Kapitola 58.: Epidemie dobré nálady

"Sakra, to je tíha!" postěžoval si Fred.

"Jo, na chvilku to položíme a odpočineme si," souhlasil George, načež opatrně postavili velký kotel na zem. I tak se hladina lektvaru uvnitř zavlnila, narazila o stěnu nádoby a vyšplíchla na podlahu.

"Evanesco!" zabručelo první dvojče, mávlo hůlkou a vylitá slunečnicově žlutá tekutina okamžitě zmizela. Fred si otřel zpocené čelo a povzdechl si. "Je to pech, že na ten kotel nemůžeme použít nadnášecí kouzlo. Bylo by to o hodně jednodušší."

"Jo, jenže víš sám, jak jsou tyhle lektvary ve větším množství citlivé na magii. Navíc, co bychom neudělali pro náš poslední školní vtípek, ne? Ta námaha za to stojí. Tak dělej, popadni ucho, ať ten lektvar stihneme dostat do kuchyně dřív, než se začne servírovat snídaně."

"Stát!" ozval se hlasitý rozkaz, až dvojčata překvapením nadskočila. Přímo vedle nich se zviditelnil muž v černém hábitu a přimhouřenýma očima hleděl na oba výtečníky.

"Pro...profesor Snape?" vyhrkl George, sotva co se trochu vzpamatoval.

"V celé své kráse," odvětil bradavický učitel ironicky. "Můžete mi vysvětlit, co tady vy dva děláte s plným kotlem Euforie?"

Oba mladíci se na sebe podívali. Tušili, že lítají v pořádném průšvihu, jestliže se potloukají bez dovolení po Bradavicích, navíc s těžko vysvětlitelným břemenem. Z historie střetů s tímto člověkem navíc věděli, že nemá smysl vymýšlet nějakou báchorku - leda by ho chtěli naštvat, a naštvaného Snapea nyní rozhodně nepotřebovali. Bylo třeba zkusit odlišný přístup.

"No, chtěli jsme se ujistit, že se na nás jen tak nezapomene," promluvil tentokrát Fred. "Tady tu dobrotu plánujeme přimíchat do nápojů ke snídani. Všichni, co se napijí, by měli mít pár hodin skvělou náladu, a i ti největší bručouni z Havraspáru budou družní a zábavní."

Severus je několik vteřin mlčky pozoroval. "To nezní jako vaše typické žertíky, kterými jste tolik let doháněli učitele k šílenství. Kde jsou bomby hnojůvky? Kde hryzavá házedla?"

George pokrčil rameny. "Vždycky se snažíme udělat to, co ostatní nečekají."

"Dobrá strategie, pánové. A ten elixír dokonce vypadá kvalitně připravený, nicméně vám budu nucen do vašich plánů zasáhnout."

Fred s Georgem si unisono povzdechli. Bylo jim jasné, co nejspíše přijde dál.

"Je zřejmé," pokračoval po kratší odmlce Snape, "že vám nemohu dovolit takto narušit nedělní snídani. Takže mi zbývá pouze jediná možnost, a tou je máta."

"Co?" vyprskl Fred.

"Jaká máta?" zareagoval podobně překvapeně George.

"Máta peprná neboli Mentha piperita." Protože na něj oba koukali dosti nechápavě, protočil oči a pokračoval. "Kdybyste si přečetli učebnici pro šestý ročník pořádně, věděli byste, že k vedlejším účinkům Euforie patří přehnané prozpěvování a tahání se za nos. Špetka máty tyto nežádoucí účinky potlačí. A já rozhodně nechci u snídaně poslouchat, jak si desítky studentů rozjařeně prozpěvují."

"Ale..."

"Hlavně dohlédněte, aby toho lektvaru nikdo nevypil moc. Dvě, tři sklenky jsou v pořádku, zvlášť, pokud se proloží snídaní."

"Ehm, jasně. A co by to vlastně s dotyčným udělalo, kdyby vypil víc?" zeptal se nejistě George.

Snape zavrčel. "Lidé pak ztrácejí zábrany. A snad ani vy dva nejste tak pošetilí, abyste riskovali něčí vážné zranění nebo dokonce nechtěné těhotenství."

Fred vykulil oči a hlasitě polkl. "N-ne, to rozhodně nechceme."

"To tedy doufám. Protože jestli se doslechnu, že jste tuhle maličkost neohlídali, vyzkouším na každém z vás hned několik specialit ze své sbírky jedů." Ještě jednou oba probodl pohledem, než dodal smířlivějším tónem: "Počkejte tady, za chvilku se vrátím i s tou mátou."

***

"Vy víte, paní ředitelko, o čem to pan ministr mluví?" pohlédl Harry tázavě na McGonagallovou.

Oslovená, sedící u svého stolu v ředitelně, se trochu ošila a odkašláním si pročistila hrdlo, než odpověděla. "Ano, pane Pottere. Dopisy, které zmínil, skutečně do Bradavic dorazily. Z bezpečnostních důvodů jsme však sovy odklonili a dopisy prozatím uschovali v jedné z nepoužívaných učeben, kde je domácí skřítkové třídí podle obsahu."

"Minervo," oslovil ji tentokrát Brousek, "na to jste podle mého soudu neměla právo. Tady pan Potter by měl dostat jakoukoliv poštu, pokud ta samozřejmě nepředstavuje nějaké nebezpečí. Bezdůvodným omezováním dozajista porušujete zákon."

"Já jsem její rozhodnutí podpořil," vložil se do hovoru Brumbál, který seděl v dalším křesle hned vedle ministra. "Těch psaní dorazila bezmála stovka jen za první den po vydání onoho článku Rity Holoubkové. Harry se má v těchto zdech především vzdělávat a chystat na závěrečné zkoušky, ne se znepokojovat nad dopisy od lidí, kteří těm nesmyslům v tisku uvěřili."

"Kolik jich zatím přišlo?" zeptal se Harry.

"Za necelý týden už tři sta dvanáct," odpověděla ředitelka. "S ohledem na vámi zaujatý postoj k celé kauze jsem předpokládala, že byste dopisy stejně ignoroval."

Harry pokrčil rameny. "To máte nejspíše pravdu, paní ředitelko, avšak mohla jste mi alespoň sdělit, že jich přišlo tolik."

"Snad. V takovém případě bych vám zřejmě měla povědět i o těch několika desítkách žádostí o vstup na bradavické pozemky, které jsem během uplynulých dnů řešila."

"Někdo za mnou chtěl přijít osobně?" podivil se nebelvírský student.

"Přesně tak. Ani tyto návštěvy bych teoreticky nemusela odmítat, ale nemohla jsem přece dovolit, aby vás stále někdo vyrušoval od studia, to snad uzná každý."

"Obávám se, že pokud neobdrželi adekvátní reakci na své dopisy, chtěli to prostě zkusit osobně," poznamenal Brousek. "A jelikož jim byla zamítnuta i osobní návštěva, obrátili se na mě, abych schůzky zprostředkoval."

"Všechna ta setkání by byla bezpředmětná," trvala na svém ředitelka. "Už jsme vám, pane ministře, přece vysvětlovali, že pan Potter rozhodně nemá schopnost oživovat mrtvé ani léčit nevyléčitelné nemoci. Holoubková si to všechno vycucala z prstu. A přesně to jsem se těm lidem snažila vysvětlit, včetně těch, které jste teď ráno přivedl s sebou."

Harry si vzpomněl na čtveřici dospělých, která dorazila do Velké síně spolu s Brouskem právě ve chvíli, kdy on s přáteli usedal k nedělní snídani. Když za ním o chvilku později McGonagallová přišla k nebelvírskému stolu a požádala ho, zda by šel s ní do ředitelny, samozřejmě souhlasil. Hermiona mu slíbila, že na něho počkají v Nebelvírské věži, a tak jen ve spěchu sebral ze stolu kus suchého toustu, protože předpokládal, že cokoliv se bude řešit, bude na dlouho a snídani nestihne. Zatímco Brousek šel s Harrym, Brumbálem a ředitelkou, zbylé návštěvníky zanechali ve Velké síni v péči profesorky Prýtové, která nedávno přijala funkci zástupkyně. Harry si ty dva páry, které přišly s ministrem, prohlédl jen v rychlosti, a všiml si vlastně akorát toho, že si obě ženy co chvíli otíraly tváře od slz. Jejich manželé - aspoň Harry je za ně považoval - taktéž vypadali dost přepadle. Nyní aspoň tušil důvod.

"Asi bychom pro ně tedy měli poslat a říci jim to znovu a důrazněji," prohlásila McGonagallová. "Od vás, pane ministře, by to snad už mohli přijmout jako fakt."

