Kapitola 50.: Memento Mori

Jásot, který propukl po několika vteřinách ohromeného ticha, byl ohlušující. Ozývaly se nadšené výkřiky, nastalo spontánní všeobecné objímání, slzy bezmezného štěstí tekly po nedávném psychickém vypětí po tvářích mnoha z přítomných.

Takto oslavující kouzelníci i čarodějky vyloudili Harrymu na tváři unavený úsměv. Viděl Ginny s Hermionou, jak se drží za ruce a poskakují jako smyslů zbavené, Ron se poplácával po zádech se svými staršími bratry, jejich otec držel v náručí svou ženu a cosi jí šeptal do ucha. Spolužáci i učitelé si tiskli ruce, stejně jako členové Řádu i pro Harryho zcela cizí lidé. Právě teď se nikdo nestaral o to, kdo je čí profesor, kdo je starší či kdo má vyšší funkci. Všichni se dnes postavili na odpor proti zlu a díky tomu si byli všichni rovni.

Chlapec, který zase všechno přežil, postřehl koutkem oka pohyb a otočil hlavu. Madam Pomfreyová nejspíše jako jediná zachovala svou profesionalitu, poklekla u Brumbála a hůlkou na něj začala sesílat diagnostická kouzla. Harry si dopřál jedno spokojené oddechnutí, načež rychle postoupil k nim a rovněž klesl na kolena. Nechtěl však rušit ošetřovatelku, takže jen tiše čekal, dokud neskončí.

"Jak je na tom?" zeptal se, když pohyb její hůlky konečně ustal.

Madam Pomfreyová k němu pozvedla ustarané oči a lehce zavrtěla hlavou. "Nevypadá to dobře. V jeho věku a kondici má Cruciatus devastující účinky na celé tělo. Potřebuji ho přesunout na lůžko pryč z téhle prochladlé trávy. Pomůžete mi, pane Pottere?"

Než stačil odpovědět, objevil se nad nimi fénix, zakroužil dvakrát kolem a pak se zastavil na místě. Mával křídly tak, aby se vznášel stále dva metry nad ředitelem, a otočil přitom hlavu k Harrymu.

Ten to vzal jako nabídku. "Dostaneš nás na ošetřovnu, prosím?" zeptal se. Fawkes v odpověď klesl níž a nabídl svá ocasní pera. Harry se podíval na ošetřovatelku, každý chytl Brumbála za jednu paži a druhou se chytili Fawkese. V ten moment se zlatě zablesklo a rázem se ocitli na bradavické ošetřovně.

Madam Pomfreyová mávla hůlkou, načež se ředitelovo bezvědomé tělo přeneslo na nejbližší postel. Fénix přistál na polštáři vedle Brumbálovy hlavy, okamžik se mu díval do tváře a poté začal zpívat tklivou píseň. Jakmile dozpíval, naklonil hlavu a nechal stéct několik svých slz na čelo ležícího kouzelníka. Otřel se svou opeřenou hlavou o Brumbálův spánek, poté roztáhl křídla, vznesl se a okamžik nato zmizel.

Ošetřovatelka se opět začala zaobírat pacientem, takže Harry ustoupil stranou, aby ji nechal pracovat. Posadil se na vedlejší postel a pozoroval pohyby hůlkou i přivolávané lektvary, které byly vlévány stále ještě bezvědomému řediteli do úst.

O pár minut později se otevřely dveře a vešla profesorka McGonagallová, v závěsu za ní Snape, Weasleyovi, Hermiona a několik členů Řádu. Harry seskočil z postele a vyšel jim vstříc, aby se s nimi pozdravil. Než to stihl, ozvala se za ním madam Pomfreyová: "Prosím všechny, aby opustili místnost, potřebuji tu klid na práci. Severusi, ty mi pojď asistovat."

Učitel lektvarů proplul kolem Harryho, přičemž ho stihl lehce poplácat po rameni. To už se ale slova ujala zástupkyně ředitele. "Slyšeli jste. Všichni ven!"

Jakmile vyšli na chodbu a zavřely se za nimi dveře, ocitl se Harry ve vroucím objetí. Když se vzpamatoval, zjistil, že se nachází v náručí vzlykající paní Weasleyové. Její manžel se na něho vděčně usmíval a po chvilce odtáhl Molly stranou. O možnost vyjádřit své díky se totiž hlásili i ostatní, a tak si předávali Harryho z objetí do objetí.

