Kapitola 59.: Talitha kum!

"VY JSTE CO?" zařvala jejich matka tak hlasitě, až se otřásly okenní tabulky. "Jak to myslíte, že jste studentům něco přimíchali do pití?"

"Ale mami," snažil se ji uklidnit George, "šlo jen o trochu lektvaru na dobrou náladu. Něco takového přece nemůže nikomu uškodit."

"Jasně," přidal se Fred, "dokonce nám Snape dodal trochu máty na potlačení nežádoucích účinků - prý, aby ho studenti při snídani nerušili zpěvem."

Úsměvy, které měla obě dvojčata doposud na tvářích, rychle povadly. Molly je propalovala pohledem a pak se hlasem mrazivým jak led zeptala: "A to nevíte, co Euforie způsobuje při vyšších dávkách?"

Sourozenci se po sobě podívali. Fred se poškrábal na hlavě a pokrčil rameny. "No, když se jí vypije hodně, odstraňuje zábrany, trochu jako alkohol. Ale to by někdo musel vypít několik sklenic. Navíc stačí něco zakousnout a podobné účinky rychle zmizí."

"Co se stalo, mami, že tě to tak vzalo?" zeptal se jeho bratr. "Vždyť šlo jen o žert pro ozvláštnění snídaně a zpříjemnění dopoledne."

"Přesně," navázal opět Fred. "Copak si kvůli tomu stěžovala McGonagallová, nebo co? Vždyť jsme před obědem v kuchyni všechno říznuté pití zase zlikvidovali, takže toho nikdo nemohl vypít víc než jen dvě, tři sklenky. Hádám, že měla většina studentů celé dopoledne skvělou náladu, ale to přece není důvod kvůli tomu vyšilovat."

"Není důvod vyšilovat? Vážně? Sice jste už dospělí, ale mám sto chutí vás oba přehnout přes koleno a nařezat vám jako malým harantům!"

"Ale proč?" zeptal se George znovu po krátké odmlce.

Matka na ně vrhla vpravdě děsivý pohled, který zatím viděli v životě pouze jedenkrát - to když Fred kdysi přeměnil Ronova medvídka v pavouka. Na sedmidílné Stupnici rozčilenosti Molly Weasleyové, kterou dvojčata už před lety pro své potřeby vytvořila, to byla zaručeně sedmička. Tehdy se ostatně rozčílil i otec, takže bylo zřejmé, že pořádně přestřelili. Obě dvojčata věděla, že má jejich mladší bratr od té doby z čehokoliv osminohého panickou hrůzu, což v nich vyvolávalo krajně nepříjemný pocit viny. Pořád jim však nedocházelo, co provedli tentokrát a čím si stupeň sedm zasloužili. Vysvětlení přišlo vzápětí.

"Protože jste své sestře způsobili zostuzení před jejími nejbližšími přáteli. Kvůli té vaší Euforii se chovala způsobem, ze kterého si odnesla silné trauma."

Fred s Georgem vykulili oči.

"Jaké trauma?" zeptal se Fred.

"Jaké chování?" napodobil ho bratr.

Matka je stále probodávala pohledem, ale nevypadala už tak naštvaně. Vlastně se tvářila spíše smutně, i když ani jeden nedokázal její výraz s jistotou rozluštit.

"Není na mně, abych vám ty události líčila. Ale být vámi, moc bych teď Ginny ani ostatním nechodila na oči. A co se mě týče... Přemýšlela jsem, jak vás dva potrestat, aby se vám konečně vrylo do paměti, že všechny činy včetně rádoby vtípků mají své následky. Víte, nemyslela jsem si, že to někdy řeknu o kterémkoliv ze svých dětí, ale... stydím se za vás. Ublížili jste své sestře, která vás vždycky obdivovala a zbožňovala. Takže vězte, že dokud vám dvěma neodpustí ona, neudělám to ani já. A do stejné doby nechci, abyste se vraceli domů. Rodinné oslavy, společné nedělní obědy, nic podobného se vás teď netýká. Je to jasné?"

Oba mladíci byli tak zaskočeni a šokováni, že se zmohli pouze na přikývnutí. Jejich matka se od nich odvrátila a bez dalších slov odešla do jiného pokoje.

Když za sebou zavřela dveře, Fred, ve tváři bledý a s vytřeštěnýma očima, se otočil na svého bratra. I ten se tvářil neobvykle vážně a nahlas si povzdechl.

"Tohle jsme teda pěkně pohnojili."

"Souhlas, bratře můj. Z takhle naštvané mamky jde strach, ale nechci ani pomyslet, jak se nám pomstí Ginny."

"Ta? Já mám mnohem větší bobky ze Snapea!"

***

Molly za sebou zavřela dveře. V tu ránu její tvář opustil přísný a odhodlaný výraz, který poslední minuty udržovala kvůli dvojčatům. Popošla do místnosti až k pohovce a zničeně se na ni posadila. Předchozí konfrontace ji naprosto vyčerpala.

"Musela jsi to udělat," ozval se pochmurný hlas jejího manžela z ušáku stojícího u krbu.

"Já vím, Arthure," odpověděla, "ale to nic nemění na tom, jak je to těžké. Jsou to přece naše děti."

Ozvalo se povzdechnutí. "Být rodičem znamená, že musí člověk dělat v zájmu rodiny i věci, které bolí, pokud jsou nutné. Já jen doufám, že se z této situace poučí."

V jeho hlase zaslechla jen slaboulinký náznak skepse. Zatímco přemýšlela, zda sama upřímně věří, že se dvojčata konečně začnou chovat úměrně svému věku, šustění papíru jí prozradilo, že Arthur pokračuje ve čtení novin. Ale to nevadilo - celou záležitost s trestem spolu probírali v uplynulých dnech několikrát a nezbylo asi nic, co by mohl jeden či druhý dodat. A Molly měla díky tomu čas na své myšlenky.

Svému choti o tom neřekla, ale celá ta záležitost s Euforií jí vrtala hlavou, zejména Harryho chování. I když pominula určité nesrovnalosti v jeho popisu událostí, pořád tu zůstával fakt, že rozhodně nejednal, jak by očekávala od mladíka jeho věku a zkušeností. Ne snad, že by mu zdrženlivost vůči Ginny vyčítala, kdepak! Ale na vlastní oči viděla, že se za poslední rok velice změnil, a nebyla si úplně jistá, že k lepšímu. Prokázal chladnokrevnost, necitelnost a, ano, i pomstychtivost, aspoň podle toho, co slyšela o dopadených Smrtijedech. Ačkoliv článkům ve Věštci nevěřila v celém jejich rozsahu, nemohla úplně ignorovat možnost, že by na nich mohlo být aspoň zrnko pravdy. Těch zpráv o Harrym se objevovalo tolik, a zdaleka ne pouze od Holoubkové, že to zkrátka nutilo k zamyšlení. Zrovna včera potkala na Příčné madam Longbottomovou a prohodily spolu pár slov. Očividně ani ona nemá Harryho Pottera příliš v lásce, což po té události před rokem na Ministerstvu, ke které se připletl i její vnuk, docela chápala.