Brousek si povzdechl a přikývl. Ředitelka pozvedla svou hůlku a švihnutím vyslala svého Patrona, který následně zmizel ve stěně. Zanedlouho se dveře do ředitelny otevřely a zmíněná čtveřice návštěvníků dorazila i s profesorkou Prýtovou. McGonagallová všem pěti vyčarovala pohodlná křesla a počkala, než se na ně usadí.

"Tedy dobrá," začala s tváří otočenou k příchozím. "Jak od vás, pane Hardy, tak od vás, paní Templetonová, jsem obdržela žádosti o soukromý rozhovor s panem Potterem. V obou případech jsem reagovala dopisem, ve kterém jsem se snažila popsat zbytečnost takového jednání. Očividně mé vysvětlení nebylo dostačující, jelikož jste považovali za nutné kontaktovat pana ministra. Budiž, měli jste na to zřejmě právo, a jelikož znám oba vaše případy, nemohu se na vás zlobit, že se chytáte jakékoliv naděje."

"Jestli mohu něco poznamenat," ozval se Brumbál, "paní ředitelka tím chce říct, že s vašimi rodinami soucítíme, nicméně opravdu neexistuje způsob, jak vám pomoci."

Žena, kterou předtím McGonagallová oslovila jako paní Templetonovou, se hlasitě rozvzlykala a zabořila uslzený obličej do ramene svého muže, který ji začal konejšivě hladit po vlasech. Druhý pár, Hardyovi, se pouze chytil za ruce, beze slova vstal a vyšel z ředitelny. Ředitelka kývla na svou zástupkyni, která je okamžitě následovala.

Pan Templeton zvedl hlavu a prosebně se zadíval přímo na Harryho. "Prosím, pane Pottere. Naše děti, naše..." odmlčel se a hlasitě polkl, "naše holčičky jsou pro nás vším. Bez nich náš život nemá smysl."

Harry si povzdechl a opětoval mužův pohled. "Já bych vám moc rád pomohl, pane, opravdu! Ale nemám prostě takovou moc. Nikoho nelze navrátit mezi živé, jakmile přejde na druhou stranu."

Plačící žena se najednou sesula do kleku na zem a vztáhla k Harrymu obě ruce. "Prosím! Elisa měla těžký průběh dračích spalniček a zemřela teprve nedávno..."

"Je mi líto, nemohu," odpověděl Harry tiše.

"Nemůžete, nebo nechcete?" obořil se na něj manžel, u kterého měla zřejmě zlost z vlastní bezmoci navrch nad smutkem i dobrým vychováním. "Viděl jsem na vlastní oči, jak jste mocný. Byl jsem tady v Bradavicích při tom posledním střetu, abyste věděl."

"Ale..." začal Harry a podíval se na Brumbála, který však smutně zavrtěl hlavou. "Víte," pokračoval, "to byl vůči Voldemortovi trik. Většinu práce odvedl někdo jiný a ten sám záhy zemřel. Opravdu vám nemohu pomoct."

"To vám tedy pěkně..." pokračoval sarkastickým tónem, ale jeho žena ho třeslavým hlasem přerušila.

"Ne, nech ho, Chrisi, n-nemá to smysl. On nám nepomůže. P-pojďme pryč."

Paní Templetonová se zvedla na nohy a nepříliš jistými kroky vyrazila ke dveřím, následovaná svým manželem. Ministr se za nimi díval, dokud nezmizeli z dohledu. Pak si povzdechl, postavil se také a po ujištění, že zůstanou s McGonagallovou v kontaktu, odešel i on.

"Pane Pottere, vy už můžete také jít," prohlásila ředitelka. "Omlouvám se, že jste musel absolvovat tuto nepříjemnou schůzku, ale ministr na vaší přítomnosti trval."

Nebelvír pokrčil rameny. "V pořádku, já to chápu."

"Harry," ozval se Brumbál, "dnes budeme s Poppy a Severusem připravovat vylepšený lektvar na obnovení magie. Když to půjde dobře a recept se osvědčí, bude ti někdy v příštích dnech k dispozici zkušební dávka. Severus říká, že by mohl být až o polovinu účinnější než původní a s rychlejším nástupem účinku."

"To je skvělá zpráva, pane profesore," usmál se mladík a vydal se k pootevřeným dveřím. Pak se otočil a dodal: "Třeba se konečně oba zbavíme té zatracené únavy."

"Ano, rozhodně by nám to usnadnilo život," pokýval starý kouzelník hlavou.

***

Když se Harry vrátil na kolej, jeho tři přátelé na něho čekali ve společenské místnosti, která byla jinak překvapivě prázdná a tichá. Vzhledem k modré obloze a zářícímu červnovému slunci za okny předpokládal, že většina studentů vyrazila ven na vzduch.

Odkašlal si a zavolal Dobbyho jméno. Skřítek se o vteřinu později objevil se svým obvyklým nadšeným výrazem a dotazem, co by Harry potřeboval.

"Prosím, Dobby, mohl bys mi přinést něco k jídlu? Nestihl jsem snídani a už mi pořádně kručí v žaludku."

"Jistě, pane, hned to bude," pokýval skřítek ušatou hlavou a zmizel.

Harry si sotva stihl sednout na pohovku vedle Ginny, než se Dobby vrátil s tácem plným obložených chlebů.

"Tady je to, pane Harry," hlásil skřítek pisklavě.

"Mockrát díky," poděkoval mu a převzal tác s opožděnou snídaní, načež Dobby opět zmizel. Hermiona vyčarovala hůlkou skleničku a naplnila ji vodou. Zatímco si Harry ukousl velký kus chleba, jeho kamarádka mu pití předala, za což jí poděkoval vděčným úsměvem.

Hermiona počkala, až spolkne první sousto, a pak se zeptala: "Co tady chtěl Brousek?"

Harry se ušklíbl a upil trochu příjemně chlazené vody. "Přišel jako doprovod těch čtyř dalších. Přečetli si ve Věštci, že umím oživovat mrtvé, a protože přišli nedávno o děti, chtěli je zachránit."

"Zatrolená Holoubková," prohlásila Ginny, položila svou ruku na jeho a počala ho hladit. "Ale víš co? Zkus na to dneska nemyslet. Je neděle, venku svítí slunce a tihle dva souhlasili, že si s námi udělají procházku po pozemcích. Co ty na to?"

Než stačil odpovědět, ozvala se Hermiona. "Ale u jezera bude hrozně narváno. Co byste říkali na to projít se po kraji Zapovězeného lesa? Ve stínu stromů by mohlo být příjemněji než na přímém slunci."

"Já jsem pro," odpověděla Ginny.

"A co takhle si vzít košťata?" navrhl Ron. "Dostaneme se rychleji k lesu, a když budeme chtít, doletíme podél něj až k jezeru. Až tam dozadu obvykle nikdo nechodí."

Obě dívky jeho návrh odsouhlasily. Harry mezitím polkl další sousto, které měl právě v ústech. Musel uznat, že s jídlem v žaludku se mu zdál svět rázem mnohem veselejší. Trochu ho překvapilo, že Ronův nápad přijala i Hermiona, ale řekl si, že chce být zkrátka co nejdále od školy a ostatních studentů. Pokýval tedy souhlasně hlavou.

Úsměv, kterým ho Ginny na oplátku obdařila, mu rozhodně vylepšil ráno.

***

Venku na pozemcích to skutečně vypadalo, že jsou tam snad úplně všichni bradavičtí studenti. Čtveřice přátel míjela jednotlivé dvojice i celé skupinky ze všech kolejí včetně zmijozelské. Pravdou bylo, že slunečné počasí vysloveně lákalo k venkovním aktivitám, a teplota poprvé po mnoha měsících vystoupala až na téměř letní hodnoty.

Cestou se zastavili u famfrpálového hřiště a Ginny s Ronem donesli pro každého jedno školní koště. Poté nasedli a poklidným letem zamířili šikmo přes pozemky k hranici lesa. Potom sesedli a podle plánu šli podél linie stromů. Minuli Hagridovu boudu, povídali si o všem možném a cesta jim poklidně ubíhala pod nohama.

Ginny o něco později znovu nasedla na koště a popoletěla k několika stromům. Začala mezi nimi kličkovat jako mezi slalomovými tyčemi a Harry na ní i z dálky viděl, jak si to užívá. Ron ji po chvíli napodobil a prolétal stejnou trasu jako jeho sestra, ale v opačném gardu. Strom, který dívka obletěla zprava, minul její bratr z levé strany.

Harry měl nutkání přidat se, ale nechtěl nechat Hermionou samotnou. Věděl, že se starší dívka nikdy necítila na košťatech úplně nejlépe, takže bylo jasné, že se podobné slalomové dráhy nebude chtít zúčastnit.