Až jako poslední k němu přistoupila Ginny, která měla stejně jako její matka oči plné slz. Přitiskl ji k sobě a ona tiše vzlykala v jeho náručí. Hladil ji po vlasech a zdálo se, že se pomalu uklidňuje. Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Omluvně se na ni usmál, jenže ona se v tu chvíli vyprostila z jeho rukou, pozvedla svou paži a vrazila mu políček.

Harryho to naprosto omráčilo. Ani ne tak rána samotná, jako spíše překvapení z toho, co se stalo. Ginny znovu vzlykla, otočila se na podpatku a rozeběhla se chodbou pryč.

Harry se nechápavě díval za ní, dlaň si tiskl k pálící tváři a nevnímal nesouhlasné výkřiky ostatních přítomných. Hermiona se vzpamatovala nejrychleji a vyrazila za rudovláskou. Po pár metrech se ještě otočila k Harrymu a rukama naznačila, že také netuší, co se stalo. Potom znovu přidala do kroku a brzy zmizela z dohledu.

Otevřely se dveře ošetřovny a vykoukla madam Pomfreyová. "Minervo, pojď, prosím, dovnitř, a vy, pane Pottere, také. Je vzhůru a chce s vámi dvěma mluvit."

Harry potřásl hlavou, aby se zbavil předchozího omámení, a prošel dveřmi následován zástupkyní, která za sebou opět zavřela. Oba zamířili k obsazené posteli, zatímco ošetřovatelka zmizela ve vedlejší místnosti.

"Albusi, jak jsi na tom?" zeptala se jindy upjatá čarodějka se zjevnou starostí v hlase.

Brumbál otevřel oči a zadíval se nejprve na ni a poté sklouzl pohledem k Harrymu. "Minervo, zdá se, že budeš muset převzít mé povinnosti ke škole."

"Samozřejmě, Albusi, neměj obavy. Můžeš mít tolik času na rekonvalescenci, kolik budeš potřebovat. Prozatím tě ve funkci nahradím, moji kolejní agendu dočasně převezme některý z kolegů. Neměl by to být žádný zásadní problém."

"Obávám se, že tvá náhrada bude muset být trochu trvalejšího charakteru."

Zástupkyně se zachmuřila. "Jak to myslíš?"

"Drahá přítelkyně, já už se do funkce ředitele nevrátím."

Několik vteřin panovalo nevěřícné ticho, než zopakovala prvotní otázku a tentokrát s mnohem větším důrazem. "Jak jsi na tom?!"

"Mohu něco zkusit, pane?" vložil se do rozhovoru Harry. Když se mu dostalo přikývnutí, namířil na Brumbála hůlku a sám vyslal pár kouzel pro zjištění pacientova stavu. Po chvíli přerušil svou snahu a sklonil hůlku. Zadíval se na ředitele, a aniž si to zprvu uvědomil, začaly mu téct slzy.

"Je mi líto, pane, ale s tímhle toho moc nesvedu ani já. Můžu dodat vašemu organismu trochu životní energie navíc a opravit poničené tkáně, ale..." Hlas se mu zasekl, neměl sílu pokračovat.

"To je v pořádku, Harry," pronesl klidně Brumbál a usmál se. "Není přece tvoje chyba, v jakém jsem stavu."

"Kdybych dorazil dříve, tak..."

"Přestaň se stále činit odpovědným za všechno zlé, co se stane," přerušil ho ředitel vlídně, "a nech také nám ostatním možnost nést důsledky vlastních omylů."

"Ale..."

"Harry, prosím!"

Mladík si otřel oči a zdráhavě přikývl.

"Dobrá. Minervo, Poppy mi dala poměrně konkrétní představu, jak dlouho ještě budu na tomto světě."

Zástupkyně se už nadechovala ke zřejmé otázce, ale Brumbál ji gestem zarazil. "Vím, na co se chceš zeptat. Budou to řádově týdny, možná i měsíc, ale víc nejspíše ne. Kvůli vyčerpání patrně prospím značnou část z té doby a ke konci to bude jen horší. Proto nemám moc času na to, abych ti předal všechny pokyny a rady, které bych rád. Pokusím se informace utřídit tak, abych ti je mohl sdělit či případně vložit do myslánky pro pozdější použití."

Za McGonagallovou se objevila ošetřovatelka s několika lahvičkami lektvarů a postavila je na stolek u Brumbálovy hlavy. Aniž by se k zástupkyni otočila, pronesla: "Musí odpočívat. Dám ti vědět, Minervo, až se probudí z Bezesného spánku."