Ona sama nebyla - narozdíl od manžela - vůči Harrymu tak absolutně nekritická. Jistě, několikrát ukázal svou odvahu a sílu, koneckonců Arthura zachránil před vykrvácením na ministerstvu. Jenže při jiných příležitostech bylo naopak jeho chování diskutabilní. Nehodlala Ginny mluvit do milostných vztahů, neskákala však z dceřiny náklonnosti k němu radostí. Kolem toho mladíka se stále něco dělo a mnohdy to končilo něčím zraněním. Která matka by toužila po tom, aby se její dítě vystavovalo nebezpečí? A ať si manžel říkal, co chtěl, jakýkoliv Potter bude nadosmrti terčem, což zákonitě platí i pro jeho blízké.

Tiše si pro sebe povzdechla. Doufala, že po konci války nastane konečně mír a jejím dětem přestane něco každou chvíli hrozit. Teď už si musela definitivně přiznat, že klid asi nenastane nikdy.

***

"Děkuji za půjčení myslánky, pane profesore," promluvil Harry s pohledem upřeným na kamennou mísu stojící uprostřed stolu.

"To je maličkost, chlapče. Máš pro ni teď lepší uplatnění než já."

"Když to říkáte, tak asi ano, hlavně však nemusím díky svým vlastním vzpomínkám žádat paní ředitelku o přístup k její knihovně, abych našel to léčebné kouzlo. A budu si moct konečně prohlédnout vzpomínky, které mi zanechalo mé starší já."

Brumbál pokýval hlavou. "Ono ani Minervu není radno příliš často pokoušet podobnými návrhy. Mnohokrát za poslední léta mi dala jasně najevo, že nesouhlasí s některými mými metodami a rozhodnutími. Vzhledem k tomu, jak úzce spolu ty a já spolupracujeme, je jen otázkou času, kdy jí dojde trpělivost a bude chtít omezit nebývalou volnost, které se nyní těšíš. Jak víš sám, Minerva vyznává loajalitu a férovost, což zároveň znamená, že je z principu proti jakémukoliv zvýhodňování."

"Jako bych toho někdy zneužil, kdyby to nebylo nutné," protočil Harry očima a opřel se rukama, aby mohl vstát z křesla. "No nic, už pomalu půjdu. Počítám, že během pár dní vám myslánku vrátím."

"Není třeba, Harry, je už stejně svým způsobem tvoje."

Harry se zastavil v půli pohybu a dosedl zpátky do křesla. "Jak to myslíte?"

"Inu, když jsem se tehdy připravoval na konfrontaci s Tomem, upravil jsem pár bodů ve své poslední vůli. Myslánka je mezi předměty, které jsem odkázal tobě, chlapče, stejně jako Bezová hůlka."

Mladík se zamračil. "Ale to... to... to přece nemohu přijmout! Navíc jste nezemřel, takže nemá smysl mluvit o nějakém testamentu."

"Prosím, Harry, uklidni se. Samozřejmě, že tvým zásahem jsem získal od smrti odklad. Ale nemusíme si přece mezi sebou nic nalhávat - je to přesně tím, čím to je: odkladem. Jak říkává můj bratr: už mi kouká parte z hábitu. Jsem již dost starý, mám podlomené zdraví, takže dříve nebo později se z tohoto světa odporoučím. A ani ty tomu nezabráníš. Jen jsem ti chtěl dát najevo, že jsem na svou smrt připravený - aspoň co se hmotné pozůstalosti týče."

Nebelvír si ztěžka povzdechl a chvíli mlčel, než znovu promluvil. "Omlouvám se. Nemám prostě tohle téma rád. Zařekl jsem se, že se budu soustředit na budoucnost a nebudu myslet na to, co říká věštba. Samozřejmě s pomocí přátel, kteří se mě snaží povzbuzovat, ačkoliv neznají její znění. No, nebo právě proto. Každopádně hlavně Hermiona se mě snaží rozveselit pokaždé, když se jí zdá, že se tvářím příliš mrzutě. Znáte celé znění té poslední věštby stejně jako já, ale kdybych pořád myslel jen na ni nebo na vlastní zkázu, brzo bych se zbláznil."

Brumbál se usmál a pokýval hlavou. "Rád slyším, že jsi překonal otupělost, kterou jsi předváděl poslední týdny. Neuraž se, ale bylo to už ohrané jako erární tréninkový camrál." Po krátké pauze ještě dodal: "Podívej, Harry... život je jako Bertíkovy fazolky: nikdy nevíš, co ochutnáš. Kdo ví, jak to všechno nakonec dopadne, s námi i se společností. Žijeme teď v krátkém postkonfliktním období, kdy jsou všichni za jedno v názoru, že se podobné hrůzy již nikdy nesmějí opakovat. Lidé spolu souhlasí, poplácávají se po ramenou, jakou že skvělou budoucnost společně vybudujeme. Ale nenech se mýlit. Ochota spolupracovat brzo pomine a lidé se již brzy začnou opět hádat, brojit proti sobě, prosazovat své cíle na úkor druhých. Ty to ostatně už zažíváš na vlastní kůži díky Ritě Holoubkové."

"Ani mi ji nepřipomínejte," zabručel Harry. "V posledním článku zmiňovala, že budu popotahován za kouzlení před dosažením plnoletosti. Ne za samotný souboj s Tomem, to si nedovolí ani ona, ale za ostatní kouzla, která nespadají pod výjimku o sebeobraně ze zákona o čarování nezletilých."

"Ano, ptal jsem se na to pana ministra. Brousek je na tvé straně, navíc máme tu písemnou výjimku z působnosti zákona pro tvou osobu, takže by to neměl být zásadnější problém. Otázkou je, jestli se bude řízení konat před volbami, nebo po nich. Nový ministr či ministryně může mít odlišný pohled. Ale i tak - právně bylo vše v pořádku."

Harry se ušklíbl. "Svým způsobem je vtipné, že už mi sedmnáct dávno bylo, jen ne v tomto životě. Ale skoro nikomu o tom nesmím říct, jinak bych měl ještě větší problémy. Hádám, že Hermiona s tímhle taky zápasila."

Brumbál přikývl. "Nicméně pro okolní svět ti stále ještě pár týdnů do plnoletosti zbývá. Někteří lidé na ministerstvu by si nenechali ujít jakoukoliv příležitost, při které tě můžou tahat po soudech a slyšeních. I když v tomto případě nemohou uspět, což nepochybně vědí, stačí jim, že se o tobě bude dál mluvit jako o potížistovi."

"Stejně nechápu, proč jsem terčem takové nenávistné kampaně. Budiž, Holoubková je jasná, ale ostatní jsem zbavil Voldemorta, tak proč mě nenechají na pokoji?"

"Víš, Harry," povzdechl si Brumbál, "kdo vlastně dnes pracuje na ministerstvu?"

"Ehm? No, já myslel, že se těmi nedávnými interními čistkami zbavili nepřátel, kteří tam byli. Brousek přece nechal každého zkontrolovat Veritasérem, jestli aktivně podporoval Smrtijedy."

"To ano. Avšak musíš pochopit zákonitosti změn, které teď nastaly. Podobný vývoj událostí jsem zažil během svého života již několikrát: naposled v době tvého dětství, předtím koncem čtyřicátých let, a tak dále. Platí, že ti, kteří při ohrožení jako první brání společnost proti zlu, také první umírají. Když boj trvá déle, jako tomu bylo v době tvého narození, zemře postupně velká část těch, co se veřejně postaví na správnou stranu. Historie Fénixova řádu je v tomto ohledu velice výmluvná. Když je pak nepřítel přece jen poražen, zbývají v mocenských strukturách jen ti, kteří se buď podvolili, nebo přímo kolaborovali. A jelikož se vytvoří mocenské vakuum, ti, kdo válku přečkali v teple a pohodlí, obsadí uvolněná místa v novém režimu."