"Hej, Harry!" zavolal na něj Ron, přestal kličkovat a s úsměvem od ucha k uchu přilétl blíž.

"Co se děje?" zeptal se Harry a zastavil. Totéž udělala i Hermiona.

"Nedáme si závod?" navrhl Ron. "Myslím, že teď máme celkem vyrovnaná košťata, tak by to šlo. Vidíš tu osamocenou borovici před námi? Holky nám to odstartují a kdo ten strom obletí a vrátí se sem jako první, vyhrál."

Harry se podíval na určený strom a odhadoval jeho vzdálenost. Potom se rozhlédl okolo, přičemž zjistil, že jsou nejen hodně daleko od hradu, ale i úplně sami. Nikoho kromě jich čtyř nebylo vidět.

"Jasně, proč ne?" odpověděl na Ronovu otázku. "O co budeme soutěžit?"

"Ceny můžeme zařídit my dvě," odpověděla Ginny, která se právě objevila vedle Hermiony. "Vítěz dostane od nás obou pusu."

Hermiona se usmála a kývla na souhlas.

"To zní lákavě," prohlásil Harry a mrknul na svou přítelkyni.

"No, ségra, od tebe bych radši maxibalení čokoládových žabek, ale dejme tomu..." ušklíbl se Ron.

"Fajn," ozvala se hnědovláska, a zatímco jednou rukou držela své koště, druhou pozvedla hůlku. "Připravte se. Jakmile vypálím jiskry, můžete vyrazit."

Kluci se seřadili ve vzduchu vedle sebe a oba upřeně hleděli na špičku dívčiny hůlky. V okamžiku, kdy z ní vylétla sprška barevných jisker, Ron vyrazil jako střela a nabíral stále vyšší rychlost. Harry však zůstal na místě.

"Hodláš to snad vzdát a nechat Rona vyhrát?" podivila se Hermiona.

Harry se na ni ušklíbl. "Neboj se, času mám dost."

Ron už se blížil k označenému stromu, který měli závodníci obletět. Pak ho minul a nabral kurz zpátky k dívkám a Harrymu.

"Pořád nic?" zamračila se Ginny. "Copak nechceš vyhrát hlavní cenu?"

Harry se na svou přítelkyni usmál. "Samozřejmě, že chci. Ale já tu trasu zvládnu dřív, než stačíte říct famfrpálovitý famfrpál."

"To bych teda chtěla vidět," ozvala se starší dívka.

"Jen to zkus říct, Hermiono," pobídl ji Harry.

Dívka na něj vrhla podezíravý pohled. "Dobře, proč ne. Tak teda famfrpálovitý..."

V okamžiku, kdy Hermiona vyslovila první slabiku, Harry vystartoval. Neuletěl však ani metr, když zmizel a objevil se sotva na půl vteřiny za určenou borovicí, načež opět zmizel.

"...famfrpál," dořekla dívka, ale to už Harry stál vedle ní na trávě, kde právě přistál. Hermiona na něj nevěřícně zírala, neschopná slova.

"Hej, to neplatí," ozval se Ronův rozčilený hlas. Druhý závodník právě dorazil s tváří rudou rozhořčením.

"Proč by to neplatilo?" podivil se klidným tónem Harry. "Úkol zněl doslova obletět ten strom a vrátit se sem."

"Ale..."

"A to jsem přesně splnil. Výhra je moje," dořekl, mrkl na Ginny a našpulil rty.

Ta pobaveně zavrtěla hlavou. Potom si stoupla na špičky a dlouze Harryho políbila. Odstoupila a pokynula rukou Hermioně, aby i ona vyplatila výhru.

Starší dívka se stále mračila, ale i ona udělala krok k Harrymu a dala mu pusu na tvář.

Ron si znechuceně odfrkl a cosi nesrozumitelného zabručel. Hermiona se po něm ohlédla a naklonila přitom hlavu trochu na stranu. "Přijmeš cenu útěchy, Rone?"

Zrzek povytáhl obočí a váhavě přikývl. Jeho přítelkyně ho objala a vtiskla mu tak vášnivý polibek, že to Ginny doprovodila zahvízdnutím.

"Teď nevím, kdo vlastně vyhrál," ozval se Harry.

"Záleží na tom?" zeptala se Ginny s úsměvem.

"Vůbec ne," zazubil se v odpověď. "Hele, Rone, když byla odměna tak sladká, nedáme si ještě jeden závod?"

Než zrzek stačil odpovědět, zareagovala Hermiona. "Klidně si dál závoďte, ale já už nikoho odměňovat nehodlám."

"Ani já ne," přidala se Ginny. "A chci si ještě pořádně zalítat!"

"Škoda," povzdechli si oba kluci unisono a zašklebili se na sebe navzájem.

Ginny mezitím nasedla na koště a vznesla se do vzduchu. Zatímco se zvolna vzdalovala od ostatních, otočila hlavu ke svému příteli. "Jestli chceš ještě nějakou pusu, budeš si mě muset chytit." Hned potom nalehla na násadu koštěte a tryskem vyrazila vstříc stromům. Než se dostala mezi první, Harry už byl na půl cesty za ní.

***

Několik minut se honili mezi korunami stromů. Ginny neustále měnila směr, využívala své nižší váhy a tím i lepšího zrychlení. Věděla, že kdyby doopravdy chtěla, nikdo by ji nechytil, ale o to jí přece nešlo. Naopak, nikdy neuletěla Harrymu příliš daleko, aby ji neztratil z dohledu. Tím ho záměrně škádlila a provokovala.

Při snaze vyhnout se jedné ohnuté větvi se otočila kolem násady a provedla efektní Lenochodí závěs, načež se vyhoupla zpátky do standardní polohy. Ohlédla se po svém pronásledovateli, který tak mohl spatřit její rozzářený úsměv. "Tohle je vážně paráda!"

Minula právě v protisměru Hermionu, a podle toho, jak se hnědovláska tvářila, až tak spokojená nebyla.

"Rone! Sliboval jsi mi na dnešek romantickou procházku! Potom jsi to změnil na údajně romantickou výpravu podél lesa. Jenže létat mezi stromy jako šílenci mi teda romantické nepřipadá!"

"Neříkej, že si to neužíváš?" ozval se Ron, který dívku zrovna podletěl a zazubil se na ni. Chvilka nepozornosti ho však přišla draho. Nestačil se vyhnout jedné z větví a ta ho šlehla přímo přes obličej.

Hermioně se nepodařilo udržet klidnou tvář a škodolibě se rozesmála. "Když tě tak pozoruju, má to své kouzlo."

Ginny zakroutila hlavou, předvedla další z mnoha ostrých zatáček a vlétla do úzké mezery mezi dvěma kmeny. Právě si říkala, jestli se tudy protáhne i Harry, když vedle sebe zaregistrovala pohyb.

"Áááá!" vykřikla, ale už neměla čas uhnout.

***

Harry, už trochu rozmrzelý z toho, že se mu nedařilo Ginny chytit, se jen tak tak prosmýkl mezi dvěma blízkými stromy, když zaslechl dívčin výkřik. V dalším okamžiku spatřil, jak se jeden ze stromů, které jeho přítelkyně míjela, náhle probudil k životu a švihl větvemi. Vrba mlátivá trefila Ginnyino koště a smetla dívku z jeho násady. Zatímco koště pokračovalo dál, dívka nedobrovolně nabrala směr k matičce zemi.

Harry okamžitě zamířil k ní. Nalehl na koště, aby získal co nejvyšší rychlost, a hnal se za padajícím děvčetem. Vztáhl ruku jejím směrem a silou své magie se snažil zbrzdit její pád. Ten se výrazně zpomalil, ale i tak to zvládl jen tak tak a zachytil ji sotva dva metry nad zemí. Z vynaložené námahy se mu přitom zatmělo před očima. Bohužel látka sukně, za kterou ji Harry jednou rukou popadl, nevydržela a roztrhla se. Záhy tak zjistil, že v ruce drží pouze kus látky, a nechápavě si ho zvedl k očím. Rychle se však vzpamatoval, přistál na popadaném jehličí vedle Ginny a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl zpátky na nohy.

"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.

"Jo, nic mi není," odpověděla. Zvedla hlavu a pohlédla na nedaleký strom, který dosud výhružně švihal větvemi. "To teda byla jízda, co? Každopádně jsem ráda, že jsem si dneska vzala víc vrstev oblečení, než jsem původně zamýšlela."

Harry jí právě vracel část garderoby, kterou mezitím spravil hůlkou, ale zastavil se uprostřed pohybu. "Jak jako víc? Copak ty někdy chodíš... ehm... naostro?"

