Kapitola 56.: Tíha malých rakví

"Crucio!" křikla Ginny a kletba z její hůlky se vpila do Harryho těla. Ve stejném okamžiku se dostavila mučivá bolest, mladík sebou házel a řval, ale sesílatelce se ve tváři neobjevil ani náznak soucitu či lítosti.

Po pár vteřinách zvedla špičku hůlky a kouzlo se přerušilo. Zatímco se snažila nabrat dech, Fred jí položil ruku na rameno.

"Nechceš vystřídat, Ginny?"

Dívka se přimhouřenýma očima podívala na svou svázanou oběť a rozhodně zavrtěla hlavou. "Tenhle hajzl patří mně." Znovu na něj namířila hůlku a vyřkla inkantaci.

***

Harry seděl u poloprázdného nebelvírského stolu a nepřítomně zíral na hrnek čaje před sebou.

"Co je s ním?" zeptal se opodál sedící Ron, když polkl velké sousto toustu.

Jeho sestra pokrčila rameny. "Říkal, že měl noční můry, moc se nevyspal a že ho máme nechat být. Myslím si, že to má co dělat s tou novou věštbou."

"Nebo s tou zítřejší akcí ve Voldemortově jeskyni," vmísila se do hovoru Hermiona.

"Nejspíš s obojím," pokývala hlavou Ginny. "Upřímně řečeno se tomu ani nedivím."

"Už ti prozradil obsah té věštby?" pokračovala starší dívka.

Rusovláska si povzdechla. "Harry mi to nabídnul, ale odmítla jsem. Já vím, jsem v Nebelvíru, měla bych být přehnaně odvážná, ale prostě mám z téhle konkrétní věštby strach. Zeptala jsem se, jestli by chtěl, abych to věděla, že bych mu třeba mohla nějak pomoct, podpořit ho. Výraz, který přitom měl, byl dost výmluvný, ani nemusel odpovídat. Takže když vidím, co to s ním dělá, raději žiju dál v dobrovolné nevědomosti."

"Čili je pořád jediný, kdo ví, čeho se ta věštba týká?" zeptala se opět Hermiona.

Ginny zavrtěla hlavou. "Říkal, že Brumbál přesný obsah zná."

"Tak snad Harryho trochu povzbudí, aby se v té své depresi příliš neutápěl."

"No, nevím. Čekala bych, že už je zvyklý na ledacos, vzhledem k tomu, co stihnul prožít. Ta věštba musí být vážně děsivá."

Ron, který doposud předchozí rozhovor jen poslouchal, položil zbytek toustu na talíř, posunul se podél stolu a drcnul svého kamaráda do ramene. "Harry? Vnímáš?"

Ten sebou trhl, zvedl hlavu a zaostřil na tazatele. "Stalo se něco?"

"Kromě toho, že brzo sklidí snídani a ty jsi ještě nic nesnědl? Jo, očividně se něco stalo, jenže tobě. Povíš nám o tom, nebo plánuješ být celou neděli duchem nepřítomen?"

"Omlouvám se, nějak nemám náladu na rozhovor. Jestli vám to nevadí, vrátím se do věže a zkusím dospat noc. Ode tří jsem vzhůru a nemám energii vůbec na nic."

"Chceš doprovod?" zeptala se jeho přítelkyně.

Harry otočil hlavu jejím směrem, ale sklopil zrak, aby se jí nemusel podívat do očí. "Raději ne. Uvidíme se později."

Vstal, aniž by dopil zbytek čaje, a vyrazil k východu ze síně.

"No," promluvil Ron, když se vrátil ke svému talíři a zvedl rozjedený toust, "už chápu, cos myslela tím, že ani nechceš znát obsah té věštby, Ginny."

Hermiona odsunula prázdný talíř a také vstala. "Zajdu za ředitelkou, jestli mi nepoví něco bližšího k zítřku. Vím, že pustí ze školy jenom Harryho, ale třeba se dozvím nějaké detaily."

"Počkej, Hermiono, půjdu s tebou," ozvala se Ginny. "A ty, Rone, vezmi Harrymu do ložnice aspoň jablko, kdyby přece jen dostal hlad. A zkus na něj dohlédnout."

"Rozkaz, mami," zabrblal její bratr, bohužel ne dost potichu, aby ho neslyšela. Za svou prostořekost byl odměněn dýňovou šťávou, pohotově vylitou na jeho hlavu.

Nebýt Rona, řekla si v Ginny v duchu, zatímco se vzdalovala od svého klejícího bratra, asi bych se za celý den ani nezasmála.

***

S výkřikem "Lumos Maxima!" vyslal ke stropu temné jeskyně další zářící kouli, která se tak přidala ke dvěma předchozím.

"Tak, hned je to o něco lepší, co říkáš, Kráturo?"

Mladý čaroděj a domácí skřítek stáli u okraje nyní ozářené vodní plochy. Oslovený pokýval svou velikou holou hlavou a bojácně obhlížel nehybnou hladinu.

"Je si pán jistý, že na nás ti z jezera nemohou zaútočit?" zeptal se třaslavým hlasem.

"Úplně jistý, Kráturo, neboj se. Magie, která je oživovala, už vyprchala."

Skřítek znovu přikývl, přesto nepůsobil úplně přesvědčeně. Harry mu to neměl za zlé, vzhledem k tomu, co nemrtví kdysi provedli Regulusovi. "Pořád se můžeš vrátit zpátky, pokud sis přítomnost tady rozmyslel."

"Krátura chce pomoci najít tělo svého pána. Bojí se tu, ale zůstane."

"Jsem si jistý, že by byl na tebe Regulus pyšný," pochválil ho Harry. "Tak, dáme se do toho. Předpokládám, že ani skřítkové neznají kouzlo, které by odstranilo takhle velké množství vody, co?"

"Ne, pane Harry. Krátura se ptal Dobbyho i ostatních skřítků v Bradavicích, ale bez úspěchu."

"Nevadí. Během posledních dní mi různí lidé navrhovali způsoby, jak dostat ta mrtvá těla z vody. Brumbál mi doporučoval kombinaci mrazícího a odstraňovacího kouzla, ředitelka zase přivolávací kouzlo s připravenou záchytnou sítí. Já měl původně v plánu bublinové kouzlo, ponoření pod vodu a přemístění nebožtíků pomocí malých přenášedel. Ale abych byl upřímný, moc se mi do té ledové vody nechce. Právě proto jsem si přinesl tyhle věcičky."

Harry postupně vyndal z kapsy desítku malých předmětů o velikosti krabičky od sirek. Začal je pokládat na zem kolem s rozestupy mezi sebou.

"Co je to, pane Harry?"

"Příklady Hermioniny geniality, dalo by se říct. Ustup kousek, prosím."