"Chcete, aby se mi vrátila deprese?" zamračil se Harry.

Bývalý ředitel se nevesele usmál. "Kdepak. Jen se ti snažím vysvětlit, že se na ministerstvu až tolik nezměnilo, ačkoliv se navenek všichni tváří, že ano. Slyšel jsi o teorii desetin?"

Protože Harry zavrtěl hlavou, Brumbál pokračoval.

"Ta teorie říká, že v časech krize jsou čtyři pětiny populace pasivní, desetina ze sebe vydá to nejlepší a desetina to nejhorší. Stává se, že ti nejlepší a nejhorší se zlikvidují navzájem, takže zbydou jen ti uprostřed. Ovšem i mezi pasivním nesouhlasem a tichým souhlasem existuje mnoho mezistupňů - řekněme, odstínů chování."

"Čili zhruba polovina společnosti i ministerstva mě nemá ráda, jen to nedává veřejně najevo, a druhá mě aspoň toleruje či tiše podporuje, ale na mou obhajobu neřekne ani ň."

"Bohužel je to tak. Ty máš ve svém okolí lidi, kteří jsou mnohem vyhraněnější, než je průměr v kouzelnické společnosti. Události uplynulých let je dříve či později dotlačily k tomu, aby si zvolili stranu. Platí to zejména o tvých učitelích a spolužácích - inu, prakticky o každém, kdo tě osobně zná."

"No, skvěle," zabrblal mladý Nebelvír.

"Nejsi přece hloupý, Harry, takže víš, že máš vliv na spoustu lidí. Navíc jsi známá osoba a mnoho z nich čeká, co budeš dělat v budoucnu. Například i na to, čí stranu si zvolíš při volbě ministra."

"Já si ale nechci zvolit žádnou stranu. Nemám zájem se plést do politiky."

Brumbál si během řeči sundal brýle a začal je čistit cípem svého hábitu. "Mudlové mají takové hezké rčení, že nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří v dobách krize zachovávají neutralitu. To ale nebude tvůj případ, Harry. Už jsi volby ovlivnil, i když si toho možná nejsi vědom. Úplně stačilo, že jsi nedávno mluvil s Ernestem Dippetem, a to samo o sobě mohlo vzbudit zdání, že ho hodláš podpořit."

"Co je to za nesmysl? A jak o tom vůbec víte?"

"Zmínil se o tom mezi řečí jeden z mých starých přátel, který se rovněž účastnil ministerského pohřbu."

"Ale vždyť jsme spolu prohodili jen pár vět... A o podpoře ve volbách nepadlo ani slovo!"

"Obávám se, že to nehraje roli. Taková je politika."

Harry si prsty unaveně promnul spánky. Brumbál mlčel a nechával ho, aby vstřebal předchozí rozhovor. Až po chvíli Harry zvedl hlavu a znovu se zadíval na svého mentora.

"Pojďme, prosím, raději dořešit důležitější věci. Podařilo se vám přesvědčit profesora Snapea, aby nám poskytl lektvary na dodání energie?"

Brumbál přikývl. "Neměl radost, ale ano. Říkal, že do zítřka zvládne nachystat asi tucet dávek, na víc teď nemá suroviny. Sám víš, že v naší situaci je mnohem efektivnější, když lektvar vypiješ ty. Na mě nemá takový účinek, primárně proto, že energii stejně dostávám od tebe. Většinu dávek by sis tedy měl vzít s sebou. A ještě jedna věc: Severus mě upozorňoval na to, že při několikerém užití rychle za sebou ztrácí účinnost. Což je ostatně jeden z důvodů, proč s Poppy hledá náhradu a zkouší upravovat složení."

"Ten nový lektvar zatím není připravený, že?"

"Ne, není hotový, mohl by napáchat více škody než užitku. Kvituji tvoje rozhodnutí pomoct oné dívce u Munga, ale použít neotestovaný lektvar by bylo příliš velké riziko."

"Pokud ji mám zachránit, musím riskovat tak jako tak. Nezbývá jí moc času. Ale máte pravdu, nemá smysl riziko zbytečně navyšovat, pokud to není nutné. Snad bude stačit i ten se standardním složením."

"Doufejme. Když mluvíme o rizicích... I když je jistě vhodné celou akci co nejvíce utajit, navrhuji požádat tvé známé domácí skřítky Dobbyho a Kráturu, aby mě v tu dobu hlídali a čekali, co se mnou tvé počínání u Munga udělá. Pokud ztratím vědomí, měl by jeden či druhý okamžitě dojít pro tebe, protože bys pravděpodobně dopadl stejně. Jinak ale chápu, že chceš jít sám, abys nebudil mezi personálem nemocnice podezření."

"S těmi dvěma to je rozhodně dobrý nápad, pane," pokýval Harry hlavou.

"A také navrhuji, abys použil toto." Starý kouzelník sáhl do kapsy hábitu a vytáhl z ní Bezovou hůlku.

"Přece víte, pane, že ji kvůli věštbě nechci mít u sebe."

Brumbál držel hůlku na rozevřené dlani tak dlouho, dokud si ji Harry rezignovaně nepřevzal.

"Chápu, že se bojíš pokušení, které by tě mohlo v budoucnu svést na špatnou stranu. Ale já ti věřím, Harry. A sám musíš uznat, že budeš při léčení potřebovat každou trošku síly, kterou dokážeš nashromáždit. Bylo by nelogické nevyužít její moc."

***

Druhý den večer se Harry vymluvil před ostatními, že jde něco řešit do ředitelny. Ginny o celém plánu řekl ten den po obědě, a nemýlil se ve svém odhadu, že se jí nebude líbit. Pořád byla ještě zakřiknutá z událostí způsobených Euforií, ale už se z nich stačila vzpamatovat dostatečně na to, aby s Harrym dokázala relativně normálně mluvit. Takže když skončil s vysvětlováním, proč a jak chce tohle všechno podniknout, pouze si povzdechla, objala ho a místo dalších výčitek mu popřála hodně štěstí. Byl jí za to vděčný a udělal si v hlavě poznámku, že se jí musí po návratu nějak odvděčit.

Teď už se ale musel soustředit na jiné věci. Místo k ředitelce zamířil do Brumbálova příbytku -donedávna kabinetu ředitelky McGonagallové, která se před časem přestěhovala do ředitelny. Zde již čekali i oba domácí skřítkové. Harry si stoupl před připravené zrcadlo a začal měnit svůj vzhled. Tentokrát nezvolil žádnou z podob, které v minulosti použil, ale změnil se na zcela novou osobu. Po neblahé zkušenosti z hospody v Godrikově Dole sice chtěl mužskou vizáž, jenže Brumbál ho přesvědčil, že nejmenší pozornost bude v nemocnici budit jako vzrůstem menší, avšak dospělá žena - dost stará, aby nikdo nepřemýšlel, jestli je už plnoletá, ale aby pořád působila mladě a neškodně. Mohl by pak využít připravenou krycí historku.

