Kapitola 57.: Očernění

"Máš tušení, proč na mě zase zírají?" pronesl Harry otráveně směrem k Hermioně.

"Já myslel, že sis na to už dávno zvykl," odpověděl místo ní Ron.

"Mám ten důvod přímo před očima," prohlásila Ginny, která právě pročítala ranní vydání Věštce. "A obávám se, že nynější pozornost není zrovna pozitivní. Chceš to přečíst nahlas?"

Ron, Hermiona i Ginny se podívali po Harrym a čekali, jak se rozhodne.

"Holoubková?" zeptal se po chvíli, načež dívka přikývla.

"Podle tvého výrazu soudím, že to není nic hezkého. Takže víš co? Prostě ty noviny odlož a neřeš to. Rozhodně si nechci kazit snídani další snůškou lží, kterou ta zatracená ženská napsala."

"Dobře, schovám ti to na později, kdyby tě přemohla zvědavost."

"Můžu?" zeptala se Hermiona ostýchavě, jako by se bála Harryho reakce.

Ten pokrčil rameny. "Jestli na to máš žaludek, Hermiono, posluž si."

"Upřímně řečeno," vložila se do toho opět Ginny, podávaje kamarádce noviny, "mám chuť se jít po přečtení tolika špíny, co na Harryho nakydala, osprchovat. Nechápu, jak jí můžou dovolit publikovat takové pomlouvačné žvásty."

"Nejspíš jí už otrnulo," odpověděla její kamarádka, zatímco se pustila do čtení článku, "protože ta pokuta, kterou vyfasovala za zatajení svých zvěromágských schopností, byla směšně malá."

"Já spíš doufal, že nás nechá po tom rozhovoru pro Jinotaj na pokoji," zabrblal Harry.

Hermiona si odfrkla. "Nejspíš si nedokáže pomoct. Dlouho jsi byl jejím nejoblíbenějším terčem a..." Na pár vteřin se odmlčela, než polohlasně zaklela. "Do háje! Rozhodně její články neztratily nic na jedovatosti. Jak mohla zneuctít i tak chvályhodný čin? Mrcha jedna!"

Harry si odevzdaně povzdechl, odsunul talíř s jídlem a předklonil se, až se čelem opřel o povrch stolu. "Tak spusť, když už jsi to nakousla."

"Promiň, Harry," omluvila se mu nebelvírská prefektka. Ten jenom mávl rukou a dalším gestem ji pobídl ke čtení.

"No, na začátku jsou její obvyklé invektivy, ty po ní opakovat nehodlám, ale poslouchej tohle:

O nedávném nálezu osmdesátky mrtvol jsme vás, milí čtenáři, již informovali v minulých dnech. Protože Ministerstvo kouzel uvalilo na celou akci informační embargo, nebylo dlouho známo, kdo zmíněný objev učinil. Vaše oddaná reportérka však tuto informaci vypátrala a zjištěná skutečnost je natolik překvapivá, že se o ni musí podělit. Tím nálezcem totiž není nikdo jiný než Harry Potter. Skutečně! Chlapec, který přežil, nějakou záhadou objevil neznámo kde desítky nebožtíků.

A já se ptám: není až příliš velká náhoda, že tyto údajné oběti Vy-víte-koho objevil zrovna Potter, ačkoliv by jako student neměl opouštět Bradavice? Je náhoda, že nikdo jiný o tolika tělech dodnes nevěděl? A je jenom náhoda, že náš Vyvolený odmítá prozradit důležitá fakta celého příběhu, včetně tak klíčové věci, jakou je lokalita nálezu?"

Harry zvedl hlavu pár palců nad stůl, jen aby ji nechal o vteřinu později s tlumenou ránou znovu narazit na jeho povrch. Když své počínání zopakoval počtvrté, Ginny to nevydržela a strčila mezi jeho čelo a tvrdé dřevo svou dlaň.

"Mám číst dál?" zeptala se Hermiona, znejistělá Harryho předešlou reakcí.

"Ale jo, proč by ne," odpověděl ironicky, zůstávaje v předklonu opřený o ruku své milé. Ginny ho volnou rukou začala vískat ve vlasech ve snaze ho trochu uchlácholit.

Hermiona si pročistila hrdlo odkašláním a pokračovala ve čtení. "Nechme stranou, že se Potter nehodlá podělit o své informace se zástupci Ministerstva kouzel či tisku. Nechme stranou i to, že prý výslovně odmítl vypovídat pod Veritasérem, ačkoliv jistě nemá co skrývat. Nevím, jak vám, vážení čtenáři, ale mně osobně se zdají tyto okolnosti krajně podezřelé. Je totiž velice jednoduché a také výhodné hodit cokoliv na vrub již mrtvého černokněžníka, pokud chcete zahladit stopy po vlastních magických experimentech či následcích svých morbidních choutek. Tím samozřejmě netvrdím, že je to případ i pana Pottera, nicméně by stálo za to, aby Ministerstvo kouzel celou věc prošetřilo."

Harry uhnul kousek hlavou vedle Ginnyiny dlaně a znovu čelem udeřil do stolu.

"Nech už toho!" zareagovala naštvaně rusovláska a posunula ruku opět mezi Harryho a tvrdé dřevo. Druhou ho zároveň klepla přes zátylek.

"Jak vaše redaktorka zjistila," pokračovala Hermiona po krátké odmlce, "existuje zřejmá časová shoda tělesného i magického úpadku Albuse Brumbála a Potterových až neuvěřitelných výkonů. Ještě před rokem tento student žádné mimořádné nadání neprojevoval a známky z lektvarů, dějin čar a kouzel či z jasnovidectví to dosvědčují. Nyní se však zdá, a očitá svědectví to potvrzují, že disponuje dost možná větší magickou silou, než má obskurus. Zákonitě tedy vyvstává otázka, jak k ní přišel. Je snad možné, že Potter nějak vysával magii z Albuse Brumbála, nejmocnějšího kouzelníka moderních dějin? A pokud ano, předával mu ji Brumbál vědomě a dobrovolně?"

"To jako vážně?" utrousil šokovaně Ron. "Takovému nesmyslu přece nikdo nemůže uvěřit!"

"Jen poslouchejte dál," zarazila ho Hermiona. "Zdá se vám, milí čtenáři, taková hypotéza absurdní? Možná. Ale lze nalézt indicie, které takové vysvětlení podporují. Podle ověřených zpráv svědků se Brumbálův zdravotní stav nedávno razantně zlepšil. Ti samí svědkové zároveň tvrdí, že Potter už svou magickou moc, ostentativně předvedenou při souboji s Vy-víte-kým, ztratil a působí neustále vyčerpaně. Je tedy možné, že Brumbál odmítl pokračovat v předávání své magie, když zmizel bezprostřední nepřítel. Nebo možná přišel na způsob, jak takové krádeži zamezit. Lidé, kteří Pottera znají osobně a vědí o jeho pochybném charakteru, by se zřejmě ani nedivili, kdyby vyšlo najevo, že si obstarával magii na úkor někoho jiného. A pokud by toto bylo pravdou, skutečně máme Potterovi věřit, že tu téměř stovku nebožáků má na svědomí mrtvý černokněžník? Celé Potterovo vysvětlení, plné nesrovnalostí, poněkud smrdí.