Jakmile skřítek udělal dva kroky zpátky, Harry se znovu shýbl a špičkou hůlky se dotkl prvního předmětu. Ten se během okamžiku zvětšil na tubus vysoký jako Krátura a přes metr tlustý.

"Vlastně jsou to kovové sudy, akorát je vnitřek každého z nich začarován zvětšovacím kouzlem. Hermiona tvrdila, že mají dostatečnou kapacitu, aby dokázaly dohromady odčerpat vodu z Temže od Westminsteru po Greenwich. Znám ji, takže nepochybuji, že nepřeháněla. Vršek je navíc ošetřen odpuzovacím zaklínadlem tak, aby se dovnitř nenasálo nic většího než camrál. Takže je stačí spustit na dno a počkat, až se voda odčerpá."

"Slečna Hermiona je velká kouzelnice," dodal skřítek s úctou v hlase.

Harrymu se vybavila vzpomínka, jak o ní Krátura mluvil ještě docela nedávno, a musel se nad tou změnou ušklíbnout. "Rozhodně s tebou souhlasím. Samozřejmě je možné, že je jezero spojené s mořem, ale dost o tom pochybuji. To by se tady už vyskytoval nějaký vodní život, který tu však není." Postupně se dotkl hůlkou i zbývajících sudů, načež namířil na nejbližší a ten se zvedl do výše. Potom ho jemným pohybem hůlky nasměroval nad nehybnou černou hladinu a pomalu ho do ní zanořil.

"Pomůžeš mi prosím dostat do vody i ty ostatní sudy?"

Skřítek pokýval hlavou, načež namířil na další sud obě ruce. Neviditelná síla jeho magie předmět okamžitě uchopila a odlevitovala ho do vody.

Neuběhly ani dvě minuty a všechny Hermioniny odčerpávače již plnily ve vodě svůj účel.

"Tak, to bychom měli," prohlásil Harry, "nezbývá než čekat. Mezitím bychom se mohli podívat po tom medailonku, co říkáš? Dokážeš se přemístit přímo na ten ostrůvek, Kráturo?"

"Ano, pane Harry, to není problém."

"Fajn, tak to prosím udělej."

Skřítek luskl prsty a zmizel, čaroděj ho následoval. Ocitli se na ploché hladké skále, která tvořila kus suché země uprostřed temného jezera. Harry vyčaroval další světelnou kouli, která okamžitě zahnala nejasné stíny, které s Kráturou vrhali po okolí. Zároveň si všiml, že zatímco při minulé návštěvě vystupovala tato deska z temného kamene nad hladinu jen o pár centimetrů, nyní již bylo poznat, že voda klesla o pár dalších čísel. Harry sám pro sebe pokýval hlavou a zaměřil pozornost na zdroj světla. Tekutina v kamenné míse zářila tlumeně, sotva dost na to, aby dodala povrchu ostrůvku nazelenalý nádech.

"Jsi v pořádku, Kráturo?" zeptal se skřítka, který stál nehnutě metr od podstavce s mísou.

"Krátura má na toto místo mnoho špatných vzpomínek, pane."

"Chápu. No, pokud nejsi proti, zkusím se dostat k tomu medailonku. Rozhodně tedy nemíním lektvar vypít, ačkoliv se zdá, že i z téhle pasti se vytratila většina magie." Nahnul se nad mísu a chvilku se rozmýšlel, jaký postup zvolit. Jelikož už ta zelená záře tolik neoslňovala, viděl na dně mísy tmavý stín, kterým byl bezpochyby medailonek. Docela si věřil, že by svými kouzly překonal oslabené ochrany uvalené na tekutinu, nechtěl však zbytečně riskovat. Předpokládal, že se Voldemort při tvorbě pasti soustředil na ochranu před hůlkovou magií kouzelníků a čarodějek, otočil se proto na skřítka.

"Kráturo? Dokážeš s ním pohnout, i když je stále uvnitř?"

Malá postavička přistoupila blíž a zahleděla se do zeleného světla. Předpažila ruku těsně nad lektvar a poté jí pohnula směrem vzhůru. Medailonek se odlepil ode dna, avšak narazil na neviditelnou překážku na úrovni hladiny.

"Udrž ho v téhle pozici," požádal Harry a sám natáhl ruku k předmětu. Když se prsty dotkl překážky, cítil silný odpor, ale zároveň se mu zdálo, že není neprostupná. Tlačil ruku níž a níž, tekutina začala bublat a následně vřít, rozzářila se opět tím jasným smaragdovým jasem. Pak se ozvalo hlasité lupnutí, po stěně mísy se rozjely praskliny a o vteřinu později nádoba pukla. Tekutina se rozstříkla do všech směrů, a aniž by jediná z kapek stihla dopadnout na Harryho či Kráturu, okamžitě se vypařila.

I přesto se oba lekli a uskočili ve snaze vyhnout se kontaktu s lektvarem. Jakmile se nazelenalá pára rozptýlila, spatřili medailonek ležící na podstavci uprostřed střepů.

Harry však neměl moc času na oslavu, protože na něj dolehla hrozná únava. Klesl na kolena a ztěžka dýchal.

"Je pán v pořádku?" ozval se starostlivý hlas.

Harry se v ten moment nezmohl na verbální odpověď, tak jen pokýval hlavou. Přetočil se a sedl si na studenou skálu, zády se opřel o podstavec. Když nabral opět trochu sil, sáhl nad sebe a vzal do ruky Regulusův medailonek. Byl takový, jak si ho pamatoval z minulého života, a když ho otevřel, našel v něm vzkaz Voldemortovi. Aniž by cítil potřebu znovu ho číst, předal obojí Kráturovi, který předmět převzal s takovou opatrností, jako by byl z křehkého skla.

"Tady máš," řekl mu, "Regulus by si jistě přál, abys ho dostal. Jestli tě ale mohu o něco poprosit, až si ten vzkaz přečteš, znič ho. Je v něm zmínka o viteálech a nejraději bych všechny zkazky o nich vymazal ze světa.

Skřítek si medailonek pověsil kolem krku, potom rozevřel pergamen a přečetl si ho. Hlasitě vzlyknul, načež ho si ho položil na levačku, prsty na pravé luskl a vzkaz zmizel.

Mladý kouzelník pokýval hlavou, odvrátil pohled od Krátury a rozhlédl se okolo. Temné vody kolem ostrůvku opět viditelně ubylo. Popolezl k okraji a podíval se dolů. Hladina klesla o dobré dva metry a odhalovala více a více mokrých skalisek. Na mnoha místech se vynořovaly další skalnaté útvary, v dálce nedaleko vstupu ležel na boku i malý dřevěný člun, kterým se oba návštěvníci již měli možnost svézt. Zdálo se, že nejhlubší část vodní plochy se nacházela právě okolo ostrůvku, na kterém se Harry s Kráturou nacházeli, a zbytek jezera byl naopak poměrně mělký, jen tři až čtyři metry. Mohl si pouze domýšlet, zda prohlubeň v blízkosti viteálu vytvořil Voldemort právě pro nemrtvé, nebo byla dílem přírody.