Harry tento návrh uznal a po několika pokusech se mu podařilo přijmout takovou podobu, se kterou byli on i Brumbál spokojení. Po rychlém zopakování plánu si naložil do vyčarované brašny připravené flakonky se Snapeovými lektvary, rozloučil se a vyrazil.

***

Ginny se Harryho držela pevně jako klíště, čímž prodlužovala vzájemný kontakt déle, než bylo obvyklé. Mohlo to sice spolužákům připadat trochu podezřelé, ale v tu chvíli jí to bylo jedno. Snažila se z jeho hřejivého obětí načerpat co nejvíce duševní síly, protože v posledních dnech byla psychicky rozhozená. Po incidentu v jezeře měla vážně hrozný strach, že o Harryho přijde. Znovu se v ní probudilo její jedenáctileté já plné pochybností o sobě, přesvědčené, že není hodna někoho, jako je slavný Harry Potter. Že není dostatečně milá, hezká, chytrá či přátelská. Všechny obavy, které se v ní během let hromadily a byly zdánlivě potlačeny jeho vyznáním lásky, spolu s jejími vlastními úspěchy ve škole i ve famfrpálu.

Od nástupu do Bradavic se pokoušela s Harrym držet krok při všech těch případech, kdy jim oběma už už zvonila hrana, a přitom se snažila, aby se z toho nezbláznila. Postupné odkrývání Harryho tajemství v uplynulých měsících, a tím i příčin jeho konání, bylo tvrdou zkouškou jejího odhodlání. A po Voldemortově konci si ke všemu naplno uvědomila, jak moc Harry dospěl - nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Vždyť byl vlastně ještě starší, než napovídal kalendář!

Na druhu stranu, v jeho očích vídávala bezmeznou lásku k ní, díky které si připadala výjimečně. Pocit, že je tak moc milována druhým člověkem, byl nepopsatelně nádherný a zároveň i trochu děsivý. Uvědomila si totiž, že on by pro ni udělal úplně cokoliv, obětoval by pro ni vlastní život. Koneckonců se kvůli ní vrátil časem a změnil chod dějin. Jak se měla chovat k někomu, kdo pro ni udělal něco takového? Jak mohla potom oponovat čemukoliv, co chtěl podniknout pro záchranu dalších lidí? Kde by vzala právo kritizovat, vyčítat mu jeho neutuchající potřebu pomáhat druhým i na úkor vlastního zdraví, když právě díky tomu ona sama dosud mohla chodit po tomto světě?

Tohle všechno ji problesklo hlavou, už když ji Harry vysvětloval plán na záchranu umírajícího děvčete. Co na tom, že dotyčnou nikdy neviděl? Co na tom, že opět hrozně riskoval? Co na tom, že i pokud to vyjde, mu za to nejspíše nikdo osobně nepoděkuje? Byl to holt Harry Potter a potřeba zachraňovat jiné byla jeho součástí. Samozřejmě na něj byla hrdá, zároveň ji však k smrti děsilo, že se něco pokazí a ona o něj přijde. Napadlo ji, jestli to není údělem všech žen na světě od chvíle, kdy se poprvé zamilují. Část toho strachu se navíc časem rozšíří o obavu o vlastní potomstvo. Možná, že milovat někoho znamenalo mít o něj neustálý strach.

I proto, že jí podobné myšlenky vířily v hlavě, ho místo kázání o opatrnosti jen dlouze objala, políbila a tiše mu popřála hodně zdaru. A když po večeři odešel s tím svým odhodlaným výrazem, ona se vytratila do své ložnice, na posteli se stočila do klubíčka a třásla se strachy, zda se k ní vůbec vrátí.

***

"A vy jste kdo?" zeptala se trochu podezíravě ošetřovatelka, která právě vyšla ze dveří, za kterými měla ležet Annie Templetonová.

"Dobrý večer," promluvil ženským hlasem Harry, "jsem její sestřenice, Georgie Westová. Když byla Annie malá, hlídávala jsem ji i její sestru. Posledních pár měsíců jsem byla na zahraniční stáži u KOKUSA a teprve dnes ráno jsem dorazila zpátky do Británie. Už jste konečně zjistili, jak ji z toho krvácení vyléčit?"

Ošetřovatelka se během Harryho vysvětlování uklidnila, při poslední otázce si však nahlas povzdechla. "Bohužel ne, drahoušku, její stav se stále zhoršuje, jak jí ubývají síly. Pokud lékouzelníci na něco nepřijdou, do dvou dnů té kletbě podlehne."

"To je mi moc líto. Pan Templeton mi říkal, že nejspíše zbývá jen věřit v nějaký zázrak. Mohu Annie aspoň navštívit? Vím, že k ní asi nemáte nikoho kromě rodičů pouštět, ale chtěla bych ji ještě jednou vidět. Možná už nebudu mít další příležitost."

Starší žena se na chvilku zamyslela, než odpověděla. "No, asi můžeme udělat výjimku, když jsi vlastně rodina a znáš tu chuděrku osobně. Pojď, na pár minut u ní můžeš pobýt. Stejně mají zhruba za půl hodiny dorazit její rodiče, tak uvidíš, zda tě u ní nechají déle, nebo budou chtít být s dcerkou sami."

"Dobře, mockrát vám děkuju," řekl Harry a následoval ošetřovatelku do dveří. V místnosti panovalo šero, protože jediným zdrojem světla byla malá stolní lampička. Ošetřovatelka Harrymu pokývla a sama opět vyšla z pokoje ven.

Harry věděl, že nemá moc času, a tak se rozhodl jednat co nejrychleji. Vytáhl hůlku a začaroval celou místnost tišícím kouzlem. Rovněž zamkl přístupové dveře, aby ho nikdo nevyrušil. Přistoupil k posteli a z brašny postupně vyskládal na povlečení desítku lahviček. Hůlkou také rozzářil lampičku tak, aby bylo dobře vidět. Vyslal pak k ležícímu děvčeti pár diagnostických kouzel, která mu potvrdila stav pacientky.

Protože už na sobě cítil trochu únavy, otevřel první z připravených lahviček a lektvar uvnitř vypil jediným pořádným douškem. Trvalo jen pár vteřin a již vnímal příval nové energie.

Byl tedy čas začít s léčbou. Vyndal z kapsy i Bezovou hůlku a obě namířil na postavu v posteli. Párkrát se zhluboka nadechl, aby se zkoncentroval, a pak silou obou hůlek vyslal protikletbu. Dívce po celém těle přejely temně rudé vlny energie, které se během pár vteřin vytratily. Stejný průběh si pamatoval i z Ronovy léčby, takže si byl skoro jistý, že se mu to povedlo i tentokrát. Aby si to potvrdil, opět zkontroloval pacientčin stav. Výsledky byly slibné - síla kletby zeslábla a životní funkce se o něco zlepšily. Na druhou stranu nebyl posun tak razantní, jak doufal, že bude. Očividně neměl tolik magické síly jako kdysi.

S tím však počítal. Sáhl pro druhou lahvičku, vypil ji, půlminutku si odechl a poté opakoval léčbu. Tentokrát byl posun znatelnější a Harry Snapeovi v duchu poděkoval. Když do sebe nalil devátý lektvar, byl už s prací víceméně hotov, chtěl však mít jistotu, že tu kletbu opravdu zrušil a nehrozí její obnovení. Proto celý léčebný postup naposled zopakoval.