Přestože ani Ministerstvo, ani Potter nereagovali na žádosti o poskytnutí doplňujících informací, na které má veřejnost jistojistě nárok, vaše věrná reportérka nepoleví v pátrání a ve veřejném zájmu zjistí pravdu. Již nyní vám, milí čtenáři, mohu slíbit, že příští týden prozradím další, vpravdě děsivé informace o našem takzvaném zachránci, Harrym Potterovi."

Hermiona dočetla a odložila výtisk novin na stůl. "Co na to říkáš, Harry?"

"Co bych měl podle tebe říkat? Je mi to upřímně jedno."

"Ty jsi Ritě odmítl poskytnout nějaké informace?" zeptal se Ron.

"Vůbec mě nekontaktovala. Hele," otočil se zpátky k prefektce, "jestli na mě chce házet takhle absurdní obvinění, ať si poslouží. Já svůj úkol splnil. Voldemort je pryč a o nic dalšího mimo Bradavice se už starat nebudu. Neposkytnu jí uspokojení z toho, že by mě vyprovokovala k nějaké protiakci."

"No," odpověděla dívka skepticky, "jsem zvědavá, jak dlouho ti takové přesvědčení vydrží."

***

"Ráda bych vám s tím pomohla, Harry," nabídla se ředitelka. Seděla právě s Harrym a Albusem v ředitelně, kam je pozvala večer poté, co Rita Holoubková zveřejnila svůj článek. "Když dáme hlavy dohromady, jistě vymyslíme vhodnou strategii, jak ubránit vaši pověst. Ten poslední článek byl hodně za hranou a dovolila jsem si už připravit písemnou reakci na ty nehorázné lži. Pokud mi ji oba schválíte, ještě dnes ji pošlu do Věštce a panu ministrovi."

Nebelvírský student, sedící v křesle naproti ní a zarytě hledící na podlahu, zavrtěl hlavou.

"Proč se nechceš bránit, chlapče?" zeptal se Minervin předchůdce na ředitelské pozici, sedící ve druhém z pohodlných ušáků, které jim při příchodu vyčarovala. Očividně ho Harryho reakce nepřekvapila tolik jako ji.

"Protože je mi putna, co o mně v novinách píší," odpověděl nejmladší z přítomných. "Navíc přesně to Holoubková očekává. Mám mnohem závažnější věci k řešení, než abych ztrácel čas bojem proti ní a komukoliv, kdo za touhle pomlouvačnou kampaní stojí. Stejně je nepravděpodobné, že bychom jakýmkoliv protestem čehokoliv dosáhli."

"Přece nemůžete nechat tu fúrii, aby vláčela vaše jméno špínou?" podivila se ředitelka mladíkovu přístupu. Zrovna u něj, který musel v posledních letech překonat tolik protivenství a překážek, jí takový přístup prostě neseděl.

"Myslím si, že když nebude mít protistranu, prostě jí to neustálé napadání omrzí. Lidé, kteří mě skutečně znají, takovým nesmyslům věřit nebudou. A o ostatní mi nejde. Neplánuji po škole kariéru na Ministerstvu, naopak chci klidný život někde v ústraní. A kdyby to byl v budoucnu problém, prostě se přestěhuji do zahraničí a nějaká Holoubková i celý Denní věštec mi můžou být u... no však víte kde."

"I tak si nemyslím, že je to rozumný přístup," zamračila se a pohlédla na Albuse. "Co o tom míníš ty?"

Oslovený si nejprve na nose porovnal své půlměsícové brýle, než odpověděl. "Pokud by šlo o kohokoliv jiného, asi bych souhlasil s tebou, Minervo. Avšak i Harryho pohled na věc má něco do sebe. Kouzelnický svět po hříchu nemá legislativu, o kterou bychom se mohli v případě žaloby u soudu či Starostolce opřít. V tomto ohledu jsme oproti mudlům pozadu. Apel na současného ministra by sice zafungovat mohl, snad by i časem donutil Věštec vydat omluvu, ale brzy budou nové volby a těžko předjímat, jestli by se to do té doby stihlo, natož kdo bude ministrem pak a jaký postoj zaujme."

"Čili radíš nedělat nic?" zeptala se poněkud zklamaně.

Když Albus přikývl, Minerva si odfrkla a opřela se zády o opěradlo svého křesla. "Nu, Harry, je-li to vaše přání, nechám celou záležitost být."

"Děkuji, paní ředitelko, přesně to si přeju," odpověděl s neradostným úsměvem. "Mám ještě jednu věc, kterou bych s vámi rád probral, jestli dovolíte."

Pokynula rukou na znamení, že proti tomu nic nemá, a tak pokračoval.

"Potřeboval bych se v blízké době vzdálit na hodinu či dvě ze školy. Nejvhodnější by byl asi víkend, abych nepřišel o výuku. Uvolníte mě?"

Minerva si změřila svého oblíbeného studenta pohledem. "Můžete mi prozradit, kam to bude?"

Harry pokrčil rameny. "Jistě, není to žádné velké tajemství. Rád bych navštívit Godrikův Důl, konkrétně dům svých rodičů. Mám informaci, že je tam určitý předmět, který bych si rád vzal k sobě - dá se říct, že rodinné dědictví. Netvrdím, že by to vyloženě spěchalo, ale nechce se mi čekat až na konec školního roku."

"Hodláš tam jít sám?" položil Albus otázku, kterou měla i ona sama na jazyku.

Harry se z důvodů, které jí unikaly, na exředitele zamračil. Než se nad tím stačila zamyslet, chlapec odpověděl: "Ještě nevím, možná s sebou vezmu Dobbyho nebo Kráturu. A nebojte, nebudu se přepínat," dodal otráveně.

Viděla, že se Albus už nadechoval, ale očividně si to rozmyslel a prostě přikývl. Poté se Harry tázavě podíval na ni, očekávaje rozhodnutí.

"Nenapadá mě důvod, proč vám to nedovolit, Harry. Samozřejmě pokud se vrátíte do večeře a nebudete informaci o svém záměru zbytečně rozšiřovat. Albus naznačoval, že zvládáte některá pokročilá maskovací kouzla, tak bych vám doporučovala, abyste si pozměnil svůj vzhled, než do Godrikova Dolu vyrazíte. Nikdy nevíte, kdo vás může zahlédnout, a nebylo by radno dodávat Holoubkové další munici ke své kampani. V sobotu jsou v plánu Prasinky, tak můžete využít příležitost, kdy nebudete stále na očích spolužáků."

"Nachystáme ti přenášedlo, které by tě v případě jakékoliv nouze dostalo do Bradavic," doplnil Albus.

"To by jistě nebylo na škodu," souhlasila. "Určitě se pro něj před odchodem zastavte. Ale teď už se, prosím, vydejte na kolej, ať stihnete večerku."

"Mockrát děkuji, paní ředitelko," pronesl Harry, vstal, popřál oběma dobrou noc a odešel z ředitelny.