Ginny se ušklíbla a začala se do sukně soukat. "Ale jistě. Ve vedrech je to mnohem příjemnější, i když na létání v sukni to moc praktické není." Narovnala se a pohlédla na Harryho. "Hele, proč se tváříš tak šokovaně?"

Hermiona, která mezitím také přistála, se tlumeně zasmála. "Já bych skoro řekla, že se tak netváří kvůli šoku, ale ze zklamání, že ses dneska rozhodla vzít si kalhotky."

Harry už otevřel ústa, ale nějak nedokázal vymyslet, jak zareagovat, a tak je opět zavřel.

Ginny se usmála, když viděla jeho rozpaky. "Ale no tak, Harry, vždyť už jsi mě nahou viděl."

Chlapec pokrčil rameny. "Ty se jen tak neokoukáš."

Dívka se k němu přitiskla a pošeptala mu do ucha tak, aby to Hermiona ani přilétající Ron neslyšeli: "Kdybych tušila, že mě chceš tak moc vidět nahatou, klidně bych ti to dovolila. Stačilo přece jen říct."

Harry opět bezhlasně otevřel pusu a vydechl vzduch, který ani netušil, že zadržuje.

"Ale až někdy jindy, jo?" pronesla a otočila se, až zasněného Harryho lehce švihla svými vlasy do tváře. Vyndala z kapsy hůlku, zkontrolovala, jestli neutrpěla nějakou škodu, a pak si s její pomocí přivolala zatoulané koště.

Potom přistoupila k Hermioně a něco jí pošeptala do ucha. Druhá dívka přimhouřila oči a chvilku se rozmýšlela, ale nakonec přikývla.

"Myslím si," prohlásila poté Ginny, "že bylo blbnutí pro dnešek dost. Co byste řekli na rychlý přelet rovnou k jezeru?"

Harry se podíval po Ronovi, který pokrčil rameny, a tak i on přikývl. "A nemáte někdo hlad?" zeptal se ostatních. "Můžu poprosit Dobbyho, aby nám obstaral deku a nějaký piknikový koš, abychom kvůli obědu nemuseli zpátky na hrad."

"Skvělý nápad," ocenil Ron a i dívky přitakaly.

Všichni tedy znovu nasedli a namířili si to přímo k lesknoucí hladině jezera, kterou v dálce viděli. Po nedlouhém letu se dostali na místo, kde kraj lesa dosahoval prakticky až na břeh jezera. Vlevo stálo kotviště, odkud vyplouvali prváci prvního září, a od něj vedla pěšina dál mezi stromy, skrz branku ve zdi směrem k vlakovému nádraží.

Harry sesedl z koštěte a zavolal si dnes podruhé Dobbyho. Po krátké domluvě předal skřítkovi všechna čtyři košťata, neboť se plánovali vrátit do hradu pěšky. Zároveň ho poprosil o vybavení na piknik. Malá postavička doslova nadskakovala nadšením, že může Harrymu prokázat další službičku, a tak se zanedlouho objevil i se dvěma koši plnými pochutin.

"Díky, Dobby," poděkoval Harry vřele, a když se skřítek odporoučel, vytáhl z koše džbánek s pomerančovou šťávou. Ron mu držel sklenice, aby je mohl naplnit, a předával je děvčatům. Potom, co si všichni přiťukli, se čtveřice vydala po cestičce podél jezera.

Slunce pomalu putovalo po bezmračné obloze a dodávalo vzduchu na červen netypickou horkost. Oba páry se po čase zastavily na odlehlé části břehu, na mýtince u kraje malého remízku. Když se všichni znovu osvěžili donesenými nápoji, Harry s Ronem se nabídli, že nachystají piknik. Dívky prohlásily, že chtějí využít volné chvilky, a odešly si zchladit nohy v jezerní vodě.

Jakmile bylo jídlo i deka nachystané, oba chlapci popošli skrz houští k vodě, aby o tom zpravili své přítelkyně. Místo nich ale objevili pouze dvě hromádky oblečení. Nějakých dvacet metrů od břehu však čouhaly nad hladinou dvě dívčí hlavy.

"Pojďte do vody", křikla na chlapce Hermiona, "voda je úžasně osvěžující."

Ron nevěřícně zavrtěl hlavou. "Blázníte? Vždyť musí mít sotva patnáct stupňů. Navíc s sebou nemáme plavky."

"U hladiny už je docela teplá," prohlásila Ginny. "A co se plavek týče, my je přece taky nemáme."

Ron vytřeštil oči a otočil se zmateně na Harryho. "To jako jsou... myslím jako úplně..."

"Vypadá to tak," pokrčil Harry rameny.

Ron polkl a na tváři se mu objevil dychtivý výraz. "To nám nejspíš nezbude nic jiného, než je napodobit, že?"

Harry trochu zdráhavě přikývl. Oba se tedy začali zbavovat svršků. Dívky na sebe spiklenecky mrkly, otočily se a začaly se pomalými tempy vzdalovat různými směry dál od břehu.

O pár vteřin později se ozvalo dvojí šplouchnutí, jak oba kamarádi zahučeli pod hladinu.

"Brrr, ta je ale ledová!" ozval se Ron, když se vynořil. "Jak to můžete vydržet?"

"Tak poplav ke mně," pobídla ho laškovně jeho přítelkyně. "Pohybem se zahřeješ, a když ne, zahřeju tě třeba nějak já."

Harry se nestačil divit, jak rychle jeho kamarád překonal vzdálenost dělící ho od Hermiony. Rozhodně však netoužil zjišťovat, jak se ti dva chtějí uprostřed jezera navzájem zahřát. Odvrátil se a všiml si, že na něj Ginny mává z místa kousek od břehu, kde z vody trčely větve napůl ponořeného stromu. Nenechal se pobízet a plaval jejím směrem.

"I tobě se zdá voda příliš studená?" zeptala se s nezbedným výrazem, když se přiblížil.

"Zdá, ale není to tak hrozné." Doplaval až k jedné tlustší větvi a chytil se jí rukou, aby si odpočinul.

"To je smůla," odpověděla a Harry takto zblízka viděl, jak jí v očích tančí jiskřičky. "Taky bych ti nabídla nějakou tu pusu na zahřátí."

Udělala poslední tři tempa a místo toho, aby se rovněž zachytila vedlejší větve, přitiskla se přímo na jeho hruď a objala ho kolem krku. Automaticky ji volnou rukou podržel za bok, než si vůbec uvědomil, v jak choulostivé pozici se oba ocitli.

Polkl a byl opravdu rád za okolní chlad. Když ho však začala líbat a jednou rukou zahájila průzkum jeho těla, přestala být voda ledová dostatečně.

Pustil její bok a přesunul ruku na dekolt, aby mezi nimi udržel aspoň malou vzdálenost. Ona se však nadzvedla výš a na stranu, takže jeho ruka sklouzla akorát na pravé ňadro.

"Co blbneš, Ginny?" stáhl honem ruku pryč.

"Já přece nic nedělám," odpověděla podivně zastřeným hlasem a pokusila se obtočit své nohy kolem jeho boků.

"Přestaň! Co to do tebe vjelo?"

"Ale no tak, Harry! Hermiona si zabrala piknikovou deku a teď už na ní s Ronem určitě dovádějí. Jsme tu úplně sami. A neříkej, že mě nechceš!" Znovu se přitiskla svým tělem na jeho a přitom se ušklíbla. "Protože jasně cítím, že chceš!"

"Dost! Ginny! Nech toho!" Odtáhl se, tentokrát razantněji, potopil se pod hladinu a vynořil se z druhé strany větve.

"Nedělej drahoty, Harry! Sliboval jsi mi, že už nebudeš moje snahy o sex sabotovat."

"Ale tohle nejsi ty, Ginny. Něco je s tebou špatně. A nejspíš i s těmi dvěma na břehu. Takhle podbízivě se ani jedna z vás normálně nechová."

Znovu se ponořil pod hladinu, podplaval několik dalších větví a vyplaval až pár metrů od Ginny. Nabral směr k místu, kde prve s Ronem vlezli do vody a kde si nechali i oblečení. Podle šplouchání tušil, že Ginny plave za ním, ale doufal, že to ke břehu stihne dříve.

"Hm, máš hrozně pěkný zadek, Harry!" uslyšel za sebou, když konečně vylezl z vody. Ani se neobtěžoval ohlédnout a nějak to okomentovat. Na spodky se vykašlal a natáhl si rovnou kalhoty. Stihl si akorát zapnout první knoflík u košile, když koutkem oka zahlédl pohyb. Otočil hlavu a spatřil svou přítelkyni, jak vystoupila z vln jako Venuše z mořské pěny.