Profesorka si povzdechla a přikývla na souhlas. "Albusi, napadá tě něco vyloženě neodkladného?" zeptala se už víceméně svým obvyklým věcným tónem, ačkoliv nedokázala zcela zamaskovat rozrušení z toho, co se před okamžikem dozvěděla.

"Jen se postarej o všechny, co jsou na školních pozemcích. A pošli, prosím, zprávu na ministerstvo, pokud tam tedy někdo zůstal. Harry," otočil se nyní na chlapce, "doufám, že uspokojíš mou zvědavost a prozradíš mi, co se vlastně dnes stalo."

"Albusi!" zaprotestovala rázně madam Pomfreyová.

"Samozřejmě, pane," přitakal Harry. "ale řekl bych, že i to bude muset počkat. Šetřete síly, stavím se u vás později."

Ředitel se slabě usmál a poslušně vypil lektvary, které mu ošetřovatelka vtiskla do rukou. Takřka okamžitě se mu začaly klížit oči a během pár dalších vteřin usnul.

"Opravdu tě nenapadá nějaká léčba, Poppy?" zeptala se McGonagallová, zatímco pozorovala uvolněnou tvář spícího pacienta.

"Obávám se, že tady už nezmůže nikdo nic, dokonce ani fénixovy slzy. To fyzické i psychické vypětí z poslední doby bylo příliš velké samo o sobě. A pak ještě mučící kletba..." zavrtěla hlavou.

"Chápu. Dej mi tedy, prosím, vědět, až bude ve stavu, abychom mohli začít řešit převod ředitelských pravomocí. Stejně o novém řediteli nerozhoduje předchozí, takže vše bude dočasné. Každopádně o ministerstvo se postarám sama. Pane Pottere," otočila se na Harryho, "potřebujete nějaké ošetření?"

Oslovený k ní vzhlédl a zavrtěl hlavou. "Ne, paní profesorko, jsem v pořádku."

"V tom případě doporučuji, abychom nechali Poppy dělat svou práci. Přece jen mě čeká pár věcí, na které je potřeba dohlédnout." Otočila se a vyrazila ke dveřím z ošetřovny.

Harry si pospíšil za ní. "Nebojte se, nehodlám tu překážet. Stejně musím na ministerstvo dořešit Smrtijedy a ty ostatní, které jsem tam zadržel. Akorát jsem si vzpomněl, že jsem slíbil mudlovskému premiérovi, že se za ním někdo zastaví s vysvětlením. Dost možná ho trefilo matoucí kouzlo, ale i tak si nejspíše všiml, že se ho pár chlápků v černém pokoušelo zabít. Mohla byste, prosím, zařídit i tohle, paní profesorko? Ideálně i s ministrem Brouskem, pokud ho dokážete sehnat?"

Budoucí ředitelka se zastavila a sjela ho zkoumavým pohledem. "Jistě, postarám se o to."

"Děkuji," usmál se, "dobré vztahy s mudly jsou opravdu důležité. Víc, než si většina kouzelníků vůbec dovede představit."

"Harry, nezapomínejte, že jste stále ještě nezletilý student. Dám na Albusovu žádost a nebudu vám bránit v ničem, co v příštích hodinách hodláte dělat. Ale berte na vědomí, že jsou to zcela výjimečné okolnosti. Očekávám rovněž, že se na noc vrátíte zpátky do Bradavic." Znovu si povzdechla. "Harry, upřímně řečeno jsem na vás natolik hrdá, že to ani nesvedu vyjádřit slovy. Dokázal jste neuvěřitelné věci a všichni jsme vám ohromně vděční. Vy jen mějte na paměti, že jsem tu pro vás, pokud byste se potřeboval poradit nebo si prostě jen promluvit. Neváhejte a obraťte se na mě, kdykoliv budete chtít."

Harryho to poslední prohlášení dojalo. "Děkuji, paní profesorko, opravdu si vaší nabídky vážím. A budu se snažit, abych vaši důvěru nezklamal."

Jakmile vyšli na chodbu, obrátilo se na ně hned několik tváří. "Arture, Kingsley, i vy ostatní z Řádu, následujte mě, prosím, do ředitelny, kde vám nastíním aktuální situaci."