Přesunula zrak ode dveří, ve kterých mladík právě zmizel, na dosud obsazené křeslo. Bývalá hlava bradavické školy zachytila její pohled a přikývla. Teď, když byli sami, mohli si konečně promluvit mezi čtyřma očima. A měli toho k projednání opravdu hodně.

***

Následující sobotu po obědě, zatímco většina studentů už opustila brány hradu a mířila do Prasinek, Harry i jeho tři přátelé stále ještě zůstávali v ložnici nebelvírských šesťáků.

"Podle mě je to dobrý nápad," prohlásila Hermiona. "Otázkou je, jak moc se hodláš změnit."

"Co takhle zkusit změnit barvu vlasů na Weasleyovskou oranžovou, kamaráde?" navrhl Ron a měl co dělat, aby se nerozesmál.

"To tedy ne!" prohlásila důrazně Ginny.

"Pročpak ne?" podivila se Hermiona s hranou nechápavostí. "Myslíš, že vesmír nevydrží existenci dalšího Weasleye a zkolabuje?"

Ginny se na ni zamračila. "Moc dobře víš, proč něco takového nechci."

"Ne, vážně, ségra, proč ne? Byla by to přece sranda."

"Předpokládám," vložila se do hovoru opět starší dívka a mrkla na kamarádku, "že z Harryho nechce dalšího staršího bratra."

Ginny si hlasitě odfrkla. "Harry, jestli se chceš se mnou ještě někdy líbat, přebarvi si klidně vlasy na blond, hnědé nebo třeba zelené, ale rozhodně ne na zrzavé."

"Tak si přičaruj aspoň velký knír nebo něco takového," nabádal Ron svého kamaráda.

"Nebo si... nech... pleš," dostala ze sebe Hermiona těsně předtím, než se svalila na Ronovu postel a začala se hlasitě smát.

"Ha ha ha," zavrčela Ginny naštvaně a probodla Hermionu a následně i Rona pohledem. Pak se otočila na Harryho, který dosud seděl vedle ní na své posteli a s lehkým úsměvem sledoval celý rozhovor.

"Teď vážně, Harry," začala, ignorujíc stále se chechtající spolužačku, "jak moc si umíš upravit vzhled? Můžeš si odstranit jizvu? Zkrátit a přebarvit vlasy? Nebo si změnit barvu očí?"

Harry pokrčil rameny. "Já jsem vám vlastně nevyprávěl, co všechno jsem dělal tenkrát v Alnwicku, co?" Když dívka zavrtěla hlavou, usmál se na ni a pokračoval. "Jasně, tohle všechno bych zvládnul levou zadní. Stejně na sobě mám neustále aktivních pár podobných kouzel, abych neděsil kolemjdoucí. Když ale vidím tady tyhle dva, říkám si, že bych si mohl upravit vzhled více a rovnou podle konkrétní reálné osoby."

Hermiona se konečně trochu uklidnila a znovu se posadila vedle Rona. "To bych nedělala. Riskoval bys, že dotyčného někdo zná a ty jeho přitom ne. Mohl by ses tím prozradit."

"Neboj, u téhle osoby to nehrozí. Schválně počkejte!"

Harry přešel k Nevillově posteli a zatáhl kolem sebe závěs, aby se skryl před jejich zraky. Hned poté si začal měnit vzhled. Trvalo mu to dobré dvě minuty před vyčarovaným zrcadlem a po závěrečné přeměně oblečení se cítil docela znaveně, ale výsledek rozhodně stál za námahu. Chtěl oběma prefektům vrátit předchozí narážky i s úroky.

Jakmile odstranil závěs, Ron málem spadl z postele, zatímco obě studentky mlčky vykulily oči na postavu před nimi. Místo Harryho Pottera totiž před nimi stála vysoká pihovatá dívka s tmavě hnědými vlasy.

"Čí je to podoba?" zeptala se Hermiona, když se vzpamatovala. "Je mi trochu povědomá."

"No, to by vlastně měla být," potvrdil Harry a mrkl na Ginny. "Přesně takhle vypadala vaše vnučka Kate."

Hermiona na něj zůstala zírat a ani Ron nebyl schopen artikulované reakce. Harry pokrčil rameny a podíval se na svou přítelkyni. Ta se naopak škodolibě zubila a očividně si užívala odplaty za předchozí narážky.

Když si změnil podobu zpátky na svůj obvyklý standard, sklonil se ke svému kufru a vytáhl z něj cestovní plášť, posilující lektvar a srolovaný svitek pergamenu, na kterém byl vzkaz od jeho zesnulého staršího já. Lektvar rovnou vypil a okamžitě cítil, jak se mu vrací energie. Byl za tyto lahvičky s povzbuzovacím elixírem, kterým ho zásobovala bradavická ošetřovatelka, velice vděčný.

"A co vy," zeptal se ostatních. "Půjdete do Prasinek?"

"Jo," odpověděla Ginny, "ale až později. Domluvila jsem se s Fredem a Georgem, že se sejdeme o půl třetí u Rosmerty. Prý nám ukážou nové produkty, které hodlají začít prodávat. Jestli se vrátíš včas, můžeš přijít za námi."

"Uvidím, jak dlouho mi to bude trvat," pokrčil Harry rameny. "No, měl bych už pomalu vyrazit, McGonagallová na mě čeká v ředitelně."

Hermiona, Ginny i Ron se také zvedli na nohy a zamířili ke dveřím z ložnice. Obě dívky prošly skrz, když je však chtěl Ron napodobit, zarazil se ve veřejích a otočil se na Harryho, který čtveřici uzavíral.

"Ach, promiň, jsem to ale nezdvořák," pronesl omluvně, ustoupil o krok stranou a naznačil úklonu.

"Co blbneš?" nechápal Harry kamarádovo počínání.

Ron se ušklíbl a prohlásil: "Dámy mají přece přednost!"

***

Ve chvíli, kdy Ginny spatřila Harryho změněnou podobu, jí přejel mráz po zádech. Bylo znepokojující slyšet jeho hlas vycházející z úst cizí holky jen o málo starší než ona sama. Jo, velmi znepokojující!

Na druhou stranu musela uznat, že tou proměnou se mu podařil vážně dobrý žert. Šok - protože jinak se to nazvat nedalo - patrný na Ronovi i Hermioně, vyčaroval Ginny na tváři nejprve úšklebek a následně škodolibý úsměv.

Tedy ne, že by se těm dvěma divila. Slyšet o tom, že jste si někdy v budoucnu vzali svého současného přítele či přítelkyni, je jedna věc. Vidět na vlastní oči podobu své dospělé vnučky, to byl docela jiný level. A i když jim všem Harry před časem popsal jejich osudy v alternativní budoucnosti, člověka takové informace stále nutily k zamyšlení.

Z toho ji však vytrhl pohled na bratra, scházejícího ze schodů od chlapeckých ložnic. Z nějakého důvodu měl Ron sytě růžové vlasy, čehož si zjevně nebyl vědom. Možná by ho na tuto skutečnost měla upozornit, ale... neudělala to. Byla si totiž jistá, že ať provedl cokoliv, zasloužil si to. Viník změny v bratrově vizáži jí byl ostatně jasný hned, jakmile Harry také dorazil do společenské místnosti.