V němém úžasu hleděl na to zjevení až do chvíle, kdy se na něj znovu přitiskla celým svým tělem a obě ruce vsunula pod vyhrnutou košili. Harry se vzpamatoval, přivolal si do ruky odloženou hůlku, a když ucítil jednu její ruku, jak míří za lem kalhot, mávl s ní. Červený paprsek omračovacího kouzla vykonal, co měl, a Harry honem chytl bezvládnou dívku, aby nespadla na zem. Přeměnil své odhozené spodní prádlo na velkou měkkou deku a opatrně na ni Ginny položil, načež ji volným koncem přikryl. Hůlkou si usušil navlhlé kalhoty i košili a dooblékl se.

Pak chvilku stál, díval se na zabalené tělo u svých nohou a usilovně přemýšlel, co by měl podniknout. S dívkami se rozhodně něco dělo, možná i s Ronem, ale šlo o hrozně choulostivou situaci. Nejprve přemýšlel nad ošetřovnou, jenže si vzpomněl, že se budou Pomfreyová s Brumbálem a Snapem snažit o uvaření nového lektvaru. Což by znamenalo, že jsou teď buď všichni na ošetřovně a jeho by čekala spousta nepříjemného vysvětlování, nebo je Pomfreyová ve sklepeních, což by obnášelo nutnost dojít pro Pomfreyovou, přivést ji zpátky a nechat mezitím Ginny samotnou. Protože se mu ani jedna varianta nelíbila, nakonec se rozhodl přemístit je oba do Doupěte. Poradí se s Molly a pak se uvidí.

Pokýval sám pro sebe hlavou, zvedl dívku i s dekou do náruče a po krátkém soustředění se přemístil přímo do jejího pokoje. Položil ji na postel a honem vyrazil po schodech dolů do kuchyně, kde vystrašil paní Weasleyovou tak, že hlasitě vyjekla.

"Harry! Co tady děláš? Proč nejsi ve škole? Stalo se něco?"

Takový příval otázek ho trochu zaskočil, ale zhluboka se nadechl, aby se sám trochu uklidnil. "Procházeli jsme se s Ginny, Ronem a Hermionou kolem jezera a měli jsme v plánu si místo oběda udělat piknik. Jenže holky pak začaly být..." Odmlčel se a hledal správné slovo.

"Začaly být co, Harry? Co je s nimi?"

Musel si odkašláním pročistit stažené hrdlo. "Ehm, začaly být hodně přítulné. Až moc. Ginny se chovala, jako by vypila nějaký hrozně silný lektvar lásky, po kterém ztratila veškerý ostych."

Molly několikrát mrkla. "Kde je moje dcera teď?"

"Nahoře ve svém pokoji."

Sotva to dořekl, Molly vyrazila do vyšších pater a brala přitom schody po třech. Harry dorazil jen pár vteřin po ní, ale to už se nakláněla nad ležící postavu. Odhrnula cíp deky a pak se s rozčileným výrazem otočila na Harryho.

"Vždyť je nahá! Co jsi s ní dělal?"

"Koupali jsme se v jezeře, když to začalo působit. Doslova se na mě sápala, musel jsem ji omráčit a zabalit do té deky."

Změřila si ho silně podezíravým pohledem, ale otočila hlavu zpátky k dívce. Pohladila ji po mokrých vlasech. Potom vytáhla hůlku a vyčarovala několik diagnostických kouzel. Pak, aniž pohnula hlavou, prohlásila: "Odejdi, prosím, z pokoje. Sice pochybuji, že bys z Ginny ještě něco neviděl, ale udělej to. Neříkal jsi, že se podivně chovala i Hermiona? Kde je?"

"Jistě, už jdu. Hermiona se někam vytratila s Ronem a Ginny říkala, že si pro ně dva zamluvila piknikovou deku."

Molly na pár vteřin ztuhla, než pozvedla znovu hůlku a vyčarovala proud horkého vzduchu, kterým začala dceři sušit vlasy. "Jestli můžeš, Harry, přiveď ji sem také. I Rona. Já zatím Ginny prohlédnu a převléknu."

"Dobře," odsouhlasil Harry. Vytáhl z kapsy jeden z lektvarů na doplnění energie, na jeden hlt ho vypil a pak se s tichým prásknutím přemístil na jejich piknikové místo.

"Už jste vy dva skončili?" zeptal se, maje raději zavřené oči.

V reakci na svou otázku zaslechl dívčí vyjeknutí a několik nadávek pronesených Ronovým hlasem.

"Harry! Ani se nehni! Hlavně se neotáčej!" křičela Hermiona netypicky vysokým hlasem.

"Neboj, rozhodně to nemám v úmyslu. Jste ale oba v pořádku?"

Chvilku bylo ticho rušené jen šustotem oblečení.

"Už se můžeš otočit," řekla Hermiona. "Co se vlastně děje? S Ronem jsme..." V ten moment se zarazila a nechápavě se podívala na svého přítele. "Rone, co jsme to dělali?"

Ron zrudnul jako ředkvička, ale neřekl ani slovo.

"Teda vím, co jsme DĚLALI, samozřejmě," pokračovala zaraženě dívka, "ale jak mě něco takového mohlo vůbec napadnout? Vždyť jsem se chovala jako nějaká coura!"

"No," začal Ron, "neztěžuju si, ale taky mi přijde, že jsi se chovala trochu divočeji, než je tvůj obvyklý standard. Ostatně já asi taky."

"Divočeji? To je hodně slabé slovo, Rone, a ty to víš. A když se na chvilku přestaneš tak spokojeně uculovat, možná ti dojde, že nás něco muselo ovlivnit. Třeba nějaký lektvar lásky nebo něco takového."

"A jak by se do nás dostal? Vždyť jediné, co jsme od snídaně snědli, byla pomerančová a dýňová šťáva a pár těch koláčků, co nám donesl Dobby. Přece si nemyslíš, že nám domácí skřítek podstrčil očarované koláče?"

Hermiona zavrtěla hlavou. "Ne, to skoro určitě ne. Navíc ty koláče jsme si přece dali až po... no však víš, po čem."

Na chvíli se odmlčela a pak otočila hlavu na Harryho. "Kde je vůbec Ginny?"

"V Doupěti."

"Doma?" podivil se Ron. "Pro všechny svaté proč?"

Harry si povzdechl. "Protože to, co očividně zapůsobilo na vás dva, zasáhlo i ji."

Ron vykulil oči. "Ty jsi... Vy jste..."

Harry zavrtěl hlavou. "Ne, ale pokud by bylo po jejím, pravděpodobně ano."

"Po jejím? Ty jsi ji odmítl?" podivila se Hermiona. Když Harry přitakal, dívka pokračovala. "Takže tebe ten... ten... chtíč nebo jak to mám nazvat, nepostihl?"

"Asi ne. Nebo ne tak silně. Ale přitom jsem pil stejné pití z toho piknikového koše, jako vy. Nechápu to. Ale to je teď vedlejší. Molly trvala na tom, abych vás oba dostal do Doupěte."

"A sakra!" zareagoval Ron. "Ty jsi mámě řekl, co s námi je? Ví, že já a Hermiona..."

Větu nedokončil a podíval se vyděšeně na Harryho, který pokrčil rameny. "Pravděpodobně. Mě málem uřkla, když zjistila, že je Ginny nahatá, a domyslela si, že jsem jí snad zneužil či co. Musel jsme jí vysvětlit, že jsme se všichni koupali a vy obě jste byly akorát nadmíru přítulné."

"Rone! Jsme v takovém maléru!" zabědovala Hermiona nahlas. "Ta ostuda! Nikdy se už nebudu moct podívat tvým rodičům do očí."

"Ono to nebude tak zlé," uklidňoval ji Harry. "Beztak dávno vědí, že to mezi vámi není zrovna platonické. Teď ale posbírejte všechny věci, chyťte se mě a já nás přenesu do Doupěte."

Oba ho neochotně poslechli a o půl minuty později už všichni tři stáli v kuchyni Weasleyovic domu. Harry se trochu zapotácel, ale měl teď jiné starosti, než aby dumal nad svým vyčerpáním.

***

Molly za sebou zavřela dveře od pokoje a párkrát se zhluboka nadechla a zase vydechla. Její dcera jí po probuzení z bezvědomí a šálku horké čokolády vypověděla, co se v Bradavicích stalo, a nemusela na ni kvůli tomu ani moc naléhat. Ginny samozřejmě nezabíhala do podrobností, ale i jen letmý popis stačil k tomu, aby dívka zrudla rozpaky.