Zatímco se Harry rozhlížel, uvědomil si vzrůstající míru zápachu. Byl to těžko rozpoznatelný odér zatuchliny a hniloby, každopádně nebyl dvakrát příjemný. Na tento aspekt své výpravy byl nicméně připraven, takže pozvedl hůlku a vyčaroval bublinové kouzlo, které ho o den dříve naučila ředitelka. Jakmile měl kolem hlavy průhlednou sféru plnou čerstvého vzduchu, cítil se mnohem lépe.

"Kráturo? Chceš, abych ti také zařídil čistý vzduch?" zeptal se svého společníka.

Ten zavrtěl hlavou. "Není třeba, pane. Domácím skřítkům zápach nijak nevadí."

"Jak myslíš. Ale až voda odhalí nemrtvé, bude to o dost horší. Kdybys potřeboval pomoct později, stačí říct."

***

Uplynula další hodina, během níž Harry postupně přesunul odčerpávače do nejhlubší části vody. Aktuálně zůstával z původní ohromné vodní plochy jen skromný prstenec okolo hlavního ostrova, zbytek tvořily desítky a desítky malých jezírek v prohlubních rozeklaných skalisek.

Zatímco čekali, Harry měl dostatek času na přemýšlení a jeho myšlenky zákonitě zamířily k jeho přítelkyni. Byl si vědom toho, že Ginny úmyslně neřekl pravdu, když se ho včera zeptala, co s ním je. Ne, to v noci nebyl sen, nýbrž nepřikrášlený výjev budoucnosti, který zahlédl ve věštecké mysli Sibyly Trelawneyové. Ani jeho podvědomí zřejmě nedokázalo vymyslet strašnější noční můru, než jakou byla skutečná vzpomínka, a tak mu ji naservírovalo v nezměněné podobě. Kdyby šlo jen o sen, mohl by ho víceméně ignorovat, zapomenout. Jenže takto...

Byl vlastně vděčný, že může na den utéct z Bradavic a věnovat se něčemu smysluplnějšímu než bloumání po chodbách, utápění se ve vlastní depresi a neustálému odpovídání na otázky, co mu je. Jistě, na tom, že Ginny miluje, se nezměnilo vůbec nic, nebo se o tom alespoň snažil sám sebe přesvědčit. Jenže momentálně se raději zaobíral hromadou neživých, než aby si vyšel se svou přítelkyní kolem jezera. Jak totiž mohl po ní chtít, aby pochopila jeho úzkost, aniž by znala o věštbě celou pravdu? A on nechtěl, aby ji zjistila, protože se bál, že by ji poznání budoucnosti zničilo klidný spánek - přesně tak, jak se to stalo jemu.

Harry zavrtěl hlavou, ukončil vnitřní monolog a raději požádal Kráturu, aby mu vyprávěl o Regulusovi, čehož se skřítek zhostil s nezvyklou vervou. Sice bylo vyprávění občas přerušováno vzlyky, byl však za vhled do života Siriusova bratra vděčný. A i Krátura zřejmě oceňoval, že se může bavit o svém milovaném pánovi po tolika letech s někým dalším.

"Myslím, že je čas," oznámil nakonec skřítkovi. "Více vody už ty barely neodčerpají. Hladina je na jejich úrovni." A skutečně, šum, který provázel natékání vody přes kovové hrany sudů, víceméně ustal.

Pohled, který se nabízel oběma návštěvníkům, nepatřil k nejpěknějším. V nejnižších částech jeskyně ležely desítky mrtvých těl. Šedobílé parodie na kdysi živoucí bytosti - muži, ženy a dokonce i děti, všichni vychrtlí na kost a odění v roztrhaných cárech oblečení.

Harry se rozhodl nepokoušet slézat po vlhkých kluzkých kamenech dolů a zvolil přemístění na kus relativně ploché skály těsně nad nynější vodní hladinou. Krátura ho takřka okamžitě napodobil. Hned u nohou jim ležel první nemrtvý. Takto zblízka působil ještě zuboženěji. Šlo zřejmě o staršího kouzelníka, jehož zapadlé nevidomé oči v sobě neměly ani náznak života. Naštěstí na nich nebyla ani ona podivně zamžená pavučina, kterou si pamatoval ze své dávné návštěvy s Brumbálem a která symbolizovala Voldemortovu magii.

Chlapec sáhl do druhé kapsy hábitu a vyndal malinkatý kožený pytlík. Rozvázal provázek, kterým byl omotán, a sáhl do něj rukou.

"Přenášedla k Mungovi," konstatoval Harry, když viděl, že se Krátura nadechuje k otázce.

Mezi prsty podržel stříbrný plíšek velikosti galeonu. Poklepal na jednu stranu třikrát ukazovákem, položil ho mrtvému nebožákovi na hruď, plíšek po několika vteřinách zazářil modrým světlem a okamžik nato zmizel i se svým pasažérem.

"To bychom měli prvního," prohlásil Harry a obrátil se ke Kráturovi. "Jestli mi chceš pomoct, tady máš další přenášedla. Pro aktivaci na něj poklepej prstem, tak jak jsi mě před chvilkou viděl."

Skřítek si nechal do spojených dlaní nasypat hromádku oněch podivných stříbrňáků, přesunul se o pár metrů dál a krátce poté bylo další tělo odesláno do kouzelnické nemocnice.

Rozdělili se. Harry obcházel ostrůvek po směru hodinových ručiček a Krátura opačně. Čas od času se Harryho pomocník vracel aby nafasoval z očarovaného pytlíku další porci přenášedel.

Když skončili, vysušili společnými silami zbylou vodu, aby se ujistili, že nikde žádnou mrtvolu nenechali. Harry ještě vyzkoušel přivolávací kouzlo, žádný nemrtvý však naštěstí nepřilétl. Kývl na Kráturu, který se dle předem udělených instrukcí přesunul na Grimmauldovo náměstí, přičemž v jedné ruce pevně svíral medailonek svého starého pána.

K smrti unavený, ale spokojený Harry naposledy obhlédl prázdnou jeskyni, nechal zmizet světelné koule vznášející se u stropu a přemístil se k Mungovi, aby zkontroloval, jestli se všech 83 napočítaných nebožtíků dostalo tam, kam mělo.

***

"Nech ho ještě spát," zaslechl dívčí šepot.

"Spí už sedmnáct hodin, Hermiono," odpověděl jiný tichý hlas, tentokrát chlapecký.

"No a? Vždyť jsi viděl, jak byl utahaný. Sotva se držel na nohou."