Pár vteřin svého přítele okouzleně pozorovala, než si tiše povzdechla a zavrtěla hlavou. Byla si skoro jistá, že by se jí ten zjevně pomstychtivý výraz, který měl momentálně vepsaný ve tváři, neměl zdát tolik přitažlivý.

***

Albus Brumbál si vyrazil na jednu ze svých procházek po škole. Říkal jim ozdravné, protože to jeho počínání dodávalo punc smysluplnosti. Ve skutečnosti však potřeboval občas vypadnout z říše Poppy Pomfreyové a jejího všudypřítomného starostlivého dohledu. Díky Ritě Holoubkové už prosákla na veřejnost informace, že se jeho stav zlepšil, takže nebylo třeba se nadále skrývat. S ohledem na tuto skutečnost si mohl odpustit zastírací kouzlo a vykračoval si po hradě s neskrývaným potěšením. Zdravil studenty i kolegy z učitelského sboru, promlouval s hradními duchy i postavami na obrazech. Hřálo ho u srdce, když všechno kolem vypadalo tak klidně a mírumilovně, jak to nezažil dobré dvě dekády.

Díky těmto výpravám zároveň procházel chodbami a nahlížel do místností, které viděl po velmi dlouhé době, nebo dokonce vůbec poprvé. Ačkoliv zastával funkci ředitele dlouhá léta a teoreticky by měl znát v Bradavicích každé zákoutí i tajnou chodbu, minulost ho utvrdila v přesvědčení, že nikdy nebude znát úplně všechna tajemství této starobylé instituce. Stačilo si vzpomenout na Tajemnou komnatu nebo Komnatu nejvyšší potřeby.

Harry mu dokonce nabídl onen fantastický plánek, který vytvořil jeho otec s přáteli, ale odolal svůdnému pokušení. S kouzelnou nápovědou od Pobertů by objevování nebylo ani zdaleka tak uspokojující. Jakkoliv si uvědomoval, že se chová poněkud dětinsky, zažíval nefalšované nadšení, kdykoliv narazil na jemu neznámé brnění či portrét.

Zároveň mu bylo jasné, že by si podobné průzkumné výpravy nemohl dovolit, pokud by nadále setrvával na ředitelské pozici. Inu, všechno zlé je k něčemu dobré, jak pravilo staré přísloví. Přenecháním místa Minervě sice přišel o většinu vlivu na chod školy, na druhou stranu to z něj sejmulo obrovské břímě odpovědnosti. A nemohl se donutit, aby zrovna tohoto aspektu litoval.

***

Harry přijal od McGonagallové nabízené nouzové přenášedlo s upřímným poděkováním. To totiž, spolu se stejnou ukázkou změny vzhledu, jakou prve předvedl svým kamarádům, nakonec přesvědčilo i ředitelku, že může na svůj výlet vyrazit sám, bez chůvy v podobě některého z domácích skřítků.

Rovněž mu bylo dovoleno použít krb v ředitelně, aby se pohodlně dostal do Godrikova Dolu. Obě části tamní komunity, kouzelnická i mudlovská, se scházely v hospodě U Sedmi labutí, která stála u náměstíčka s válečným obeliskem a jejíž historie sahala až někam k sedmnáctému století. Do výčepu tedy mohl přijít kdokoliv, nicméně v zadní místnosti, kam mudlové nesměli, byl i krb připojený na letaxovou síť. A právě ten Harry použil.

Když procházel skrz hostinec, musel se vypořádat se dvěma protichůdnými pocity. Na jednu stranu byl rád za změnu své podoby na Kate, protože mu nikdo nezíral na jizvu a nechtěl se s ním ani fotografovat. Na druhou stranu musel přetrpět pohledy na zcela jiné části svého iluzorního těla od štamgastů, kteří v lokále seděli. Docela se mu tedy ulevilo, jakmile konečně vyšel na čerstvý vzduch. V duchu si říkal, že by měl příště zvolit raději mužskou podobu, jen co si nějakou vhodnou vymyslí, nebo si vybere předlohu ze vzpomínek staršího Harryho.

Popošel k pomníku uprostřed náměstíčka, a jakmile se na něj pozorně podíval, obelisk se začal měnit na sousoší jeho rodiny. Chvíli postál a mlčky pozoroval tváře rodičů vytesaných z kamene, než si povzdechl a vyrazil ulicí směrem, kde stál - mudly neviděn - rozbořený dům Potterových.

Netrvalo dlouho a došel před kovovou branku pokrytou tlustou vrstvou rzi, za kterou stála budova se zničenou pravou částí horního patra. Během obou svých životů Harry zavítal na toto místo několikrát a po záchraně Ginny v Prasinkách zde očekával svůj konec. Zatímco přemítal, co by si o něm rodiče pomysleli, že se tu producíruje převlečený za dívku, rozhlédl se po okolí, jestli ho někdo nepozoruje. Přesvědčen, že ne, rychle přelezl branku a vydal se po cestičce k domovním dveřím, které - podobně jako větší část střechy, držely na svém místě snad jen silou vůle. Dva ze tří pantů byly vyvrácené, avšak nezdálo se, že by to bylo vlivem kouzel. Pravděpodobně jen zafungoval zub času. S menší námahou se protáhl dovnitř.

Podle instrukcí, které dostal v písemné podobě od svého staršího já, vystoupal po poničeném schodišti do patra a otevřel dveře, které vedly do dětského pokoje. Narozdíl od přízemí, které si v minulém životě magií opravil spolu se střechou, aby zde vůbec mohl bydlet, o horní patro moc zájmu neprojevil. Pravdou bylo, že se tehdy vyhýbal ložnici rodičů i vlastnímu pokojíčku, aby si odpustil další emoční vypětí, kterého měl i tak dost.

Na zemi leželo vedle zbytků nábytku i několik knih. Sklonil se a vzal do ruky jednu, která byla nejspíše vydaná dlouho předtím, než se Harry narodil. Vazba už se téměř rozpadla, jak na ni po léta útočily živly, ale i tak byl název čitelný: Bajky barda Beedleho. Okamžik přemítal, zda mu rodiče stačili některou z pohádek vůbec přečíst. Zvědavě proto knihu otevřel a na první stránce nalezl napůl rozpité věnování:

V těchto příbězích lze najít mnohem víc, než jen pobavení a poučení.

Mému milovanému synovi Fleamontovi

Harry vytáhl hůlku, knihu zmenšil na velikost krabičky od sirek a obojí si zastrčil zpátky do kapsy hábitu. Sáhl po dalším výtisku, ze kterého se však vyklubala jen kniha receptů. Podobně dopadl i napodruhé, jen místo návodu na drobenkové koláče to byl kapesní herbář. V tu chvíli si Harry všiml jiného předmětu, který částečně vykukoval zpod kusu spadlého stropního trámu. Natáhl ruku a potěšilo ho, že se v prvotním odhadu nemýlil. Šlo o album s fotkami jeho samého. Fotografie však zabíraly jen prvních pár listů - zbytek zůstal prázdný jako smutné memento, že na víc záběrů už jeho rodičům nebyl dopřán čas.