Všichni dospělí kromě Remuse Lupina zástupkyni následovali pryč. Harryho bývalý profesor se na chlapce usmál a objal ho. "Rodiče i Sirius by na tebe byli hrozně pyšní, Harry. Já rozhodně jsem." Poplácal ještě chlapce po rameni a pospíšil si za odcházející skupinou.

***

Ginny se bezcílně hnala chodbami, jako by měla za patami celou smečku Smrtonošů. Už v okamžiku, kdy její ruka dopadla na Harryho tvář, věděla, že to neměla dělat a že toho bude hrozně litovat.

Uháněla pryč od šokovaných výrazů svých rodičů, od nesouhlasných pohledů bratrů i od mračící se zástupkyně ředitele. Ze všeho nejvíc však utíkala od zrazeného pohledu, kterým ji obdařil Harry. Proč jen udělala něco takového? Jak mohla ublížit tomu, koho tak milovala a který jen pár minut předtím dokázal porazit Voldemorta, čímž jim všem nejspíše zachránil život?

Ale ať se řítila hradem seberychleji, znechucení nad sebe samou stejně utéct nemohla. Když si to konečně uvědomila, zastavila, schoulila se na kamennou podlahu a neovladatelně se rozplakala.

Ani nevěděla, jak dlouho tam seděla a utápěla se ve smutku, když zaslechla blížící se kroky. Vzhlédla a spatřila udýchanou Hermionu. Ta se posadila vedle vzlykající dívky a objala ji.

"Ginny? Jsi v pořádku?" zeptala se celkem zbytečně.

Oslovená zavrtěla hlavou a zabořila obličej do Hermionina ramene. Trvalo ještě několik minut, než se Ginny sebrala natolik, aby si utřela slzy a zvedla hlavu.

"Proč jsem ho uhodila, Hermiono? Proč?"

Její kamarádka neodpověděla hned, očividně hledala správná slova. "Myslím, že jsi to udělala kvůli tomu, jak moc ho miluješ."

Ginny se zamračila. "To přeci nedává smysl!"

"Ale dává, věř mi. Kdybys..."

"Já ho praštila, Hermiono, chápeš to? Ublížila jsem mu, navíc před tolika lidmi! Něco takového mi přece nikdy nemůže odpustit!"

"Slečno Grangerová? Slečno Weasleyová?" přerušil dívčin křik hlas Bezhlavého Nicka, který se právě vynořil z protilehlé zdi. "Stalo se něco?"

"Ne, Nicku," odpověděla rychle Hermiona, "Ginny je jen rozrušená z dnešních událostí."

"Ach, to my všichni. Vskutku náročné ráno, to ano. Nu, pokud nepotřebujete mou asistenci, nechám vás, abyste se obě daly do pořádku."

Dívky přikývly na souhlas a duch nebelvírské věže proplul kamennou stěnou chodby. Ginny se zhluboka nadechla, otřela si rukou slzy a vstala z podlahy. Natáhla ruku ke své kamarádce, ta ji chytila a rovněž se vyhoupla na nohy.

"Musím najít Harryho a omluvit se mu. Co nejdříve!"

Hermiona se usmála. "Jo, to bys teda měla. A pověz mu, co máš na srdci, nedrž to v sobě. Jak ho znám, určitě tě pochopí."

"Jen aby," povzdechla si mladší dívka. "Tak jdeme!"

***

Harry se přemístil do atria Ministerstva kouzel, kde se starším Harrym zanechali část Voldemortových sil. Skutečně tam našel spoustu kouzelníků a čarodějek v černých hábitech, všichni však leželi nehybně na různých částech prostranství. Mezi nimi se procházela pětice kouzelníků oděná v bystrozorských úborech, a kdykoliv se některý z ležících pohnul, poslali dotyčného zpátky do mdlob.

"Co se to tady děje? Proč je omračujete?" zavolal na nejbližší z nich.

Dva z bystrozorů mu vyrazili v ústrety s vytaženými hůlkami, jakmile si však prohlédli příchozího, zarazili se. "Potter? Harry Potter? Jste to vážně vy?"

Oslovený mladík si nedokázal pomoct a trochu se zamračil. "No, rozhodně nejsem Voldemort v převleku za domácího skřítka."

Jeden z dvojice se zašklebil a sklonil hůlku k zemi. Druhý chlapce přejel pohledem a poté dost nepřátelským tónem vyštěkl: "To vy prý máte na svědomí stav tady těch okolo! Kdybychom je neustále neudržovali v bezvědomí, nejspíše by všichni zešíleli nebo se sami zabili. Neměli jsme jinou možnost, než je omráčit, a poslat zprávu k Mungovi, aby si pro ně přišli. Jenže zatím odtamtud nikdo nedorazil."