"Podle mě potřebuje dostat do těla nějakou energii, takže by měl něco sníst."

"Jídlo není řešením všech problémů světa, Ronalde," odpověděla kousavě dívka. "Říkám ti, abys ho nebudil."

"Na to už je pozdě," promluvil Harry a otevřel oči. Byly plné ospalků, v ústech měl hrozné sucho, takže předpokládal, že Ron ohledně délky spánku nepřeháněl.

"Kruciš, promiň, Harry," začala se jeho kamarádka omlouvat.

Ten však jen mávl rukou. "To je v pořádku. Vážně mám hrozný hlad."

"Vidíš?" ozval se Ron vyčítavě.

"Kolik je vlastně hodin?" zeptal se raději, aby předešel hrozící hádce mezi těmi dvěma.

"Půl dvanácté," odpověděla Hermiona, "za chvilku bude oběd. Pokud se ještě necítíš na cestu do Velké síně, můžeme ti něco přinést. Nebo řekneme Dobbymu, aby se o tebe postaral."

"Počkejte! To jsem zaspal dopolední vyučování? Proč mě nikdo nevzbudil?"

"Ředitelka to tak rozhodla. A podle mého názoru udělala dobře. Opravdu jsi včera vypadal hrozně."

"Vážně díky za kompliment, Hermiono," prohlásil s notnou dávkou ironie v hlase.

"Má pravdu, Harry," ozval se jeho kamarád, "takhle zničeného jsem tě viděl naposled po tom tvém magickém záchvatu před pár měsíci."

"Ginny tě chtěla dokonce dostat na ošetřovnu," navázala dívka, "ale nakonec se smířila s tím, že tě Pomfreyová přišla zkontrolovat sem. Mimochodem ti máme vyřídit, aby ses u ní stavil, až budeš mít chvilku. Myslím tím u Pomfreyové."

"Ale když o tom tak přemýšlím, asi by ses měl jít ukázat i ségře," dokončil Ron.

"No nazdar," povzdechl si Harry. "Hele klidně jděte na oběd napřed, jen se trochu zlidštím, obléknu a doženu vás."

"Dobrá," souhlasila trochu podezíravě Hermiona, ale nakonec spolu s Ronem opustila ložnici.

Harry se převalil na záda a dlouze vydechl. Byl v pokušení zůstal ležet, ovšem hlasité zakručení v břiše ho přesvědčilo, že tuto možnost nemá. Protáhl si tedy ztuhlé tělo, vstal a vyrazil vstříc koupelně a hlavně pořádnému jídlu.

***

"Myslím si, že za tvůj stav mohu tak trochu já," prohlásil Brumbál. "Harry, musíš pochopit, že ten rituál s předáním energie obvykle vede k naprostému vyčerpání dárce a následně ke smrti. Ty jsi sice díky své magické kapacitě přežil, nicméně energie z tvého těla stále směřuje ke mně. Nešlo o jednorázové předání. Vytvořilo se mezi námi unikátní pouto, které neustále odčerpává sílu tobě a dodává ji mně."

"Takže se moje zásoba magie pořád může úplně vyčerpat?"

"Obávám se, že ano. Je to jedinečná situace, takže se obtížně predikuje budoucí vývoj, nicméně předpokládám, že pokud nebudeš svou magii přepínat, nemělo by ti hrozit větší nebezpečí. Akorát by ses měl pokud možno vyvarovat náročným kouzlům a velkým výdejům energie, jinak bys mohl zažít nepěkný kolaps."

"A týká se to i vás? Pokud použijete nějaké mocné kouzlo, odčerpáte o to více mojí magie?"

Bývalý ředitel přikývl. "Vše tomu nasvědčuje. Avšak nemusíš se bát, už od svého návratu mezi živé si dávám velký pozor. Máš pravdu v tom, že já jsem nejen stařec s podlomeným zdravím, nýbrž i poměrně mocný čaroděj. Díky tomu je můj magický potenciál stále dost velký a proto ke mně směřuje i mnohem více tvé magické energie, než kdybys podobně zachránil třeba někoho ze svých spolužáků."

"Možná jste mi o tom měl říct dřív, abych se v té jeskyni tolik nepřepínal."

Starý čaroděj se zatvářil zvláštně provinile, což podnítilo Harryho zvědavost. "Podle mě jsem měl znát rizika. Proč jste mi o tom nic neřekl?"

"Víš, Harry, máš plné právo se na mě kvůli tomu hněvat. Tak trochu jsem tě totiž testoval."

"Jako nějakou pokusnou krysu?"

"Taková slova bych nepoužil, ale svým způsobem ano. Nešlo mi však ani tak o zjištění, kolik toho bezpečně zvládneš, ale ukázat tobě, jaké jsou tvé nové hranice ve výdeji magické energie. Nyní máš představu o míře svého vyčerpání, a to jsi podle svých slov žádná extra náročná kouzla neprováděl. Potřeboval jsem, abys podobný zážitek získal. V posledních měsících jsi nabyl obrovskou moc a naučil ses na ni spoléhat, což by tě mohlo vést k pokušení dostat se až na samé hranice svých schopností. Jenomže podobné snahy by tě nyní mohly zničit, a to doslova."

"A co kdybych v té jeskyni přecenil své síly a zkolaboval?"

"Nu, jsem si jistý, že by tě Krátura dokázal dostat zpátky sem."

Harry na Brumbála nevěřícně zíral. "Vy jste mu řekl, že taková situace může nastat, že jo?"

"Ano, Harry. Bylo to ode mě podlé a manipulativní, ale bylo to potřeba."

"Nejsem si úplně jistý, že se v tomto shodneme, pane," odpověděl kousavě. "Máte dost zvláštní způsob, jak mi oplácet záchranu svého života."

"To není nevděčnost, Harry. Nyní, s odstupem času, jsem ti opravdu vděčný za návrat do života. A moc dobře si uvědomuji, že mé přežití zcela závisí na tvém, takže pokud bys zkolaboval ty, mě by pravděpodobně potkalo totéž. Ostatně po tvém návratu z výpravy jsem cítil podobnou slabost jako ty."

"Hm, až budu příště zase unavený k smrti, určitě mě bude hřát u srdce vědomí, že v tom nejsem sám."

Bývalý ředitel ignoroval ironický tón a usmál se. "Mám pro tebe i opravdu dobrou zprávu. Toto naše spojení bude mít pro tebe minimálně jednu výraznou výhodu."

"Výhodu? Že by? A jakou?"

"Nu, jelikož tě teď dost dobře nemůže trápit přebytek nestabilní magie, jsem si skoro jistý, že tě v dohledné době nečekají žádné záchvaty."