Harry si obrázky postupně procházel. Na prvních dvou snímcích byl jako novorozenec v náručí matky a pak i otce. Na jedné z dalších, která Harrymu vyvolala úsměv na tváři, se snažil nacpat si rukojeť otcovy hůlky do pusy. Když držel v rukou důkaz toho, jak byla jeho rodina v té době šťastná, cítil směsici lásky k rodičům, hrozný smutek z jejich ztráty i nenávist k tomu, kdo jejich štěstí zničil.

Už chtěl album zavřít a přidat ho k Bajkám ve své kapse, když se při pohledu na poslední zaplněný list zarazil a chvíli ho pozorně zkoumal. Krátura mu před nedávnem přinesl z londýnského sídla Blacků několik předmětů a dokumentů, které patřily Siriusovi. Byl mezi nimi i dopis od jeho matky, kde se zmiňovala o jakési kočce. Na fotce, kterou si právě prohlížel, s největší pravděpodobností byla kromě malého dítěte i ona kočka z dopisu. Nebo spíše kocour. Zvíře nemělo pomačkaný čumák, ale jinak nápadně připomínalo kotěcí verzi jednoho polovičního maguára, kterého Harry znal od svého třetího ročníku.

Zvedl oči od alba a rozhlédl se na spoušť kolem sebe. Kde se asi ono nebohé zvíře zrovna nacházelo, když Tom kdysi neúmyslně přetvořil tento pokoj na terasu s výhledem na hvězdy? Bylo možné, že ho výbuch poranil a že skončilo nějakým zvláštním řízením osudu o dekádu později v obchodě na Příčné? Trochu se mu z takové možnosti zatočila hlava, a tak se rozhodl úmyslně nechat tuto myšlenkovou konstrukci prozatím být.

Měl tu totiž úplně jinou práci. Přešel k postýlce, načež sáhl do druhé kapsy a vytáhl kus pergamenu, který mu zanechalo jeho letitější já. Přelétl očima krátký text, až dospěl téměř na úplný konec. Odkašlal si a nahlas přečetl zapsaná slova: "Krabice je na mé dětské postýlce."

Jakmile dozněl klíč k seslanému zaklínadlu, objevila se v nohách postele dřevěná bednička opatřená na víku několika runami. Schoval pergamen zpátky a pak oběma rukama zvedl předmět do výše. Když se dotknul lakovaného dřeva, kolem prstů se mu objevila slabá záře a vzápětí uvnitř cosi klaplo. Víko se samo otevřelo a Harrymu se konečně naskytl pohled na obsah. Uvnitř byla asi dvacítka uzavřených skleněných lahviček, které očividně obsahovaly čísi vzpomínky.

Harry si nahlas povzdechl. V dopise mu jeho starší verze sdělila, že krabice bude obsahovat postupy, jak vyřešit některé složité problémy, počínaje Remusovou lykantropií a konče opravou magického jádra i poškozeného těla. Takže počítal s knihami, pergameny s poznámkami či něčím podobným. Zanechané vzpomínky byly proto docela překvapením. Pak si však uvědomil, že si jejich předchozí majitel nemohl z budoucnosti nic vzít, tedy rozhodně nic hořlavého, a uznal toto nezvyklé médium jako ideální.

Protože ten druhý Harry pravděpodobně nepředpokládal problémy s nedostatkem magické síly, spíše naopak, dalo se usuzovat, že většina kouzel ve vzpomínkách bude extrémně náročná a obtížná. Momentálně je nemohl zkoušet, nicméně se hodlal na ty vzpomínky při nejbližší příležitosti alespoň podívat. Zavřel víko a celou krabici vložil do připraveného batohu opatřeného zvětšovacím kouzlem.

Náhle ho přepadla příšerná slabost. Zavrávoral, takže se snažil opřít rukama o postýlku. O pár vteřin později se mu kolena podlomila a on se skácel k zemi. Bolest z toho, jak mu hlava narazila o podlahu, zůstala posledním vjemem, který ještě vnímal. Pak už byla jen temnota.

***

Albus právě zabočil do dlouhé úzké chodby, o které si byl víceméně jistý, že ji nikdy dříve nepoužil. V pravidelných vzdálenostech hořely zavěšené pochodně, jinak zely stěny prázdnotou. Procházel stísněným prostorem a pátral po jakékoliv zajímavosti, jakou si pro něj škola nachystala. Zhruba v polovině cesty narazil na dvojici velkých výklenků, každý na jedné straně. Vznikl tím poměrně velký oválný prostor o průměru několika metrů, rozdělený chodbou. Zatímco na levé straně mezi dvěma loučemi visel oprýskaný prázdný rám od nějakého obrazu, v pravém výklenku stálo rezaté a chomáči pavučin opředené brnění.

Prvotní nadšení z objevu chodby trochu opadlo. Když se však nad nálezem zamyslel, přišlo mu trochu zvláštní, že by pořádkumilovní bradavičtí skřítkové nechali jakékoliv brnění bez obvyklé péče. Postoupil blíž, aby si ho pořádně prohlédl, když vtom z tmavého stínu za ním vyšla na světlo postava.

Brumbál se nejprve lekl, když však osobu poznal, sklonil hbitě vytaženou hůlku a usmál se.

"Harry, chlapče, tys mě tedy pořádně vystrašil. Co tu děláš?"

"Přišel jsem za vámi, abych udělal, co bylo předpovězeno," odpověděl mladík. "Tuto chodbu nikdo nepoužívá, takže se nám do toho nebude plést žádný narušitel."

"Co tím myslíš?" podivil se Albus chlapcově tónu.

Místo odpovědi mávl Harry hůlkou a v tu chvíli se jeho podoba začala měnit. Albusovi pár vteřin trvalo, než si uvědomil, v koho se částečně změnil - chlapci se nejprve propadl nos, vlasy do jednoho vypadaly, zelená barva očí se změnila na rudou. Dvě věci se ale nezměnily vůbec. I na tomto nepřirozeně bledém čele zůstávala jasně patrná jizva ve tvaru blesku. Zároveň se mu nezměnil hlas, neboť to byl nepochybně hlas Harryho Pottera, který v následujícím okamžiku zakřičel "Crucio", načež vyslal kletbu na bývalého ředitele. Ten honem vyčaroval velký kovový štít, za který se před nepromíjitelnou kletbou skryl. Útočník atak několikrát zopakoval a Albus vždy kletbu zastavil nějakým vyčarovaným předmětem.

"Bojíte se, Brumbále?" promluvil Harry znovu a tvář se mu přitom zkroutila do šíleného úšklebku. "Trápí vás obavy, co všechno spáchám, když jsem získal tak ohromnou moc? Tak mě zabijte, zabraňte mi v mém plánu zničit tenhle svět."

Starý kouzelník se snažil popadnout dech, ale neměl čas na odpočinek. Už na něj letěla další salva kleteb a on měl co dělat, aby je dokázal odvrátit.