Celé tělo měl zpocené, sotva stál na nohou, ale u srdce ho hřál pocit dobře vykonané práce. Sundal dívce jeden z mnoha obvazů na ruce, skrz který byla vidět zaschlá krev. Potěšilo ho, že na kůži neviděl ani náznak jakékoliv rány, ze které by mohla krev téct. Vše bylo zahojené. Posadil se na okraj postele a vydýchával se. Zrušil zvukové kouzlo, a právě upíjel poslední lektvar, když za sebou zaslechl něčí hlas.

"Mami?" zeptala se dívka, kterou Harry před chvílí léčil. Opatrně se posadila na posteli a prohlížela si kus holé kůže na ruce, kde měla dříve krvácející ránu.

"Ahoj, Annie, máma s tátou za tebou brzy dorazí."

Oslovená se na Harryho zvědavě podívala. "Kdo jste, paní?"

"Slyšel... ehm... slyšela jsem, co se ti stalo, a protože znám způsob, jak tuhle krvácivou kletbu zrušit, přišla jsem tě vyléčit. Teď už jsi úplně zdravá."

"Vážně?" vykulilo děvče oči. "Ale vždyť jsem zaslechla mámu, když včera mluvila s ošetřovatelkou, že na tu kletbu neexistuje léčba a že se musí smířit s tím, že zemřu jako Elisa."

"Neumřeš, aspoň dokud k tomu mám co říct já," odpověděl Harry. "A jestli mi nevěříš, sleduj!" Namířil hůlkou na další velký obvaz nasáknutý krví, kterým měla zavázanou velkou část levé paže. Obvaz zmizel spolu se zaschlou krví a vidět bylo jen neporušenou kůži. Totéž několikrát zopakoval, dokud neodstranil i poslední kus fáče.

"Jak vidíš, jsi vyléčená. Dostatek jídla a nějaký ten Dokrvovací lektvar a budeš brzy úplně zdravá. Můžeš klidně vstát z pos..."

"Hej, okamžitě otevřete!" ozvalo se za dveřmi na chodbu spolu s hlasitým bušením.

Harry se ke dveřím ani neotočil, jen nechal z postele zmizet prázdné flakonky i brašnu a schoval do kapsy Bezovou hůlku.

"Vy tu asi nemáte být, že?" zeptala se Annie s poťouchlým úsměvem.

"Vlastně jsem tak trochu lhal... lhala, aby mě k tobě vůbec pustili. Promiň."

Dívka u usmála a zavrtěla hlavou. "Pokud jste mě vážně vyléčila, proč byste se za to měla omlouvat?"

Harry pokrčil rameny. "No nic, musím už jít. Ráda jsem tě poznala, Annie."

"Počkejte! Jak se vlastně jmenujete? Ani nevím, komu mám děkovat za záchranu."

"To není důležité. Ale můžeš se mi odvděčit tím, že jim řekneš, že jsem se odsud přemístila."

Když dívka pokývala hlavou, Harry se usmál, prohodil: "Měj se" a potom se zastřel, namířil hůlkou na dveře a odemkl je. Dovnitř okamžitě vpadli pan Templeton s nějakým lékouzelníkem a oba se hnali k posteli se sedící dívkou. Harry toho využil, oběma se vyhnul a zamířil ke dveřím. Sotva stihl uhnout paní Templetonové a ošetřovatelce, se kterou prve mluvil, ale podařilo se mu dostat nepozorovaně na chodbu. Slyšel za sebou výkřiky údivu i štěstí, když si příchozí všimli uzdravené Annie. Pak zahnul za roh chodby a lomoz utichl.

Bez dalších problémů se dostal ven na ulici skrz výlohu obchodního domu. Ušel ještě pár desítek metrů k jednomu z průchodů, kde se opět zviditelnil. Začalo na něj silně doléhat vysílení, jenže už s sebou neměl žádný lektvar. Povzdechl si, v odrazu skla výlohy si zkontroloval vzhled a rozhodl se pro krátkou procházku večerním Londýnem, aby si pročistil hlavu. Nechtěl ještě riskovat přemístění, dokud se mu aspoň trochu neobnoví energie. Zároveň přemýšlel, jak předešlé vysílení zvládnul Brumbál. Odhadoval, že asi dobře, jinak by ho už Krátura touhle dobou odtáhl do Bradavic.

Odbočil z hlavní osvícené ulice do boční, příjemně setmělé, kam ruch velkoměsta tolik nedoléhal. Potkával jen málo kolemjdoucích, což mu plně vyhovovalo. Vdechoval osvěžující chladný vzduch, ignoroval výlohy zavřených obchodů i projíždějící taxíky a pomalu uvolňoval svou mysl. Měl radost, že se mu celá akce podařila - a byl mile překvapen, že aspoň pro jednou to šlo podle plánu.

Zastavil se na kraji chodníku, aby mohl přejít na druhou stranu, když tu ho z poklidné letargie vybudila trojice mladíků jdoucích po té straně ulice, kam se chtěl dostat. Všichni tři právě zdánlivě náhodou zastavili a prohlíželi si vývěsní štít nějakého baru. Harry si však všiml, že jeden se co chvíli dívá jeho směrem a stále něco povídá svým společníkům.

"To by mi tak ještě chybělo, aby o mě začali mít zájem nějací pobudové," pronesl Harry sám k sobě, neboť si teprve teď uvědomil, že je pro okolní svět osamocenou ženou jdoucí večerním městem. Pozměnil tedy záměr a pokračoval dál po své straně chodníku, akorát trochu přidal do kroku. Na nejbližší křižovatce zahnul a popoběhl. Na dalším křížení ulic se ohlédl za sebe, nikoho však neviděl, a tak si oddechl. Nabral opět původní směr a v duchu si vynadal, že začíná být paranoidní.

Ušel sotva tucet kroků, než si uvědomil, že je celá ulice až podezřele liduprázdná. Než se nad tím zjištěním stačil byť jen zamračit, koutkem oka postřehl povědomě červenou záři a v příštím okamžiku se propadl do temnoty.

***

"Hele, Earle, ona má hůlku! Ne, počkat, dokonce dvě!"

Harry se probral z bezvědomí a stále trochu malátně otevřel oči. Zjistil, že leží na staré zaprášené posteli, která byla jediným kusem nábytku v jinak vybydleném pokoji. Tapety na stěnách byly potrhané a v rohu u stropu vypadaly, že se do nich s úspěchem pustila plíseň.

Zkusil se pohnout, ale bez výsledku, protože měl tělo omotané provazy. Rozhlédl se kolem a spatřil onu povědomou trojici mužů, ačkoliv nyní zblízka si všiml, že jim pravděpodobně bylo sotva dvacet.

"Klídek, Noahu!" ozval se druhý.

"Klídek? Do háje, měla to být mudla! Čarodějky můžou mít hlídáček!"

Harry otočil hlavu a vzhlédl k tomu, který právě promluvil. Byl mu trochu povědomý, ale nedokázal jeho obličej zařadit.

"Houby, tahle už je určitě dost stará na to, aby hlídáček neměla."

"Ale stejně, je to čarodějka," trval na svém ten první. "Co teď s ní?"