***

Duben uplynul jako voda. Ani kdyby chtěl, nedokázal by Harry říct, co během těch týdnů dělal či co se odehrálo kolem něj. Všechny jeho vzpomínky byly zahaleny do jakéhosi podivného oparu neurčitosti a nezájmu. Vlastně ho upřímně překvapilo, když se ho ředitelka zeptala, jestli hodlá jít na hromadný pohřeb Voldemortových obětí z jeskyně, které se nepodařilo identifikovat. Jeho odpověď, že se bude přece konat až začátkem května, způsobila na čele Minervy McGonagallové vrásku.

"Jak to myslíte, Harry? Vždyť už přece je květen," podivila se a zkoumavě se na svého studenta zahleděla.

"Ach, jistěže," odpověděl zmateně. "Tedy, ano, paní ředitelko, rád bych tam šel, pokud mě pustíte ze školy."

"Je vám dobře, Harry?" zeptala se starostlivě. "Moc vás teď nevídám, dokonce ani na jídlech ve Velké síni. Jak víte, instruovala jsem kolegy, aby vám poskytly určité úlevy ohledně úkolů, když jste často pryč a trávíte tolik času s Albusem, nicméně přijde mi, že si znovu udržujete odstup i od svých přátel včetně slečny Weasleyové. Mně do vašich záležitostí samozřejmě nic není, jen jsem vám chtěla připomenout, že si se mnou můžete kdykoliv přijít popovídat, pokud byste něco potřeboval."

Harry zavrtěl hlavou. "Děkuji za nabídku, zatím to celkem zvládám. Jen jsem poslední dobou strašně vyčerpaný, a tak většinu volna prostě prospím. Kolikrát kvůli tomu zmeškám i jídlo."

"Ví o tom Poppy?"

"Jistě, dávkuje mi nějaké životabudiče."

"Takže jste na tom podobně jako Albus. Tedy dobrá. Kdyby toho bylo na vás příliš, stačí říct a ubereme ještě nějaké méně důležité školní povinnosti, abyste měl více času na odpočinek."

"Děkuji, paní ředitelko. Ale abych se vrátil k původnímu tématu... Pustíte mě ze školy?"

"Zajisté, Harry, dostala jsem už od Arthura harmonogram té nedělní akce. Přijde si pro vás letaxem do ředitelny kolem desáté, obřad se bude konat v jedenáct. Tuším, že s vámi chce ještě zajít k Mungovi, než se odeberete na hřbitov."

"Fajn, aspoň jim tam mohu poděkovat. Dostal jsem zprávu, že nakonec mezi mrtvými našli i Siriusova bratra Reguluse."

"Albus mi o tomto případu říkal. Prý jste odmítl zúčastnit se všech pohřbů jednotlivých obětí, avšak v případě mladšího Blacka jste na tom naopak trval."

"Přesně tak. Má neúčast na jiných obřadech není neúctou či něčím podobným, ale chtěl jsem rodinám a ostatním pozůstalým dopřát klidné rozloučení. Kdekoliv se v poslední době objevím já, ukáží se i novináři a spousta dalších lidí, kteří by narušovali pietu. A co se Reguluse týče, dělám to hlavně kvůli Siriusovi a Kráturovi."

"Chápu. Pro vaši informaci, Harry, slečna Grangerová se mě nedávno ptala, jestli povolím jí a sourozencům Weasleyovým účast, pokud se skutečně podaří pana Blacka identifikovat. Předběžně jsem jí to přislíbila, předpokládám, že vám to nevadí."

"Nevadí. A děkuji vám, paní ředitelko. Za všechno."

***

"Šestnáct mudlovských obětí bylo předáno britské vládě", odpověděl Arthur na Harryho dotaz. "Mudlové prý nedávno vymysleli nějakou novou metodu zjišťování totožnosti, něco jako NDA, DMA nebo tak něco. To by ale naše ministerstvo nikdy neschválilo. My máme samozřejmě své vlastní způsoby. Obecné rozřazení mrtvol na kouzelníky či čarodějky a na mudly je sice časově náročné, ale relativně snadné. To konkrétní identifikace je o dost tvrdší oříšek. Některá těla se nacházela v natolik špatném stavu, že bylo prakticky nemožné dát příslušné tkáně do speciálních lektvarů, které se v podobných případech používají."

"Kolik jich tedy zůstalo bezejmenných?"

"Devatenáct. Možná se ti to zdá jako vysoké číslo, ale specialisté u Munga vážně dělali, co mohli. No a tato necelá dvacítka bude dnes pochována na náklady ministerstva při jednom společném smutečním ceremoniálu."

V tu chvíli začala hrát tichá teskná hudba a ve vstupní bráně se objevil pomalý průvod.

"Proč se na rakve nepoužije jednoduché levitační kouzlo?" zeptal se Harry.

"Inu, bylo by velmi snadné přesunovat rakve pomocí hůlky, ale tím, že je mrtvý nesen na ramenou žijících lidí, je mu vzdávána pocta. Myslím si, že je to tím nejmenším, co pro ty nebožáky ještě můžeme udělat."

Harry pokýval hlavou a mlčky sledoval postup procesí. Po chvilce si všiml staršího kouzelníka, který spolu s dalšími muži položil u připraveného hrobu jednu rakev. Na rozdíl od nich však nezůstal stát poblíž, ale rychlým krokem zamířil podél ostatních k bráně, aby se za okamžik objevil s další rakví na rameni. Když ho Harry viděl nést třetí, znovu promluvil.

"Arthure, kdo je ten starý pán, co nese tu poslední? Znáš ho?"

Oslovený se nejprve podíval, koho Harry myslí, a pak si smutně povzdechl. "Ano, to je William Todd. Bydlí tady v Godrikově dole a kdysi, za první války, pracoval na ministerstvu. Chudák, s ním se tedy život nemazlil. Měli s manželkou tři děti, dva mladší syny a nejstarší dceru. Dceru mu unesli a umučili Smrtijedi, protože jim odmítl poslušnost. Synové byli od sebe sotva rok a byli si tak podobní, že je mnoho lidí považovalo za dvojčata. Kvůli tomu, co se stalo jejich sestře, začali bojovat proti Smrtijedům. Pamatuji si, jak se je tehdy Albus snažil přesvědčit, aby zbytečně neriskovali a raději spolupracovali s Řádem, jenže oni to odmítli. Chtěli se mstít. Dopadlo to přesně tak, jak asi dopadnout muselo. Z jedné akce se prostě nevrátili. A Williamovi po pár dnech dorazil domů balíček, ve kterém byly vyříznuté oči jednoho z nich."

Harry si promnul spánky a zavrtěl hlavou. "Zabili i toho druhého syna?"

"Bohužel. Díky výslechu jednoho z dopadených Smrtijedů se potvrdilo, že zemřel při boji chlapců s přesilou. Druhého ale zajali, několik dní týrali a já jen doufám, že zemřel dříve, než ho zohavili a poslali jeho části rodičům jako dárek."