"Věštba se opět vyplnila," pokračoval Harry ve svém monologu. "Nemůžete řešení odkládat tak dlouho, jako kdysi střet s Gellertem. Už teď jsem pánem Smrti. Když mě nezastavíte hned, zničím odvěký řád vesmíru. Mrtví znovu obživnou a živí zahynou strašlivou smrtí. A až to udělám, bude to jen a jen vaše vina, protože jste mě nedokázal včas zastavit."

Albus cítil, jak se mu ruka s hůlkou klepe, když ji namířil na protivníka. Věděl, že tentokrát nesmí zaváhat, protože už by nemusel mít nikdy možnost svou chybu napravit. Harry nahnul hlavu trochu na stranu, přitom i on namířil na Albuse.

"Jestli mě nezabijete, Brumbále, zabiju já vás. Protože nejdůležitější na světě je, vždycky byla a vždycky bude moc."

Albus se zprudka nadechl. "Ne, to ti nedovolím! Avada kedavra!"

Kletba narazila do Harryho, aniž by napáchala viditelné škody. Ten se hlasitým, syčivým hlasem rozesmál.

"Prohrál jste, Brumbále. Vy i ta vaše láska."

Albus padl poražen na kolena. On měl pravdu. Prohrál. Neměl sílu dál vzdorovat. Snad nikdy si nepřipadal tak bezmocný, jako v tuto chvíli. Nikdy by také nemyslel, že se dožije dne, kdy Harry Potter přejde na stranu zla. Ale... stalo se. Harry sám ho na tuto možnost upozorňoval, ale to přece jen dokazovalo, že je taková změna nemožná... nemožná...

Prudce zvedl hlavu a znovu se zadíval na svého přemožitele, který se stále vítězoslavně šklebil. Ne, tohle opravdu nemůže být pravda. Harry by se nikdy tak radikálně nezměnil. Vždyť by ani neměl být v Bradavicích. A rozhodně by neměl mít tolik magické energie na kletby, které se nepromíjejí.

Albus sám vysílením sotva udržel hůlku v prstech, ale přesto odhodlaně namířil na cíl. "Riddikulus!"

Harrymu během okamžení narostl dlouhý sloní chobot, holou lebku pokryly vlasy Hagridovy délky, přes oči se mu objevila pestrobarevná šála a místo hůlky nyní dřímal houslový smyčec.

Bylo mu jasné, že na úplné zničení bubáka už nemá dost sil. Zároveň tušil, že předešlý souboj bude mít následky nejen pro něj, ale i pro skutečného Harryho, ať už je momentálně kdekoliv. Sesul se na podlahu.

"Danky?" zvolal jen tak do prostoru. O dvě vteřiny později už před ním stál bradavický skřítek a nejistě si prohlížel podivnou bytost stojící před bývalým ředitelem.

"Musím... na ošetřovnu," požádal příchozího přerývaným šeptem. "P-Prosím."

Skřítek rychle přistoupil blíž a chytl Albuse za ruku. "Držte se, pane, hned to bude."

Klížily se mu únavou oči. Těsně předtím, než ho Danky přesunul k Poppy, stihl ještě zašeptat omluvu mladíkovi, který ho však neměl šanci zaslechnout.

***

Líbilo se mu, co viděl. Ležící postava na zemi, zdánlivě úplně bezbranná. Tak lákavé jídlo, spousta stavebního materiálu na hnízdo, prakticky vše, co si mohl někdo jako on přát.

Otočil hlavou na jednu a pak i na druhou stranu, aby se ujistil, že je čistý vzduch.

Dostal se zase o kousek blíž. Opatrně, hlavně co nejtišeji. Už bude na dosah, ještě jeden malý obezřetný posun...

***

Harry procitl, ale nepohnul se ani o píď. Nervy měl napnuté k prasknutí. Cítil, že ho někdo nebo něco pozoruje. Zaslechl jemný šramot za zády a napínal uši, aby dokázal rozeznat, co se to k němu blíží.

V hlavě si připravil plán. Pohnout se co nejrychleji směrem pryč, zároveň vyndat hůlku a namířit ji proti nebezpečí. Hlavně se nezamotat do vlastního hábitu, nesmeknout se na vlhké podlaze a za nic na světě neupustit hůlku.

Tak, jde se na to. Ještě jeden lehký, sotva postřehnutelný nádech.

Teď!

***

Krkavec zlostně zakrákal, zamával křídly a vylétl dírou ve střeše ven. Harry sklonil ruku s připravenou hůlkou, sesunul se na zem a tam se začal nekontrolovatelně chechtat. Trvalo dobré dvě minuty, než se uklidnil a hlava se mu dostatečně projasnila. Vyndal si z kapsy povzbuzující lektvar a na ex ho vypil. Okamžitě cítil, jak se mu vrací síla. Zároveň si při pohledu na své ruce všiml, že mu během předešlého výpadku vypověděla službu i maskovací kouzla. Neměl už podobu mladé ženy, ve které do domu vkročil. A popravdě řečeno se příliš nepodobal ani Harrymu Potterovi, jak ho znala většina kouzelnického světa. Takže se tomu krkavci nedivil, že ho v takovém stavu pokládal za mršinu.

Když se nad tím nyní zamyslel, bylo celkem jasné, že za jeho předešlý kolaps může Brumbál. Z nějakého důvodu vyčerpal množství energie, kterou oba sdíleli. A jak ho znal, musel to být zatraceně dobrý důvod.

Harry tedy vstal, zkontroloval obsah kapes i batohu, pak mávl hůlkou a poslal svého Patrona se vzkazem do Bradavic. Nemusel čekat dlouho - sotva po minutě se zjevila Brumbálova odpověď v podobě stříbřitého fénixe.

"Harry, velice se omlouvám," promluvil zářící pták hlasem bývalého ředitele. "Narazil jsem ve škole na bubáka, a než mi došlo, o co jde, vyčaroval jsem několik náročnějších kouzel. Pokud jsi ztratil vědomí jako já, doufám, že ti to nezpůsobilo závažnější nesnáze. Poppy do mě ihned nalila nějaké životabudiče, abych se probral ze mdlob, takže teď už by to mělo být v pořádku. Jestli se stále necítíš dobře, aktivuj raději to nouzové přenášedlo do Bradavic."

Patron po vyslovení posledního slova zmizel. Harry si povzdechl, ale zároveň byl rád, že se zřejmě nikomu nic zlého nestalo, snad kromě pořádné boule na jeho hlavě. Stále cítil únavu, ale na tu si v posledních týdnech víceméně zvykl. Podíval se na hodinky a zjistil, že nebylo ani půl čtvrté. Rozhodl se tedy přemístit do Prasinek a pozdravit Ronovy starší sourozence.

***

"Ve škole je teď hrozná nuda," odpověděl Ron na dotaz svého staršího bratra. Seděl U Tří košťat kolem velkého stolu spolu s dvojčaty, Hermionou a Ginny. "Těžko říct, jestli je to Brumbálovým chatrným zdravím, McGonagallovou na postu ředitelky či blížícími se zkouškami. Studenti i učitelé jsou zkrátka v útlumu."