Jakmile zaslechly z přízemí hlasy, Ginny vehementně odmítla sejít dolů do kuchyně, čemuž se Molly opravdu nemohla divit. Když dívku ujistila, že za ní brzy opět přijde a nepřivede s sebou nikoho dalšího - obzvláště ne Harryho -, opustila svou dceru a šla zkontrolovat ostatní. Trochu se obávala, v jakém stavu Ron s Hermionou dorazí, naštěstí ji hned první pohled na pýřící se dvojici ubezpečil, že jsou v pořádku. Tedy dost možná je ten podivný chtíč popohnal k vyzkoušení nějakých nových praktik, ušklíbla se Molly v duchu, ale navenek na sobě nedala nic znát. V jejich případě se téměř jistě nic strašného nestalo. Tedy nic, co by nějak překračovalo rozumnou míru. Docela se těšila, jak se tomu s Hermioninou matkou zasmějí.

Nyní se však potřebovala soustředit na palčivější problém a tím byl velmi nervózní Harry. Ve chvíli, kdy vkročila do kuchyně, vyskočil ze židle a hrnul se jí v ústrety.

"Mohu jít za ní?" zeptal se se zjevnou naléhavostí.

Molly ho pár sekund upřeně pozorovala, než zavrtěla hlavou. "Raději ne. Dopřej jí trochu času. Hrozně se stydí za své chování a bojí se, jak zareaguješ."

"Tím spíš bych měl jít a vysvětlit jí, co si o tom myslím, ne?"

"Možná, Harry, ale hádám, že si teď připadá velice zranitelná, odhalená. A tím nemyslím jenom fyzickou nahotu. Věř mi, dej jí chvilku, až si to přebere v hlavě."

Harry si povzdechl, vrátil se zpátky ke stolu a posadil se. Nevydržel však ani pět vteřin a opět vyskočil na nohy. Pochodoval tam a zpět po kuchyni a co chvíli se nepřítomně zahleděl vzhůru, jako by mohl vidět skrz strop. Molly s ním soucítila, ale nehodlala porušit slib, který Ginny předtím dala. Místo toho přešla ke krbu v obývacím pokoji, klekla si a vhodila do něj trochu letaxového prášku. Následně strčila hlavu do zelených plamenů.

O chvíli později se zvedla zpátky na nohy a vrátila se do kuchyně. "Ředitelce jsem oznámila," sdělila přítomným, "že jste všichni čtyři v Doupěti a že vás zanedlouho pošlu letaxem k ní."

Molly zaslechla dvojitý ztrápený povzdech, který přišel z míst, kde seděli Ron s Hermionou. Harry dál pochodoval po kuchyni, jako by vůbec neslyšel, co právě řekla. V duchu nad tím pokrčila rameny, očividně měl plnou hlavu jiných myšlenek. Zamířila tedy na schodiště, aby zkontrolovala své nejmladší dítě a přesvědčila ho, že se musí vrátit do školy.

***

Harry vystoupil z krbu v ředitelně jako první. McGonagallová zvedla hlavu od nějakých písemností a pohlédla na něho přimhouřenýma očima. Vidina nadcházejícího vysvětlování nebylo nic, na co by se Harry těšil. A skutečnost, že v jednom z křesel seděl Brumbál, mu rovněž na náladě nepřidala.

Ron, Ginny a Hermiona dorazili během chvíle také. Harry podal Ginny ruku, aby jí z krbu pomohl, ta ale kolem něj prošla a vůbec se na něj nepodívala. Celá čtveřice se postavila vedle sebe čelem k ředitelce, která ještě pár vteřin protahovala nepříjemné ticho, než konečně promluvila.

"Můžete mi někdo z vás vysvětlit, jak jste se ocitli v Doupěti? Molly říkala cosi o podivném chování, ale nechtěla mi to upřesnit. Že mi to prý povíte vy." Při poslední větě se podívala přímo na Harryho.

"To teda pěkně děkuju, Molly," zamumlal a měl co dělat, aby potlačil úšklebek. Naštěstí ho ředitelka neslyšela. Vcelku oprávněně předpokládal, že nikdo z přátel se nebude hrnout do popisu dnešních událostí, takže vysvětlování bude na něm. Opětoval McGonagallové pohled a přitom si odkašlal.

"Dopoledne jsme všichni čtyři vyrazili na výlet. Nejprve podél lesa a pak až k přístavišti loděk pro prváky. Zařídil jsem nám vybavení pro piknik, takže jsme nemuseli na oběd zpátky do hradu."

Odmlčel se a pohlédl na ředitelku. Ta se stále tvářila přísně, jinak nehnula brvou. Harry si to vyložil jako souhlas s pokračováním.

"Protože bylo docela horko, chtěli jsme si trochu zaplavat v jezeře. Jenže někdy v té době začalo na Ginny, Hermionu a pravděpodobně i na Rona účinkovat nějaké kouzlo či magie, po kterém ztratili... ehm... ostych. A protože se mi to nezdálo, rozhodl jsem se vzít Ginny a posléze i ostatní do Doupěte, abych se poradil s paní Weasleyovou."

"Když pominu jasné porušení řádu, neboť jste bez dovolení opustili bradavické pozemky, jak jste se vůbec dostali k Molly?"

Harry zamrkal. Uvědomil si, že ředitelka o jeho schopnosti přemisťovat se v Bradavicích nevěděla, aspoň předpokládal, že jí to Brumbál ani Snape neřekli.

"S námi vyšel brankou za hraniční zeď a odtud nás přemístil. Předpokládám, že stejně to provedl s Ginny, že Harry?" prohlásila Hermiona.

Harry se nezmohl na verbální odpověď a jen přikývl. V duchu své kamarádce poděkoval, že pohotově vymyslela aspoň trochu uvěřitelnou historku.

"Budiž. Molly říkala, že nikoho z vás nepostihla fyzická újma. Uznávám, že v takové chvíli bylo rozumnější a rychlejší opustit Bradavice a vyhledat pomoc jinde, než se vracet do hradu. Odpustím vám tedy trest, který by jinak nutně následoval."

"Děkujeme, paní ředitelko," zareagovala Hermiona. "Teď ještě zjistit, co nás vlastně ovlivnilo."

McGonagallová zavrtěla hlavou a zahleděla se na Rona s Ginny. "Není třeba. Vypadá to, že jste pocítili následky vtipu vašich starších bratrů."

"Dvojčat?" zeptali se oba sourozenci současně.

"Ano. Dnes ráno propašovali do kuchyně velké množství Euforie a přidali ji do nádob s džusy a čaji nachystaných skřítky k snídani. Téměř všichni studenti i část učitelského sboru určité množství vypili, následkem čehož měli povznesenou a družnou náladu. Dobrá zpráva je, že profesor Snape potvrdil správnost složení a postupu výroby lektvaru, takže nikomu nehrozila otrava. Také se zdá, že kromě vaší skupinky nevypil nikdo tolik lektvaru, aby se projevily vedlejší účinky, neboť ho oba vtipálci zneutralizovali ještě před obědem."

"Takže za to může ten náš piknik, že?" zeptal se Harry. "Dobby musel vzít zásoby ještě před zneškodněním a my tak schytali dvojitou dávku."

"Já je zabiju," zavrčela naštvaně Hermiona.

"To bych nedoporučovala," zareagovala ředitelka. "Ale trest je určitě nemine, o to se bát nemusíte."

"Jaký trest?" zeptal se Ron. "Vždyť už nechodí do školy."

"Abych řekla pravdu, nevím to přesně, ale Molly jistě vymyslí něco adekvátního."

"Skoro je mi jich líto. Ale jen skoro," zabrblal znovu Ron.

"Já měl ke snídani akorát vyčarovanou vodu, paní ředitelko," vrátil se Harry k původnímu tématu. "Takže jsem měl na rozdíl od ostatních Euforii až venku."

"Přesně tak," odpověděl Brumbál, který dosud mlčel.

"No, moc veselou náladu u sebe nepozoruji," prohlásil Harry. "Asi jsem měl příliš malou dávku."

"Možná," promluvil opět Brumbál, "nebo během těch několika hodin, co byla rozmíchaná v nápojích, ztratila Euforie část síly. Severus něco takového naznačoval."

"Tedy dobrá," přerušila je ředitelka, "problém je vyřešen. Doporučuji vám se o celé dnešní příhodě moc nezmiňovat před ostatními. Teď byste se měli odebrat zpátky na kolej, zanedlouho už bude večeře."

"Pokud mohu, Minervo, ještě bych potřeboval s Harrym něco probrat," prohlásil Brumbál.

Ředitelka pohlédla nejprve na svého předchůdce a pak i na nebelvírského studenta. "Jestli souhlasí, nic proti tomu nemám. Normálně bych vás všechny předala vedoucímu nebelvírské koleje, ale víte sami, že do konce semestru mám tyto záležitosti stále na starost já, neboť nemáme aktuálně v profesorském sboru vhodnou náhradu. Pan Potter tu tedy zůstane, avšak vy ostatní mě prosím následujte. Doprovodím vás do Nebelvírské věže."