"Proč chtěl ale pan Todd nést více rakví?"

Arthur si znovu povzdechl. "Víš, nakonec mu nezbyl na světě nikdo. Žena zemřela asi po roce, usoužila se ztrátou všech svých dětí. Těla hochů se tehdy nenašla, takže když se dozvěděl o tvé akci, získal naději, že by některé z těch těl mohlo patřit synům. A to se potvrdilo. Právě díky těm vyříznutým očím a poškozené tkáni okolo ho identifikovali. Pokud vím, William ho pohřbil už před pár dny. Druhého syna však nenašli, nikdo netuší, jestli je mezi ostatky těch devatenácti těl, které se určit nepodařilo. Předpokládám, že chtěl přinést víc rakví proto, aby se mohl alespoň utěšovat tím, že třeba nesl právě svého syna."

"Je mi ho líto," pronesl Harry tiše.

"Mně také. Vlastně jsem ti ještě nestačil poděkovat, že jsi našel i Caradoca. Promiň, vidím, že netušíš, o kom je řeč. Myslím Caradoca Dearborna. Byl členem původního Fénixova řádu a docela jsme se spolu přátelili."

"O tom jsem nevěděl."

Arthur jen mávl rukou. "Nemůžeš vědět všechno. Těch mrtvých jsi přece k Mungovi dostal přes osmdesát. No, jestli mě omluvíš, potřebuji si promluvit s Kingsleym."

Zatímco se díval za odcházejícím Ronovým tátou, z hloučku lidí u první rakve se ozval hlas a Harry nastražil uši, aby také slyšel, jaký bude smuteční proslov.

Vtom mu někdo poklepal na rameno, takže se honem otočil. Zjistil, že přímo před ním stojí právě ten starý kouzelník, o kterém před chvílí hovořili s Arthurem.

"Chtěl jsem vám poděkovat, pane Pottere," pronesl unavený hlas, "za všechno, co jste pro nás udělal. Já vím, že to v poslední době nejspíše slýcháváte často, ale myslím to opravdu upřímně."

"Děkuji, pane Todde," odpověděl Harry.

"Ach, zdá se, že už mě znáte. Předpokládám, že to je zásluhou Arthura Weasleyho, kterého jsem před chvílí zahlédl ve vaší společnosti."

"Přesně tak. Nezlobte se na něj za to. Jen mě zaujalo, že jste se vrátil k bráně, abyste odnesl další rakev."

"To je v pořádku. Aspoň znáte důvod, proč jsem vám chtěl poděkovat osobně. Sprovodil jste ze světa toho, kdo zničil mou rodinu. Už před lety jsem se vzdal naděje, že své syny někdy najdu. Věděl jsem, že jsou po smrti. Avšak zatímco dceru a později i ženu jsem pochoval támhle na druhé straně hřbitova, jim jsem tuto poslední službu nemohl prokázat. A zůstala jen ta strašlivá prázdnota, bezedná díra v srdci.

Víte, pane Pottere, ztráta mých dětí teď nebolí o nic méně, něž před lety, ale jisté mé části se přece jen ulevilo. Předevčírem, chvíli poté, co jsem se naposled rozloučil se svým Davidem, jsem pomáhal pohřbít malého syna svého dobrého přítele, který se také odmítl podřídit vydírání. Tomu klukovi nebylo ani deset, když ho Smrtijedi zabili přímo před očima rodičů a tělo si vzali s sebou. Až díky vám ho mohl konečně pohřbít."

"Ano," povzdechl si Harry, "vybavuji si několik dětí, které jsem dopravil na ohledání. Jsem rád, že se aspoň některé podařilo identifikovat."

Pan Todd přikývl. "Mnoha rodinám tím pomůžete zacelit rány, které i po letech zůstávají otevřené. Arthur vám jistě vyprávěl o smrti mých dětí, ale všechny tři se aspoň dožily dospělosti. Protože jsem nesl na rameni ostatky toho malého chlapce, mohu říct, že malé rakve jsou přece jen ze všech nejtěžší. Ne váhou, samozřejmě, ale tíhou všech těch nenaplněných snů, které v nich jsou uloženy. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že pohřbít vlastního potomka je tím nejhorším, co může člověka potkat. Správné je, když v klidných dnech míru synové a dcery pochovávají své rodiče. Jenže za války rodiče pohřbívají své děti a to je popřením odvěkého řádu světa. Vy jste ještě příliš mladý, abyste tomu opravdu rozuměl, a ze srdce vám přeji, abyste podobnou ztrátu nikdy nezažil.

No nic, nebudu déle zdržovat, pane Pottere. Věřím, že i další pozůstalí budou chtít vyjádřit své díky. Bylo mi ctí vás poznat."

Potom, co se pan Todd rozloučil a odkráčel pryč, zůstal Harry bez hnutí stát. Hrozilo, že jej přemůžou vlastní vzpomínky, a tak pocítil silnou touhu odejít někam stranou, aby se trochu sebral. To mu však nebylo dopřáno, neboť se po jeho boku opět objevil pan Weasley.

"Měl bys chvilku, Harry? Je tu pár lidí, kteří by tě chtěli poznat. Já vím, že o to moc nestojíš, ale někteří z nich nám pomohli s přípravou celé téhle akce."

Mladík si odevzdaně povzdechl, ale přikývl. Následoval hlavu Weasleyovic rodiny k hloučku postav, který očividně čekal právě na něj. Poté, co se se všemi pozdravil a vyslechl si slova díků, ho vzal Arthur za paži a jemně odtáhl stranou.

"Vím ještě o jednom člověku, kterého bys měl poznat. Vidíš toho vysokého muže s knírkem? Jmenuje se Ernest Dippet, je to vnuk bývalého ředitele Bradavic a možný budoucí ministr."

"Nový ministr?" podivil se Harry. "Copak Brousek nezůstane ve funkci?"

"Bohužel ne. Prohlásil, že se chce vrátit k bystrozorům a že o pokračování své politické funkce nestojí."

"To mu asi nemůžu mít za zlé," poznamenal Harry.

"Souhlasím. No, znám Ernesta docela dlouho a nikdy bych do něj neřekl, že se dá na dráhu politika. Vždycky se mi zdál neprůbojný, bez ambice vyčnívat z davu. Očividně jsem se spletl. Jeho děd byl mezi lidmi oblíbený, a i když od jeho smrti uplynulo hodně let, část těchto sympatií se přelila na jeho potomka, takže ten toho využil ke svému rychlému vzestupu."

To už oba došli až k tomu, o kom byla právě řeč.

"Dobrý den, Erneste," pozdravil ho Arthur srdečně, "rád bych vám představil Harryho Pottera."