"Co by?" zašklebil se dosud mlčící třetí člen skupinky. "Plán se nijak nemění. Užijeme si, vymažeme jí paměť a necháme ji spící někde v parku, tak jako vždycky."

"Souhlas, Graysone," přitakal Earl, "jen si musíš dát na tom paměťovém kouzle extra záležet."

"Chlapi, mně se to nelíbí," začal znovu ten bojácný, který Harryho před chvilkou prošacoval.

"Jestli nechceš, tak odsud vypadni! Rozhodně si tady s touhle budeme vědět rady i bez tebe."

V Harrym začínala kypět zlost. Nejdřív na sebe, že se nechal tak snadno přepadnout a omráčit, a pak na tyhle vykuky, co tu stáli nad ním s chlípnými pohledy. Zkusil promluvit, ale z úst mu nevyšel žádný zvuk.

"Ale podívejme se," řekl Earl, "naše krasotinka se už probudila. Chtěla bys nám snad něco říct?"

Harry přimhouřil oči naklonil trochu hlavu na stranu.

Mladík se ušklíbl a namířil na něj hůlku. "Tahle místnost je samozřejmě zvukotěsná, takže řev ti nijak nepomůže." Mávl hůlkou a zrušil umlčovací kouzlo.

Harry si dal načas a pár vteřin počkal, než začal mluvit. Přemýšlel, jestli je pořád aktivní kouzlo na změnu hlasu, kterým se začaroval, ale nakonec si řekl, že je to vlastně jedno. "Takže," začal přece jen stále ženským hlasem, "vy tři kouzelníci jste mě přepadli uprostřed Londýna, omráčili a dovlekli sem, abyste mě co? Znásilnili?"

"Vidíš, Graysone, myslí jí to docela rychle," zachechtal se Earl. "Jo, slečinko, přesně to máme v plánu. Samozřejmě pokud bys byla trochu ochotnější, můžeme vynechat to znásilnění a udělat z toho - řekněme - společenskou hru s erotickým námětem."

Harry se zamračil. "Chápu to správně, že tohle je vaše obvyklá večerní zábava? Zatáhnout sem nějakou holku, užít si s ní a pak ji s vymazanou pamětí někde nechat?"

"Tobě to vážně pálí! Ale jestli ti to udělá radost, tak věz, že nejsi ani první, ani poslední, se kterou si takhle pohrajeme. Když už jsme vypadli z Bradavic a žijeme tady v Londýně, nikdo na to nemá šanci přijít. Ministerstvo má pořád spoustu práce s následky války Pána zla a toho Potterovic spratka, takže máme volné pole působnosti. A dáváme si pozor. S tebou to bude stejné. Možná budeš zítra chodit trochu široce, ale nikdy nezjistíš, co se dnes stalo."

"Tak už dost," přerušil ho jeho společník Grayson, "tohle žvanění k ničemu není. Radši tě zase umlčím."

Namířil na Harryho hůlku, Earl ho však zarazil. "Počkej, třeba nám chce dát dobrovolně!"

Grayson odstrčil Earlovu ruku a znovu namířil na svázanou postavu. "Kdybych chtěl, aby mi holka dala dobrovolně, zajdu si za některou z bývalých spolužaček z koleje. Mám radši, když se brání."

Harry cítil, že už má dost energie na to, aby se mohl kdykoliv přemístit pryč. Jenže před sebou viděl tuhle trojici násilníků, z jejichž činů se mu chtělo zvracet a kteří drželi v rukou jeho dvě hůlky. Mohl by sice utéct do bezpečí Bradavic a podle jejich křestních jmen a přibližného věku zjistit jejich identity. Pak by šlo jen o to, zda by je někdo stihl vypátrat a dopadnout dřív, než přepadnou další nevinnou oběť. Nebo mohl zariskovat a doufat, že s trochou bezhůlkové magie dokáže přemoci své věznitele.

No, pomyslel si v duchu pobaveně, nejsem zrovna známý tím, že bych volil bezpečnější způsoby, jak dosáhnout výsledku.

Zadíval se upřeně na Graysona a odfrkl si. "Já se tedy rozhodně bránit budu, šmejde. Možná nejsem první, koho jste sem zatáhli, ale postarám se o to, že budu poslední." Nečekal, až ho znovu připraví o hlas, soustředil se na protivníkovu hůlku a neverbálně si ji přivolal. Hůlka poslušně vylétla mladíkovi z ruky, proletěla kolem postele, kde se odrazila od zdi a dopadla na podlahu.

"Co to, sakra...?" zíral Grayson na svou prázdnou dlaň.

Harry nechal zmizet magické provazy, které ho poutaly, a vyhoupl se na nohy. Ostatní dva kumpáni už zvedali pro své hůlky s cílem zakročit, ale Harry byl rychlejší. Napřáhl obě ruce a oba odlétli dozadu a rozplácli se o zeď. Grayson je následoval jen o vteřinu později.

Nebelvír s tváří neexistující osoby si do ruky přivolal ze země obě vlastní hůlky, přistoupil k nejbližšímu z násilníků a znovu se zamyslel, co dál. Mohl se teď přemístit na ministerstvo a přivést s sebou zpátky pár bystrozorů. Ti by ale nejspíš měli spoustu otázek, kdo vlastně je. Mohl nějak sehnat sovu a poslat anonymní typ. Mohl se i vrátit do Bradavic a říct to Brumbálovi nebo McGonagallové. Když ale shlížel na bezvědomou postavu u svých nohou, řekl si, že by měl využít situace a kouknout se někomu z nich do hlavy.

Klekl si tedy k tomu, kterému říkali Earl, namířil na něj hůlku a o pár vteřin později se již nořil do cizích vzpomínek. Co v nich zahlédl, jím dost otřáslo. Jen tihle tři už podobný "výlet" do mudlovského světa provedli skoro třicetkrát - ani sám Earl si již nebyl jistý, kolikrát. A Harry ve vzpomínkách narazil na rozhovory s dalšími bývalými zmijozelskými studenty, ze kterého vyplývalo, že nejsou jedinou takovou skupinkou. Harry šel po té myšlence dál a podařilo se mu zjistit jméno dalšího absolventa, nějakého Owena Fostera.

Když se vynořil zpátky do reality, postavil se a - s ještě mnohem větším odporem než prve - pohlédl na trojici bezvědomých mužů. Pak každému přičaroval pevná pouta a postupně je probudil. Dívali se kolem sebe trochu omámeně, ale Earl se vzpamatoval jako první a zakřičel na svou přemožitelku.

"Okamžitě nás pusť, nebo toho budeš litovat! Asi nevíš, kdo já..."

"Za to," přerušil ho Harry a zároveň ho umlčel hůlkou, "co jste prováděli, byste zasloužili vykastrovat," pronesl znechuceně. "Nebo možná můžu najít pár vašich obětí a nechat je rozhodnout o vašem trestu." Pak ale zavrtěl hlavou. "Ne, nechci je trápit tak ohavnými vzpomínkami. Ve vás třech není o nic menší zlo než ve Smrtijedech, takže dostanete totéž, co oni. Chtěli jste si dnes večer užít, takhle si užijete až až. Kletba svědomí je teď po Potterově vítězství hrozně populární."

Harry viděl, jak se všem třem objevilo ve tvářích zděšení, ale ignoroval to. Postupně seslal třikrát Noxa centoplicativa, a zatímco sebou tři postavy na zemi škubaly a bezhlasně křičely, posadil se zpátky na postel, protože cítil, že se dostal nebezpečně blízko magickému vyčerpání.