Když odešli a v ředitelně zůstali jen Harry a Brumbál, zavládlo ticho. Mladší z nich to po chvíli nevydržel a zeptal se: "O čem jste se mnou chtěl mluvit, pane profesore?"

Oslovený se probral ze zamyšlení. "Ach ano, jistě. Chtěl jsem se ti ještě jednou omluvit za dnešní ráno. To setkání s ministrem, Hardyovými a Templetonovými muselo být pro tebe velice nepříjemné."

Harry pokrčil rameny. "Pravda, nebyl to zrovna hezký zážitek. Ale naprosto chápu rodiče, kterým zemřelo dítě. Kdybych se tak jako oni někde dočetl o možnosti, že by se vrátilo domů, také bych se o to aspoň pokusil."

"Přesto jsme s Minervou doufali, že tě od humbuku po vydání toho článku ochráníme. Jsi velkorysý, pokud to bereš tímto způsobem."

"No, ten pan Templeton mě za velkorysého asi nepovažuje."

Bývalý ředitel si povzdechl. "Když někdo trpí tolik jako on, zakalí se mu úsudek. Těžko potom takovému člověku vysvětlíš, proč mu nechceš vrátit jeho děti do náruče živé a zdravé."

"Já bych to moc rád udělal. Ale vždyť víte sám, že vrátit mrtvé zpátky na tento svět nejde. A ani vyléčit dvě malé holky z nějaké extra těžké formy dračích spalniček, když už jsme u toho."

Brumbál se zamračil. "Počkej, Harry. Elisa, ta zesnulá dívka, skutečně zemřela na dračí spalničky. Ale její malá sestra Annie ne."

"Jak to?" zeptal se zmateně. "Ona je naživu? Myslel jsem, že umřely obě."

"Zatím ještě ne, i když se to zdá být jen otázkou času."

"Moc tomu nerozumím. Vy tu rodinu znáte?"

"Elisa by teď končila čtvrtý ročník, kdyby se o loňských vánočních prázdninách nenakazila. Ani se nezjistilo, kde přesně se to stalo, snad někde na Příčné, každopádně ta nemoc měla nezvykle těžký a rychlý průběh a tři dny od prvních příznaků zemřela u svatého Munga." Bývalý ředitel smutně pokýval hlavou. "Zemřela na Boží hod. A její sestru znám, jelikož jsme před nedávnem řešili její případ. Víš, rodina si dlouho myslela, že je Annie moták, protože neprojevovala žádnou dětskou magii. Rodiče se s tím smířili a plánovali jí dopřát mudlovské vzdělání. Jenže před pár týdny - to jí bylo jedenáct - se objevila na předběžném seznamu dětí, které dostanou pozvánku do Bradavic na příští rok. Po přezkoumání specialisty vyšlo najevo, že opravdu není moták, ale tak výjimečně slabá čarodějka, že by měla problém s dostatkem magie i na jednoduchá kouzla. Takže technicky mohla naši školu navštěvovat, ale hrozně by se tu trápila. Spolu s Minervou jsme přesvědčili její rodiče, že bude lepší, když ji přece jen pošlou na mudlovskou školu."

"Kolik takových případů existuje?" podivil se Harry.

"Nejsou moc obvyklé, ale pár jsem jich během funkce zažil. Vždy je na rodině a konkrétním jedinci, jak se rozhodne, ale většinou do zdejší školy nenastoupí. Každopádně abych se vrátil k původnímu problému... Nu, ve skutečnosti nikdo neví, co přesně Annie zabíjí. Hrála si prý na půdě jejich domu, ačkoliv si myslím, že sotva pár měsíců po ztrátě sestry to moc veselá hra býti nemohla. Když rodiče uslyšeli ránu, vyběhli nahoru a našli Annie v bezvědomí schoulenou u jedné stěny. Měla spoustu modřin a krvácela z nosu, tak ji honem dostali k Mungovi."

"Něco na ni zaútočilo?"

"To je právě záhada. Nezjistili přítomnost kohokoliv cizího - člověka, skřítka, zvířete, prostě nikoho. Na té půdě byla akorát velká hromada starého harampádí, které se tam v průběhu mnoha generací nashromáždilo. Našlo se sice pár zakletých předmětů, které si převzalo Ministerstvo a to je také stále ještě zkoumá, jenže zatím se nenašlo nic, co by to nezastavitelné krvácení vysvětlovalo."

"Cože?" vyhrkl Harry. "Krvácení?"

"Ano. Všechny ty modřiny, krvácení z různých tkání, všechno je následkem nějaké magie, ale..."

"Počkejte!" přerušil ho. "Kletbu s účinky, které popisujete, znám! A dost možná i její léčbu!"

Brumbál se na něj užasle podíval. "Odkud?"

"Z Grimmauldova náměstí. Blackovi měli ve sklepě takovou starou bustu, která způsobuje tytéž příznaky. Málem zabila Rona, než jsem ho dokázal vyléčit."

"V té tvé druhé budoucnosti?" ubezpečoval se Brumbál.

Harry přikývl a na Albusově dosud pochmurné tváři se objevil úsměv. "Takže můžeš léčitelům ukázat protikletbu a oni ji vyléčí. To je fantastická zpráva!"

"Myslím, že tak jednoduché to nebude. Znám kouzlo, které mělo jistý slabý účinek, našel jsem ho v jednom ze svazků ředitelské knihovny. Jenže bylo potřeba ohromné množství magické energie a několikeré zopakování, aby mělo dostatečný účinek. Magie jsem měl tehdy dost, ale teď..."

Albus si zklamaně povzdechl. "Chápu."

Chvíli opět seděli tiše, než Harry promluvil.

"Co ten vylepšený lektvar, který jste dnes zkoušeli? Povedl se?"

Brumbál přikývl. "Severus říkal, že vypadá slibně. Ale ještě bude potřeba hodně testů, než ho budeme moct vyzkoušet. Takže pokud přemýšlíš o jeho využití na záchranu Annie, obávám se, že nebude hotový včas. A i kdyby ano, nebude tak účinný, jak by bylo potřeba na léčbu, co jsi popsal."

Harry naštvaně praštil pěstí do opěradla křesla.

Brumbál si znovu povzdechl. "Možná přišel čas, drahý chlapče, abychom přerušili naše magické spojení."

Harry se zamračil a nespokojeně si odfrkl. "Jestli tím myslíte, že se zabijete, abych měl dost magie na léčení, tak na to zapomeňte."

"Pokud bych tím pomohl zachránit život toho děvčete..."

"Nevíme, jestli by se mi magie opravdu vrátila," přerušil ho Harry. "A jestli ano, jak rychle a co by to mělo za následky pro stabilitu mého magického jádra. Vlastně ani nevíme, jestli jde opravdu o stejnou kletbu a zda bych ji dokázal vyléčit." Pak se na chvíli zamyslel. "Navíc je tu pořád ta poslední věštba, pane profesore."

"Mám v tebe naprostou důvěru, že by ses s tímto problémem dokázal vypořádat i bez mé pomoci."

"Jenže já tu vaši důvěru nesdílím. Vím, co jsem viděl. Také mě napadá, že pokud bych dokázal zázračně vyléčit jedno dítě, nedělal bych po zbytek života nic jiného, než je uzdravování podobných - normálně neléčitelných - případů."

Brumbál pozvedl obočí. "A to bys snad nepovažoval za dostatečně naplňující životní poslání?" zeptal se.

Harry zavřel oči a dlouze vydechl. "Tak jsem to nemyslel. Ale zrovna vám přece nemusím vykládat o větším dobru. Nebudu kvůli jednomu životu riskovat, že se ze mě stane nejmocnější tyran na světě, a přitom nezůstane nikdo, kdo by mě mohl porazit. Zkrátka to odmítám."

"Dobrá, chlapče, chápu tvůj postoj. Můžeš mi aspoň ukázat knihu, kde je to léčivé kouzlo uvedeno? Mohli bychom ho poskytnout léčitelům u Munga a třeba by jim pomohlo."

Harry pokýval hlavou. "Samozřejmě, pane. Sice si už nepamatuji úplně přesně, který svazek to byl, ale jsem si jistý, že ho najdu.

***

Jedním slovem: katastrofa. Ginny měla díky svým bratrům slušnou zásobu sprostých slov a obvykle se je nezdráhala používat. Nicméně tohle konkrétní slovo, byť relativně neškodné, situaci stejně vystihovalo lépe než tucet jadrných kleteb. To, co mělo být příjemně strávenou nedělí ve společnosti nejbližších přátel a hlavně Harryho, se zvrhlo v noční můru.