Oslovený muž otočil k příchozím svou tvář s výraznými kouty v lehce prošedivělých vlasech a usmál se. "Á, na toto setkání jsem se velice těšil. Je mi ctí, že vás poznávám, pane Pottere."

"Nápodobně, pane," odvětil Harry a přijal nabízenou pravici.

"Takže, Harry, jaké to je být doslova legendou, jejíž jméno budou znát naši potomci ještě za tisíc let?"

Nedokázal potlačit kyselý výraz, který se mu objevil na tváři. "Vlastně bych byl nejraději, kdyby na mě konečně všichni zapomněli a já si mohl žít docela obyčejný a hlavně klidný život."

"Obávám se, že tenhle tvůj sen se jen tak neuskuteční," prohlásil Arthur a poplácal ho konejšivě po rameni.

"Mám podobné tušení," dodal Dippet a usmál se. "Není ale třeba brát slávu za každou cenu jako břímě. Můžete ji přece využít i ku prospěchu. Za rok dokončíte školu a bude jen na vás, na jakou kariéru se dáte. Jsem si jistý, že budete mít všude otevřené dveře."

"To je přesně ten důvod, proč bych nešel pracovat nikam, kde by se mi ty dveře, jak říkáte, otevřely dokořán. Až se budu rozmýšlet, jaké zaměstnání zvolím, bude to v takovém oboru, ve kterém budu dobrý a kde můžu být užitečný. Nehledám teplé místečko v kanceláři na ministerstvu, jestli jste měl na mysli něco podobného."

"Což je samozřejmě chvályhodné, pane Pottere, a svědčí to o vašem charakteru. Jsem si nicméně jistý, že ať se rozhodnete jakkoliv, vykonáte ještě mnoho velkých a důležitých skutků."

"Uvidíme, jestli s vámi budou budoucí historici souhlasit," dodal Harry.

***

Malý, soukromý pohřeb Reguluse Blacka se uskutečnil o sobotním ránu týden po tom hromadném. Kromě Harryho a jeho tří přátel se zúčastnilo jen pár dalších lidí, včetně současné ředitelky Bradavic, jejího předchůdce, Hagrida, několika profesorů, kteří Reguluse učili, a jeho tehdejších spolužáků. A samozřejmě nechyběl Krátura.

Obřad proběhl rychle, neboť se obešel bez dlouhých proslovů. Harry se po celou dobu snažil spolu s Hermionou utěšovat štkajícího Kráturu, ačkoliv se nezdálo, že by slova útěchy měla výraznější vliv. Po uložení těla do země poslal posmrkávajícího skřítka zpátky do domu na Grimmauldovo náměstí a slíbil, že ho brzy přijde navštívit.

***

"To se chceš vážně líbat zrovna teď, sotva jsme se vrátili z pohřbu?" zamračila se Hermiona na Rona.

"No... jo?" odvětil nejistě. Uplynula asi hodina od jejich příchodu do Doupěte, kam byla celá čtveřice pozvána po obřadu na oběd. Když zrzek spatřil na dívčině tváři důrazný nesouhlas, pokusil se to vysvětlit.

"Já vím, bylo to hrozně smutné a důstojné a tak, ale ničemu přece nepomůže, pokud budeme mít všichni po zbytek dne chmurnou náladu."

"Zajímalo by mě, jestli bys tohle říkal i v případě, že bychom dnes pochovávali někoho z tvých nejbližších."

Ron pokrčil rameny. "Možná ne. Teda skoro určitě ne. Jenže Reguluse jsem vlastně vůbec neznal, takže to nemusím řešit."

Hermiona si odfrkla. "Dělej si, co chceš. Ale se mnou při muchlování nepočítej."

"Dobrá, dobrá, nebudu tě přesvědčovat. Nemůžu přece za to, že na mě leze jaro."

"Jaro? Měl jsi tyhle choutky i uprostřed zimy, tak to nesváděj na slunce a teplo."

Harry, který právě vstoupil do místnosti, zavrtěl nad hašteřící se dvojicí hlavou, popošel k jednomu z volných křesel a pohodlně se v něm uvelebil. Opřel si hlavu o opěrku a zavřel oči. Jako už tolikrát v uplynulých dnech přemítal o životě a o smrti a o tom, jak málo stačí, aby se z těla plného síly a elánu stala tlející hromada zbytků masa a kostí. Jak tenká a křehká je hranice dělící živé od zkázy a zapomnění. Co na tom, že je z Harryho dost možná skutečný Pán smrti, i jeho čeká někdy v budoucnosti zánik a v lepším případě odchod za rodiči, Siriusem a dalšími členy rodiny i přátel.

Prudce otevřel oči. Předchozí myšlenky mu vnukly nápad. Vzpomněl si totiž na pana Todda a jeho přání rozloučit se se svými mrtvými dětmi. Možná by mu s pomocí Kamene vzkříšení mohl pomoci.

"Harry?" ozval se hlas, který ho vrátil zpátky do reality.

"Copak, Hermiono?" zeptal se, když si uvědomil, komu ten hlas patřil.

"Neměl bys třeba zajít za Ginny do jejího pokoje a trochu ji rozveselit?"

Mladík se zarazil. "Ehm, jo, to bych asi mohl. Teda měl."

Dívka se na něho upřeně zahleděla. "Úplně jasně na tobě vidím, že tě zrovna něco napadlo a s Ginny to nemá nic společného. O co jde?"

Harry se zamračil, pak si povzdechl a mávl na oba přátele, aby se posunuli blíž. Když se přesvědčil, že není nikdo jiný v doslechu, promluvil tichým hlasem.

"Pamatujete si pana Todda? Toho chlápka na ministerském pohřbu, co jsem vám o něm vyprávěl."

"Jak přišel o celou rodinu?" zeptala se Hermiona.

Harry přikývl. "Víte také, že mi Brumbál nedávno předal Kámen vzkříšení, že?"

"Jasně, ty náš vládce nad Smrtí," prohlásil s úšklebkem Ron.

"Počkej! Ty bys chtěl tomu Toddovi oživit ženu a děti? Vždyť jsi sám říkal, že to nejde, a ta legenda o Cadmusovi takovou možnost také vyvrací."

"Neboj, Hermiono, vrátit mrtvého na tento svět vážně nejde. Šlo by jen o to dovolit panu Toddovi, aby se s rodinou ještě jednou setkal a rozloučil se. Aspoň by věděl jistě, že na něho čekají na druhé straně."

"Myslíš, že je rozumné prozrazovat cizímu člověku, že jsi dost možná Pán Smrti, Harry?"

"Samozřejmě ho požádám, aby se s touto informací nikde nešířil. A vlastně mu stačí ukázat Kámen, o ostatních relikviích nebo významu jejich spojení nemusí vědět. Tys ho neviděla, Hermiono. To, jak zničeně a zlomeně na tom hřbitově vypadal. Pochybuji, že mu zbyla byť špetka chuti do života. Tvůj táta, Rone, říkal, že ten muž jen přežívá, den za dnem, a nejeví o nic zájem, jen čeká na vlastní konec."