Když se trochu vzpamatoval, zavolal Kráturu. Domácí skřítek se takřka okamžitě objevil, ale málem zakopl o jednoho z trestaných násilníků. Harry si všiml, že drží v pravé ruce lahvičku s lektvarem. Brumbál ho patrně instruoval, aby vzal nějaký s sebou.

"Kráturo," oslovil ho dříve, než příchozí stačil něco říct, "to je lektvar na doplnění magické energie? Nemluv, jen přikývni nebo zavrť hlavou."

Skřítkova hlava se pohnula na znamení souhlasu, Harry tedy natáhl jednu ruku a gestem si flakonek vyžádal. Jakmile ho dostal, odšpuntoval uzávěr a obsah vypil.

"Díky," poděkoval. Pak se nahnul až těsně ke skřítkově hlavě a zašeptal. "Promiň, že jsem ti zakázal před nimi mluvit, ale jsem v přestrojení, jak ostatně dobře víš. Chceš mi něco říct? Neposílá Brumbál nějaký vzkaz?"

Krátura jen zavrtěl hlavou.

"Dobře. Mám pro tebe speciální úkol. Budeš hlídat tady ty tři kouzelníky. Jsou svázaní, umlčení a seslal jsem na ně kletbu svědomí. Nic by se jim tu nemělo stát, ale já musím zpátky do Bradavic a nechci je tu nechávat samotné, aby si nějak neublížili. Vrátím se až ráno. Když budeš mít hlad nebo něco takového, na chvilku můžeš odejít, ale snaž se vrátit co nejdříve. A kdyby se cokoliv dělo, přijď za mnou do školy. Zvládneš to?"

Skřítek pro změnu pokýval hlavou.

Harry tedy vstal, soustředil se na Brumbálův příbytek a o vteřinu později byl zpátky v Bradavicích.

***

Na pánovo zavolání se obvyklým skřítčím způsobem přesunul, aby mohl vyslechnout a následně splnit cokoliv, co si mladý Potter bude přát. Již předtím měl za úkol ho v případě potřeby dostat do bezpečí Bradavického hradu, nezdálo se však, že bude taková záchrana nutná. Přesto převzal od pana Brumbála poslední zbylou lahvičku s lektvarem - pro jistotu, jak mu bývalý ředitel kouzelnické školy vysvětlil.

Ihned po příchodu do toho vybydleného pokoje, jehož úklid by každému domácímu skřítkovi připadal jako největší odměna, ho pán - v přestrojení za čarodějku - vyzval k mlčení. Pán měl očividně zvláštní záliby, ale Kráturovi nepříslušelo právo soudit své pány. Po několika otázkách si převzal od Krátury flakonek s lektvarem a pak se k němu sklonil.

"Mám pro tebe speciální úkol. Budeš hlídat tady ty tři kouzelníky. Jsou svázaní, umlčení a seslal jsem na ně kletbu svědomí. Nic by se jim tu nemělo stát, ale já musím zpátky do Bradavic a nechci je tu nechávat samotné, aby si nějak neublížili. Vrátím se až ráno. Když budeš mít hlad nebo něco takového, na chvilku můžeš odejít, ale snaž se vrátit co nejdříve. A kdyby se cokoliv dělo, přijď za mnou do školy. Zvládneš to?"

Krátura byl šťastný, že to pro pána může udělat, a tak přikývl. Když se potom pán přemístil pryč, Krátura se dlouze zamyslel nad udělenými pokyny. Úkolem bylo se o ty tři svázané postarat. To znamenalo dohlédnout na jejich bezpečí, uklidit nepořádek, až jejich vylučovací soustavy vykonají svou práci, ale co dál?

Krátura kývl sám pro sebe. Ano, třeba odstranění té plísně u stropu se jistě dá uznat jako ochrana před hrozbou, jelikož plísně bývají nejen ošklivě, ale i zdraví škodlivé.

Navíc, Harry Potter řekl, že se ráno vrátí, a je věcí skřítkovské cti, aby jeho pán nemusel přebývat v takto ošuntělé a nezařízené místnosti. Krátura má tedy několik hodin na to, aby uvedl toto místo do stavu, jaký si jeho pán zaslouží. Bude potřeba spousta úklidových i renovačních kouzel, a z půdy domu na Grimmauldově náměstí může přitáhnout nějaký vkusný nábytek. Zdejší závěsy se vůbec nehodí k barvě tapet, ale stačí trocha magie a výsledek bude perfektní.

Skřítek se usmál. Tohle bude báječná noc.

***

"Všechno v pořádku, Harry?" ozval se Brumbálův hlas z jednoho z pohodlných křesel.

Harry si hůlkou vrátil vlastní podobu a unaveně dosedl do vedlejšího křesla, než odpověděl. "Annie je vyléčená, a nikdo nezjistil, kdo jsem. Tohle šlo podle plánu."

"Výborně, Harry, to rád slyším. I když se zdá, že něco přece jen podle plánu nešlo. Co se stalo, že jsi se vrátil tak pozdě?"

"Při cestě zpátky mě přepadla trojice bývalých studentů ze Zmijozelu a chtěla mě... no, ti zmetci si chtěli se mnou zašpásovat. A jak jsem zjistil, zneužili v minulosti podobným způsobem už několik desítek mudlovských dívek a žen a všem pak vždycky vymazali paměť, aby se na to nepřišlo."

Brumbál si chmurně povzdechl, předchozí radost zmizela z jeho tváře. "Existují i jiné formy zla, než mučení a vraždy, což byly domény Toma Raddlea a jeho následovníků. Ty jsi, Harry, narazil na další, neméně odpudivou variantu. To, co popisuješ, se bohužel dělo v minulosti vždycky. Pokušení zneužít sílu vůči slabším, ať už fyzickou či magickou, bylo a je velké a nejeden takto ukojil své choutky. Smutné je, že se to netýká jen kouzelníků, ale i čarodějek, jelikož jsou lektvary lásky poměrně snadno dostupné, stejně jako přísady pro jejich domácí výrobu. Už několikrát jsem ministerstvu navrhoval, aby omezilo jejich prodej, ale bez výsledku. Ostatně nemusíš být ani nadán magií - mudlové dělají totéž léky a alkoholem, a vojáci ve válkách jsou kapitola sama o sobě."

"Nikdy nepochopím, jak někdo může druhé bytosti vědomě fyzicky ublížit tímto způsobem. Ne, že bych chápal třeba Bellatrix a její zálibu v cizí bolesti, ale znásilnění je zkrátka ohavnost."

Starý kouzelník si znovu povzdechl. "Povíš mi, chlapče, co jsi s těmi výtečníky udělal?"

Harry pokrčil rameny. "Přemohl jsem je, svázal a krapet jim zvýšil pocit viny. Nechal jsem u nich Kráturu, aby na ně dohlédl, než se vrátím. Mám v plánu je ráno odtáhnout k Bystrozorům."

Brumbál přikývl. "Takže hodláš ráno opět odejít ze školy?"

"Pokud mě ředitelka pustí."

"Až tu skončíme, ještě za Minervou dojdu a budu ji informovat o tvém úspěchu u Munga. Myslím si, že ji zatím nemusíme zatěžovat událostmi po tvém odchodu z nemocnice. I tak má dost starostí s chodem školy, a to nemluvím o těch podivných úmrtích."