"Musím uznat," přidala se Hermiona, "že má pravdu. Všichni jsou podivně vážní, i mladší ročníky. Dokonce i Protiva. Nikdy bych nečekala, že to jako prefektka řeknu, ale chybí nám vaše energie a nadšení, pánové."

Dvojčata se po sobě podívala. "Nevěděli jsme, že to šlo s Bradavicemi tak z kopce."

"Šlo," povzdechla si Hermiona. "Ani si nevzpomínám, kdy jsem někomu musela sebrat body za nějakou lumpárnu." Jelikož se Fred ušklíbl, rychle dodala: "Což mi nijak nechybí."

"Jasně," odfrkl si George hodně nedůvěřivým tónem. Dívka se zamračila, ale Fred poklepal Georgovi na rameno a lehce zavrtěl hlavou, než pokračoval. "Dobrá, výzvu přijímáme."

"Výzvu?" nechápal Ron.

"Jo. Přece nemůžeme nečinně přihlížet takovému úpadku. Když nás i vážení prefekti prosí o pomoc, přece neodmítneme."

Hermiona se už nadechovala, aby Fredovo přehnané nadšení zmírnila, avšak rozmyslela si to. "Fajn, budu se těšit na nějaký povedený vtípek, který všechny vytrhne z letargie," prohlásila místo toho.

"Vážně si myslíš, že to je dobrý nápad?" zeptal se její přítel se zjevnou obavou. "Ti dva jsou schopní zbořit celou školu."

Ona však jen pokrčila rameny. "Víš, co se říká o prostředcích v zoufalých situacích. A vzhledem k Harrymu, Brumbálovi i ostatním, hádám, že situace už zoufalá je."

"Dobrá," přitakal Fred, "promyslíme to a uvidíme. Musíme přece dostát své pověsti."

"Jasně," souhlasil George. "A mezitím vám můžeme předvést jedno šikovné kouzlo, které jsme nedávno vymysleli. Ještě není úplně perfektní, ale už teď se s ním dá nadělat spousta legrace."

"Vážně? Na co teda je?" zeptal se se zájmem Ron.

"Hledali jsme způsob, jak nenásilně poukázat na pokrytectví některých pracovníků Ministerstva. Víte, jak to myslím - že je jim úplně jedno, pro jaký režim pracují, hlavně když mají klid a vysoký plat. Udělají cokoliv nemorálního a budou sami sebe omlouvat tím, že museli přece poslouchat příkazy."

"Přesně, jak Fred říká," pokračovalo jeho dvojče. "Každopádně nic nebrání jeho zkušebnímu použití."

"Předvedete nám to, teď a tady?" poprosila Ginny.

"Jistě, proč ne," odpověděl znovu Fred. "Rone?"

"Co je?" zeptal se oslovený.

"Potřebujeme na ukázku dobrovolníka, tak se připrav."

"Připrav? Cože? Na co se mám..."

Než stihl dokončit otázku, oba jeho bratři na něj namířili hůlky a vzápětí vyslali nějaké kouzlo.

Jakmile Rona narůžovělé paprsky zasáhly - jeden do ramene a druhý zboku do chodidla - zmizely mu svetr a levá ponožka.

"Co to sakra...?" ozval se překvapeně, když zjistil, jakou utrpěl škodu.

V tu chvíli ho zasáhlo další kouzlo a rázem přišel o pravou nohavici.

Rychle vyskočil ze židle, vytáhl hůlku a pokusil se ochránit Štítovým kouzlem. Že byla jeho snaha marná, pochopil záhy, neboť další kouzlo prošlo štítem a on se ocitl ve spodkách. Ron bleskově vyhodnotil situaci a vyběhl z lokálu.

Dvojčata se unisono zasmála, načež natočila po jedné hůlce na Hermionu a Ginny.

Starší ze zamýšlených obětí se zatvářila přímo vražedně a vyštěkla na ně: "Jen to zkuste a uvidíte!"

Ginny se nebezpečně ušklíbla. "Pomstím se vám tak, že vás ani máma nepozná."

"Poslouchej, Frede," ozval se George, "vypadá to, že holky jsou na své svršky z nějakého důvodu fixované a nejspíš myslí ty výhružky vážně."

"Vypadá to tak," odpověděl jeho bratr.

"Hej, co se tady děje?" zeptal se Harry, jenž právě dorazil do hostince a kterého polonahý Ron málem srazil k zemi.

Oba mladíci se zároveň otočili na příchozího se škodolibostí jasně vepsanou ve tvářích. Namířili na něj hůlky, avšak Harry instinktivně zareagoval a vyčaroval tak silný štít, že obě vyslané kletby pohltil.

Dvojčata se po sobě zklamaně podívala. "Sakra, Harry, jak jsi to udělal? Nikomu se zatím tuhle kletbičku nepodařilo zastavit."

"Jenže, Frede," poznamenal George, "tady Chlapec, kterému zůstala kaťata, je speciální případ, to už přece víme dávno."

"Hm, asi máme utrum. Hele, Georgi, co myslíš, kolik vrstev na sobě nosí Percy do práce? Myslím, že bychom tak zásadní informaci měli zjistit. Pro dobro lidstva, samozřejmě."

Harry se na ně výhružně zamračil. "Pánové, jestli se ke mně donese, že jste někoho z rodiny nebo našich přátel potupili tímhle způsobem, tak se tohle kouzlo naučím. A v takovém případě vám radím předem, noste až do konce života tolik vrstev, abyste přede mnou stihli utéct dřív, než vám odčaruju i spodky. Jinak se vám totiž může stát, že budete po Příčné běhat tak, jak jste přišli na svět!"

"Nezní ti to trochu jako výhružka, Georgi?"

"A víš, že možná jo? Kdo by to byl řekl do mladíka s tak dobrou pověstí?"

"Nebo by se taky mohlo stát," přidala se Ginny, "že se na Příčné, v Bradavicích a kdo ví kde ještě, objeví vaše fotky z dětství. Ron totiž není jediný, koho taťka fotil nahatého při dovádění na zahradě."

"Počkej, počkej, sestřičko naše nejmilejší, něco takového bys přece neudělala?! To by byla vysloveně podpásovka!"

"Tak nepokoušejte štěstí," zamračila se Ginny výhružně. "Budu vděčná za nějakou povedenou srandu v Bradavicích, která pomůže uvolnit atmosféru, ale nesmíte překročit určité meze. Jasné?"

Oba bratři jí zasalutovali. "Rozkaz, mami!"

"Vy..." začala Ginny a rychle sáhla pro svou hůlku. Než ale stihla něco podniknout, obě dvojčata se otočila na místě a přemístila se kamsi do bezpečí.

"Uklidni se," pokoušela se ji Hermiona uchlácholit.

"Jsem úplně klidná," zareagovala Ginny. Navzdory svému prohlášení se však mračila a bylo na ní vidět, že nejspíš spřádá plány na malou sourozeneckou pomstu.

Hermiona se od ní s povzdechem odvrátila a zaměřila svou pozornost na Harryho. "Jak jsi dopadl? Našel jsi nějaké magické příručky nebo pergameny?"