"Když by umřel, tak by se s nimi setkal taky, nebo ne?"

"Nebuď cynik, Rone," ozvala se dívka.

Harry zavrtěl hlavou. "Hele, nejspíš máš pravdu, ale byla by škoda promarnit zbytek života a spěchat do hrobu, nemyslíš? Může ještě něco zajímavého zažít, někoho potkat, vytvořit nějakou úžasnou věc, kterou tu po sobě zanechá. Umřít by mohl chtít každý, kdo ztratil někoho blízkého, ale to přece není řešení. Vím, o čem mluvím."

"Hodláš za ním jít hned teď?" zeptal se Ron.

"Ne, počkám s tím až po návratu do Bradavic. Teď mám přece jen důležitější věc k řešení," přičemž naznačil hlavou směrem nahoru. Zvedl se na nohy, vyšel z pokoje a pak směrem vzhůru, kde na něho nejspíše čekala Ginny. Ano, pomyslel si, zatímco stoupal po schodišti k jejímu pokoji, ona je rozhodně důležitější.

***

Pan Todd mrknul jednou, podruhé a ještě potřetí. Snažil se vzpamatovat z toho, co mu ten mladík povídal. Kámen vzkříšení? Vážně? Pamatoval si sice z dětství příběh o třech bratrech a Smrti, dokonce ho sám mnohokrát vyprávěl svým dětem, ale nikdy by ho nenapadlo, že může mít pravdivý základ.

"Není to nic složitého, pane. Prostě si vezměte do ruky tento kamínek, zavřete oči a třikrát s ním otočte. Až oči znovu otevřete, měl byste rodinu vidět."

Znělo to až příliš fantasticky. Na druhou stranu... říkal mu to Harry Potter a o něm už léta kolovaly ty nejneuvěřitelnější historky. Po krátkém zaváhání tedy převzal nabízený předmět.

***

Jakmile s ním pan Todd otočil potřetí, Harry viděl, jak se objevilo několik křehce vypadajících postav. Byli skutečnější než duchové, ale ne tolik jako živí lidé. Nechápal, čím to, že je vidí i on, ačkoliv relikvii nedržel v ruce. Mohl jenom hádat, že to má co dočinění s jeho právoplatným vlastnictvím pláště a hůlky.

Starý kouzelník, který právě svíral třetí dar od Smrti v dlani, nechával oči zavřené, jako by se obával toho, co uvidí. Harry proto popošel blíž.

"Nemusíte se bát. Vaši blízcí jsou tu a touží si s vámi promluvit."

***

Až po tomto pokynu otevřel konečně oči. Zalapal po dechu a vyjeveně hleděl na členy své rodiny. Manželka, synové i dcera, všichni na něj hleděli se stejně milujícím úsměvem. Vztáhl k nim ruku, jako by se jich chtěl dotknout, ale zarazil se. Aniž by od nich odvrátil pohled, zeptal se přiškrceným hlasem.

"Mohu je obejmout?"

"Ne, je mi líto."

"A uslyší mě?"

Místo Harryho Pottera však odpověděl známý ženský hlas. "Ano, Wille, vidíme a slyšíme tě stejně jako ty nás."

Zavrávoral a padl na kolena. Mladík rychle přiskočil, aby mu pomohl, ale on ho zarazil rukou a otočil k němu uslzenou tvář. "V pořádku, nic... nic mi není. Vy... vy je vidíte také, pane Pottere?" zeptal se, když se vzpamatoval.

"Ano," přisvědčil. "Kdysi jsem tak trochu umřel a díky tomu mám tuto schopnost."

Z chlapcova tónu pochopil, že skutečnost byla pravděpodobně složitější, ale v tu chvíli se to rozhodl neřešit.

"Tatínku?" ozval se další ženský hlas, tentokrát mladší.

Odvrátil se od hrdiny kouzelnického světa a zahleděl se na svou dceru. "Copak, holčičko?"

Ona holčička, ve skutečnosti již dospělá žena, která stála mezi svými bratry a každého držela za jednu ruku, se usmála a znovu promluvila.

"Musíš se už přestat kvůli nám trápit."

Nemohl od těch tří odtrhnout zrak. Tolik let si myslel, že už je nikdy neuvidí, a nyní tu možnost měl. "Když vy mi tak hrozně chybíte," odpověděl nakonec a další slzy mu skanuly z tváří na zem.

"I ty nám chybíš," ozvala se jeho žena, "ale bolí nás vidět, jak jsi nešťastný a sám. Celé dny neopouštíš domov a jen se utápíš ve smutku. To přece nesmíš! Vždyť jsi měl vždycky srdce plné lásky a spoustu radosti ze života. Chtěli bychom, abys zase začal žít."

"Já vás nehodlám nahrazovat někým jiným!"

"Ani nemusíš," řekla opět dcera, "ale mohl by ses o někoho postarat. Zkus se třeba ujmout nějakých sirotků a předej jim tolik rodičovské péče a lásky, jako jsi dopřával nám."

Povzdechl si. "Nebude vám to vadit?"

"Vadit?" otázal se jeden z dvojice synů. "Proč by mělo?"

"Vždyť ty sám," navázal druhý, "jsi nám vždycky říkával, že láska je jediný cit, jehož množství se zvětšuje s počtem osob, mezi které ji dělíš. Je na čase, aby ses začal řídit vlastními radami."

"Dobře," přikývl a mírně se pousmál. Pořád si celou čtveřici důkladně prohlížel, jak se snažil vrýt si každý detail tohoto výjevu do paměti. "Uvidím vás ještě někdy?" zeptal se po chvíli.

"Samozřejmě," usmála se na něj zářivě jeho manželka. "Až skončíš svou pouť na tomto světě, přidáš se k nám, svým rodičům i všem ostatním, co tu už jsou. Ale nesmíš spěchat, máš před sebou ještě dlouhý život. A do té doby, než se opět setkáme, věz, že i když nás neuvidíš, my budeme vždycky poblíž."

***

Potom, co se navzájem rozloučili, došel pan Todd k Harrymu a předal mu zpátky půjčený Kámen vzkříšení.

"Děkuji vám, pane Pottere," promluvil poté. "Z celého srdce vám děkuji, že jste mi setkání s nimi umožnil. Potřeboval jsem to slyšet. Měli pravdu, vím, že měli. Musím zase začít žít a netrápit se minulostí."

"To rád slyším," přikývl Harry a schoval relikvii do váčku, ze kterého ji prve vyndal. Postavy, které stále ještě viděl stát nedaleko, začaly blednout a během pár vteřin zmizely docela.