"Zase někdo zemřel s popraskanými žilkami v očích?"

"Ano, minulý týden se objevilo další tělo, takže celkem už čtyři."

"Stále se neví, kdo nebo co je má na svědomí? Nemají oběti nic společného?"

"Nejsme rozřešení této záhady o nic blíž, než jsme byli v době prvních tří úmrtí. Nemají nic, co by je spojovalo, tedy kromě toho, že jsou to všechno muži. Jeden z těch nových mrtvých dokonce nebyl ani kouzelník - šlo o motáka, zaměstnance Komise pro vymýšlení mudlovsky přijatelných výmluv. Ale tímhle tě teď nechci zatěžovat. A pokud jde o sdělení důvodu tvé absence Minervě, do zítřka nějaký smysluplný vymyslím, pokud by se náhodou ptala. Ráno ti ho řeknu."

"Fajn, děkuji, pane. Mimochodem, z hlavy jednoho z těch tří jsem se dozvěděl ještě o jednom dalším bývalém studentovi, Owenu Fosterovi, který provozuje podobnou... ehm... kratochvíli. Jelikož jsem si vytáhnul i informace, kde teď v Londýně bydlí, mám v plánu ho poctít svou návštěvou."

"Nestačilo by jen informovat Bystrozory, aby se o něj postarali? Vždyť už víš přesně, kdo to je. Leckdo by mohl mít problém s tím, že ze sebe děláš samozvaného strážce zákona."

Harry se zamračil a potlačil nával zlosti. "Vážně si myslíte, že by se jim dostalo odpovídajícího trestu? Pravděpodobně jsou všichni z dost bohatých rodin, aby bez problémů zaplatili jakoukoliv pokutu, protože do Azkabanu je Čarostolec nepošle. Ve vězení mají teď i díky mně narváno, navíc tam už nejsou Mozkomorové. A nezlobte se na mě, ale zamykat odsouzené do místností s bubáky, jak jsem o tom četl ve Věštci, mi nepřijde jako adekvátní potrestání."

Brumbál pár vteřin mlčel. "V tom máš asi pravdu. Jen jsem chtěl poukázat na to, že nemusíš - a neměl bys - všechno dělat sám."

"Já vím, pane, a snažím se to nepřehánět. Slibuji, že si dojdu pro toho jednoho a kohokoliv dalšího nechám Bystrozorům. Třeba ani nebude zrovna tam, kde bydlí. V pořádku?"

Bývalý ředitel přikývl a opět se mírně usmál. "Dobře. Stav se ráno u mě, Severus mi slíbil další lektvary na doplnění energie a ty nějaké určitě budeš potřebovat. Nu, máš na srdci ještě něco jiného, o čem bys chtěl mluvit?"

Harry zavrtěl hlavou. "Ne, jen jsem hrozně unavený. Půjdu se už vyspat."

"Za dnešek si pořádný odpočinek zasloužíš. Přeji ti tedy dobrou noc."

***

Potom, co se Harry rozloučil, zamířil na kolej. Již bylo po večerce, takže cestou nepotkal žádné studenty ani hlídkující učitele - a ani Filche, za což byl více než vděčný. Buclatá dáma se sice tvářila dosti mrzutě, jelikož ji probudil, ale po chvilce přemlouvání ho milostivě pustila dovnitř. Když ale vešel do setmělé společenské místnosti, našel v křesle vedle zapáleného krbu Ginny. Očividně na něho čekala, aby se ujistila, že se vrátí v pořádku.

"Vypadáš hrozně," konstatovala namísto pozdravu.

"A ty vypadáš úžasně," odvětil Harry, "takže jsme v průměru oba docela ucházející."

Ginny se usmála, a když se k ní sklonil, přijala od něj polibek. "Vážně vypadáš dost vyčerpaně. Ale vtipkuješ, takže tvoje výprava k Mungovi nemohla dopadnout úplně špatně, ne?"

Zatímco rusovláska mluvila, chytla ho za ruku a stáhla k sobě, takže mu nezbylo nic jiného, než aby se posadil na opěrku křesla. Jakmile tak učinil, obtočila kolem něj ruce a přitulila se k jeho hrudi.

Harry svou milou pár vteřin objímal, než odpověděl. "Ta dívka, Annie, je vyléčená. V nemocnici žádná komplikace nenastala."

"To je skvělé!" pronesla hlasem utlumeným látkou jeho košile. "Za odměnu bych tě objala, ale už to dělám."

Harry oplatil objetí a zabořil obličej do jejích vlasů.

"Takže všechno v pořádku?" zeptala se po další chvíli ticha přerušovaného jen praskáním hořícího dřeva v krbu.

"Vlastně ne. Jen nevím, jestli tě mám něčím takovým zatěžovat. Není to hezké téma." Představa, že by Ginny někdo ublížil stejným způsobem, jako se to stalo těm třem desítkám nebožaček v Londýně, v Harrym vzedmula vlnu hněvu a měl co dělat, aby ji potlačil. Ani si pořádně nevšiml, že dívka uvolnila ruce, odtáhla se a podezíravě na něho hleděla. Patrně vycítila, že jde o něco důležitého, avšak vyčkávala, zda s tím začne sám.

Harry si ztěžka povzdechl. "Cestou od Munga jsem narazil na tříčlennou skupinku bývalých zmijozelských studentů, kteří mají hodně zvláštní představu o tom, co znamená pojem zábava. Jejich oblíbenou večerní činností totiž je přepadávat mladé mudlovské ženy, užít si s nimi a pak jim vymazat paměť, aby na to zapomněly a nikdo na jejich počínání nepřišel."

Ginny při jeho slovech nejprve zbledla, aby po pár vteřinách zrudla stěží potlačovanou zlobou, až to vypadalo, že kolem sebe začne metat kletby. V jejích očích viděl zhnusení a zároveň touhu po pomstě za takové činy, čemuž se ani za mák nedivil - cítil to podobně.

"Neboj se," dodal proto rychle, "tyhle jejich aktivity jsem zastavil nadobro. Právě teď se všichni válejí na zemi v jednom špinavém pokoji v Londýně a jejich černé svědomí jim dává co proto. Zítra je odtáhnu na ministerstvo, aby je vyslechli pod Veritasérem a potrestali za vše, co spáchali."

Nebelvírka pořád zrychleně dýchala, ale zdálo se, že předchozí nával vzteku dostává pod kontrolu. "Je dobře, že jsi na ně přišel. I když mám chuť jim osobně názorně ukázat, co s určitými mužskými partiemi dokáže precizně seslané Diffindo."

Harry ve tváři lehce zezelenal. "No, vlastně i mě napadlo něco podobného. Mimochodem, získal jsem jméno a adresu ještě jednoho takového parchanta, takže ráno vyrazím zpátky do Londýna. Nejdřív se postarám o ty tři ze dneška a pak zkusím vystopovat toho čtvrtého."

"Dobře, v tom případě ti přeji úspěšný lov. A jestli se budeš zdráhat potrestat toho posledního sám, klidně ho přiveď sem do Bradavic a nech ho se mnou a Hermionou v nějaké nepoužívané učebně. Provedeme mu věci, na které bys ty neměl žaludek."