Uvědomovala si, že jestli se jí Harry v poslední době vyhýbal, po dnešku se jí bude nejspíš přímo štítit. Ve výsledku bylo jedno, že za její jednání mohl lektvar, protože ona si vše pamatovala. Ba co hůř - bude si ho pamatovat Harry.

Ne, že by mu tu budoucí odtažitost vyčítala. Chovala se totiž jako jedna z těch... dam, dá-li se jim tak eufemisticky říkat, o kterých slyšela, že si je kouzelníci mohou zaplatit, když zajdou na Obrtlou. Skutečnost, že si konečně prohlédla a SÁHLA na určité Harryho partie, byla sice fajn a ona si ty okamžiky bude přehrávat v mysli ještě mnohokrát, jenže cena byla příliš vysoká.

"Takže vážně nic nebylo?" zeptala se Hermiona poté, co je ředitelka zanechala na koleji.

Ginny si povzdechla. Mělo jí být jasné, že její kamarádka bude chtít probrat dnešní události mezi čtyřma očima.

"Když jsem vylezla na břeh s Ronem," pokračovala starší dívka s poťouchlým výrazem, "zahlédla jsem tě, jak se k Harrymu ve vodě tiskneš a on má přitom ruku na tvém hrudníku."

"Nepopisuj mi to, Hermiono, prosím. Už tak je mi děsně trapně!"

"Proč? Neřekla bych, že máš důvod."

"Že nemám?" vyprskla Ginny nevěřícně.

"Dobře, tak žádný závažný důvod. Jak reagoval, když ses k němu začala lísat?"

Ginny se zarazila a zamrkala. "No, odmítl mě, jak už víš, a uplaval pryč. A když jsem se dostala na břeh za ním, chovala jsem se tak nadrženě, že jsem mu neskonale vděčná, že mě omráčil. Kdyby naše poprvé proběhlo takto..." Ginny se oklepala a promnula si rukou obličej. "Nechci si to ani představovat."

Hermiona mávla netrpělivě rukou. "To chápu, ale ptala jsem se na něco jiného." Protože na ni Ginny nechápavě zírala, protočila oči. "Ptám se na to, jak reagovalo jeho tělo."

Rudovláska zčervenala jako pivoňka. "Hermiono! Co ti mám na tohle říct?"

"Já nevím... Pravdu?"

Ginny se dlouze nadechla a vydechla. "Pokud to teda musíš vědět, tak odezva byla taková, jaká měla být a jakou bys ostatně očekávala u šestnáctiletého kluka."

"No, nevím, který normální šestnáctiletý kluk by odolal tak silnému pokušení. Ale neptala jsem se ze zvědavosti. Chci říct, že jeho tělu se tvé počínání líbilo. Takže by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby v budoucnu nevzpomínal na nějaké trapné chování, ale na tebe. Tedy, na tvoje křivky, abych byla přesná."

"A to mi říká holka," snažila se Ginny rychle pozměnit téma, "která si tolikrát stěžovala, že si v přítomnosti kluků připadá jen jako kus masa bez mozku a jak jí to očumování vadí."

Hermiona pokrčila rameny. "U cizích mi to vadí. U Rona mě naopak těší, že si mě před spaním představuje nahou. Ostatně já to v jeho případě dělám také."

Ginny zasténala a zatvářila se zničeně. "Vážně tě moc prosím, abychom tenhle rozhovor ukončily. Kvůli tobě teď budu mít problém dostat z hlavy Ronův zadek."

Hermiona se zazubila. "To my obě. Ale ty si raději fantazíruj o Harrym. Jsem si jistá, že vzpomínky na dnešek ti poskytnou dostatek detailů."

***

Ginny se při večeři snažila vůbec se na Harryho nedívat a důsledně ignorovala Hermioniny snahy zatáhnout ji do konverzace. Dařilo se jí to až do chvíle, kdy přímo uprostřed druhého chodu vlétlo do Velké síně značné množství sov.

"Že by další zvláštní vydání Věštce?" podivila se Hermiona, když jeden výtisk přistál před ní na stole a rozlil sklenici s dýňovou šťávou. "Skoro to vypadá, že teď vychází častěji jako zvláštní vydání než standardní noviny."

"Můžu, Hermiono?" zeptal se Harry a natáhl ruku směrem k právě doručenému periodiku. "Beztak tam bude nějaká úžasná zpráva o mně."

Prefektka pokrčila rameny. "Myslela jsem, že Ritiny články ignoruješ."

"Asi jsem jen zvráceně zvědavý, co zase vymyslela. Pokaždé, když mám dojem, že větší hovadinu už napsat nemůže, dokáže to."

"Jak myslíš," prohlásila a pokynula rukou, že si výtisk může vzít.

Harry se tedy pustil do čtení a hnědovlasá dívka znepokojeně pozorovala, že se postupně čím dál víc mračí. Nakonec noviny odložil, podíval se na talíř s jídlem a zhnuseně ho odsunul rukou. "Nějak mě přešla chuť," prohlásil, zvedl se od stolu a nasupeně odkráčel, přičemž ignoroval pohledy ostatních studentů.

Hermiona položila příbor a zvedla Věštce. Přelétla článek očima a po přečtení jeho posledního slova polohlasně zaklela.

"Tak co se zase stalo?" zeptal se její přítel s povzdechem.

"Schválně poslouchejte," řekla naléhavě, odkašlala si a začala číst. "Návštěvníci vyhlášeného hostince U Tří košťat v Prasinkách se stali o jednom z minulých víkendů diváky otřesné události. Jak potvrdilo mnoho očitých svědků, Harry Potter bez jakéhokoliv vyprovokování zaútočil na váženou redaktorku Denního věštce a při této ukázce bezdůvodného násilí ohrozil i ostatní přítomné. Sama napadená oznámila, že proti Potterovi podá žalobu u Starostolce."

"To si dělá srandu, ne?" zhrozil se Ron.

Hermiona zavrtěla hlavou a znovu se začetla. "Nedělám to kvůli sobě. Ale on je nebezpečný, ve vzteku se vůbec neovládá a příště by se mohl vrhnout třeba na jiné studenty. A co je nejdůležitější: je stále ještě nezletilý, přesto kouzlí mimo školní učebny. To je jasné porušení zákona, upozornila Rita Holoubková, která se z dramatického incidentu dosud nezotavila. Všichni její kolegové a přátelé jí přejí brzké uzdravení a vyzývají Ministra kouzel, aby v kauze jejího napadení rázně zakročil. Zákony musí platit pro všechny, i pro nechvalně známé celebrity."

"Mám čím dál větší chuť jí zakroutit krkem," prohlásila Ginny rozzuřeně.

"Nikdy jsi ji neměla pouštět z té nerozbitné skleničky, Hermiono," přidal se její bratr.

"Taky mám ten dojem," povzdechla si prefektka. "Ale tehdy s Umbridgeovou nám docela pomohla."

"Jenže to jsme na ni měli páku, kterou už nemáme. No, mohli bychom ji třeba zkusit chytit znovu, až bude slídit kolem," navrhl opět Ron.

"Byla by to vůbec vražda, když by někdo, samozřejmě úplnou náhodou, zašlápnul jednoho konkrétního brouka?"

"Ginny, takhle nemluv," zděsila se starší dívka. "I já jsem na ni naštvaná, ale něco takového bys neměla zmiňovat ani ze srandy."

"Kdo říká, že to myslím jako vtip?" zamračila se Ginny. "Viděla jsi sama, co ty články s Harrym dělají. I když tvrdí, že je nechce řešit, zraňují ho."

"Já vím. Ale je přece evidentní, že to jsou úplné nesmysly. Vždyť třeba ti mrtví z jeskyně, o kterých tuhle naznačovala, že je má Harry na svědomí, zmizeli mnohem dřív, než se vůbec narodil! To snad musí dojít každému, kdo si podobné články přečte, ne?"

Ginny se na ni podívala tak, jako by byla její kamarádka beznadějně naivní. A když se nad tím Hermiona zamyslela, musela neochotně souhlasit. Tušila, že lidé většinou nečtou noviny z touhy po pravdivých informacích, ale pro vlastní pobavení. Čím senzačnější zpráva je a o čím známější osobě pojednává, tím lépe. Takže na sérii článků o Harrym, jeho údajných sklonech k násilí a o hrátkách s černou magií si čtenáři vyloženě smlsnou.

Zatímco Ginny zapálila hůlkou Věštce a nechala ho na Harryho talíři shořet na popel, Hermiona se znovu pustila do večeře. Jak tak pozorovala dívčino počínání, v duchu si povzdechla. Tohle bude ještě hodně zajímavé léto.