Mladík, který se právě posadil vedle své kabonící se přítelkyně a dal jí pusu na tvář, zavrtěl hlavou. "Ne tak úplně. Zanechal tam hromadu svých vzpomínek. Takže zatím netuším, co přesně v nich je za vědomosti, musím si nejdříve od Brumbála půjčit myslánku."

Prefektka po jeho slovech viditelně ožila. "To je úžasné! Už se těším, až je spolu prozkoumáme."

"Hermiono!" ozvala se přísným hlasem Ginny.

Starší dívka se zarazila a zamrkala. "No jo, promiň, Harry. Je to tvoje dědictví." Pak se mu podívala přímo do očí a s nadšeným výrazem, který se obvykle dostavoval pouze v knihovně, poprosila: "Ale dovolíš nám si některé prohlédnout také, že?"

Harry se usmál. "Samozřejmě. Ale nejdřív zjistím sám, o co přesně jde. Některé ty vzpomínky mohou být hodně ošklivé a takových zážitků bych vás raději ušetřil."

V tu chvíli do hostince vlétlo několik sov. Před Hermionou, stejně jako před mnoha dalšími návštěvníky, přistály svázané ruličky papíru. Dívka svou rozbalila a po přečtení hlavního titulku zaklela tak, že se po ní překvapeně ohlédli i lidé sedící u vedlejších stolů.

"Zvláštní vydání Věštce," objasnila svým kamarádům.

"Co také jiného," povzdechl si Harry. "O mně?"

Dívka přikývla a natočila přední list novin k ostatním.

"Harry Potter je pán Smrti," přečetla nahlas Ginny a Harry zároveň zavrčel tak temně, až rusovláska ucukla.

"Půjč mi to, Hermiono," poprosil poté, i když to vyznělo jako příkaz.

Starší dívka mu noviny předala a sledovala, jak se do nich začetl. Když první stranu přelétl očima, zmačkal Věštce do kuličky a hodil ho na stůl.

"Tohle už vážně přehnala, čůza jedna prolhaná!"

Ginny posunula svou ruku na Harryho ve snaze ho trochu zklidnit.

Mezitím se vrátil ke stolu Ron, opět plně oblečený.

"Už jsou pryč?" zeptal se své sestry, rozhlížeje se po okolí.

"Jo, neboj se. Kde jsi vzal tak rychle kalhoty?"

"Nikde. To kouzlo asi oblečení jen dočasně zneviditelní. Ale stejně jim takovou potupu nedaruju."

Hermiona nad Ronovou výpovědí zavrtěla hlavou, potom zvedla zmuchlané noviny, narovnala je a pustila se do čtení. Jakmile skončila, zadívala se na Harryho.

"Podle toho, co píše, byla přítomná na tom hromadném pohřbu. A očividně vyslechla i rozhovor mezi tebou a panem Toddem."

"Jo, vypadá to tak," zabrblal Harry. "Ale nevěřím tomu, že by s ní pan Todd později mluvil o Kameni. To by neudělal."

"O čem se tam konkrétně píše?" zeptala se Ginny.

"No," odpověděla její kamarádka, když se k tomu Harry neměl, "prý chtěla panu Toddovi vyjádřit soustrast a po pár dnech ho navštívila, aby zároveň získala informace o jeho smutném osudu."

"Kravina!" poznamenal Ron.

"Souhlasím," pokývala hlavou Hermiona. "Jenže místo smutného muže utápějícího se v depresi jí otevřel někdo, kdo očividně znovu našel smysl života. Podle toho, co Rita píše, právě renovoval svůj dům, a když se ho zeptala na důvod, odpověděl jí, že mu schválili osvojení dvou sourozenců, sirotků, kterým Smrtijedi zabili rodiče. Údajně ho k tomu navedli mrtví členové jeho rodiny, se kterými mluvil díky Harryho Kameni vzkříšení." Povzdechla si a pokračovala. "To by nebylo ještě nejhorší. Dále uvádí, že se tomu snažila přijít na kloub a ověřit si získané informace z dalšího důvěryhodného zdroje. Přitom zjistila, že to Harry přivedl Brumbála zpátky mezi živé, ačkoliv byl už prakticky mrtvý. Z toho vydedukovala, že Harry může nejenom komunikovat s kýmkoliv z posmrtného života, ale že když chce, dokáže vrátit život i mrtvému."

"Čili Harry podle toho článku rozhoduje, kdo zemře, kdo ne a kdo by se měl vrátit zpátky mezi živé? To je teda nářez," prohlásila Ginny.

"Docela se hrozím toho, co takový článek napáchá za škody," dodala znovu prefektka.

"Mě by spíše zajímalo," promluvil Harry, "jak to ta mrcha zjistila? Jenom odposlechem by se tolik informací nedozvěděla."

Hermiona pokrčila rameny. "Těžko říct. Úplatky? Výhružky? Veritasérum? Nitrozpyt? U ní by mě nepřekvapilo nic."

Vtom se Harry zarazil a zavřel oči. Zapátral v okolí nitrozpytem po cizích myslích a vlastně ho ani nepřekvapilo, když našel tu, kterou hledal. Hbitě vytáhl hůlku, namířil ji na spodek Ronovy židle a vyslal tím směrem modrobílé kouzlo. Takřka okamžitě se vedle překvapeného Nebelvíra objevila postava v povědomém fuchsiově červeném hábitu.

"Ale ale, Rita Holoubková, jaké to nepříjemné překvapení!" zvolal teatrálně Harry a přitom na ni dál mířil hůlkou.

Přistižená novinářka těkala očima mezi Harrym, jeho přátelích i po ostatních návštěvnících hostince. Harryho odhalení totiž dozajista upoutalo pozornost všech přítomných.

"Možná jste se zaregistrovala jako zvěromág," pokračoval Harry, "ale to neznamená, že můžete beztrestně špehovat cizí lidi!"

Rita se zaměřila na osobu, která mluvila, a zpupně si odfrkla. "Veřejnost má právo na...!"

"Na veřejnost to nesvádějte," zavrčel Harry, "jde vám jen o pomstu vůči mně. Do mých soukromých záležitostí ale nikomu nic není a vám už teprve ne."

"Stejně píšete jen tak ohavné snůšky blábolů, že je mi z nich na zvracení," přidala se Ginny.

Harry využil chvilkového rozptýlení a křikl: "Legilimens!" Okamžitě se ponořil do Ritiny mysli. Sotva po deseti vteřinách kouzlo zrušil a nechal svou hůlku klesnout k boku.

"Takže jsem vás odhadl správně, Rito," promluvil mrazivým tónem. "Nalila jste do pana Todda Veritasérum, aby vám prozradil všechno, co věděl. Jsem si skoro jistý, že to není zrovna standardní novinářská metoda, jak získávat informace. A také není legální."

"Tenhle tvůj útok na mě také ne, chlapečku," odpověděla redaktorka. "Uvidíme, kdo se bude smát naposled. Ministerstvo si na tebe hezky posvítí!"

S posledním slovem se otočila na místě a přemístila se pryč.