Harry přimhouřil oči a chladným hlasem odpověděl: "Jo, ty kletby svědomí mám vesměs na triku já. Jenže tím, že ty bídáky necháváte v bezvědomí, dost ubíráte na efektivitě jejich trestu."

"I kdybyste byl třeba sám Merlin, nemáte právo rozhodovat o něčím trestu, natož ho vykonávat. Zrušte ty kletby, hned!"

"To neudělám," zavrčel.

"No tak, Jimmy, nech pana Pottera na pokoji, jo? Zbavil nás toho hadího ksichtu, a zrovna on má plné právo na trochu pomsty."

"Díky," přitakal Harry.

Vřelejší z bystrozorů kývl hlavou. Jeho kolega stiskl rty, ale už nic dalšího neřekl.

"Nezjistili jste náhodou, kde bylo Voldemortovo poslední sídlo, než ráno vyrazil do Bradavic?"

"No," odpověděl sdílnější bystrozor s úšklebkem, "nedostali jsme z nikoho ani tři smysluplná slova. V tomhle stavu se nedají dost dobře vyslýchat."

Harry pokrčil rameny a rozhlédl se kolem sebe. Zahlédl jednoho Smrtijeda z Šedohřbetova komanda, o kterém věděl, že ho zaklel sám, a zamířil k němu. Vytáhl hůlku a zacílil na bezvědomou postavu.

"Hej, co to sakra děláte?" ozval se za ním hlas onoho nevrlého bystrozora.

"Hodlám zrušit tu kletbu svědomí. To jste snad před chvílí chtěl, ne?"

Bystrozor by na něho nezíral o moc překvapeněji, kdyby Harrymu najednou vyrostla na rameni trolí noha. "To jako vážně?"

Harry znovu pokrčil rameny, otočil se a neverbálně zrušil zakletí. Potom ho probudil, takže ležící muž otevřel oči a vyděšeně těkal očima po okolí.

"Kde měl Voldemort svou základu během dnešní noci?" uhodil na něj otázkou.

Vyděšený pohled muže v černém se zafixoval na Harryho tvář, očividně však odmítal odpovědět.

"Vím, že tu informaci znáš. Okamžitě mi ji řekni, nebo tě znovu nechám čelit svému černému svědomí."

Muž děsem vytřeštil oči a rychle zavrtěl hlavou. "Ne! To ne! Byl..." odkašlal si a začal znovu. "Bylo to u Notta!"

"Díky," odpověděl Harry a opět na muže namířil hůlku. Než stihl některý z bystrozorů zaprotestovat, znovu použil Noxa centoplicativa. Smrtijed zavřeštěl a začal sebou házet po podlaze. Nevrlý bystrozor rychle použil svou hůlku a omráčil ho.

"Vždyť jste mu slíbil, že ho znovu nezaklejete!"

Harry ho pár vteřin pozoroval s přimhouřenýma očima. "Ne, řekl jsem mu, že pokud mi tu informaci neposkytne, tak ho začaruju. Neřekl jsem, že to stejně neudělám." Oba zaměstnanci ministerstva na něho vyjeveně hleděli, neschopni slova. "No co, zaslouží si to. Neviděli jste tu náhodou někde Notta staršího?"

Bystrozor, který se předtím Harryho zastal, ukázal prstem na jednoho spáče pár kroků napravo. Harry k němu došel, poklekl a dotkl se mužova spánku. Zároveň na něj namířil hůlkou a zašeptal Legilimens. Rázem se ocitl uprostřed kolotoče výjevů, jednoho otřesnějšího než druhého.

"Kde leží tvůj dům, ty jedna nelidská bestie?" zařval uprostřed toho ohavného chaosu. Okamžitě se do popředí promítaných vzpomínek prodralo několik scének z interiéru i exteriéru budovy, která byla zjevně jeho rodinným sídlem.

"Co uplynulá noc?" zeptal se ještě mrazivějším tónem.

Objevila se vzpomínka prodchnutá hrdostí a samolibostí, ve které do onoho domu vstoupil Voldemort s malou skupinkou svých Smrtijedů, kteří s sebou táhli čtveřici spoutaných vězňů. Vystřídal je obraz z temné místnosti bez oken, zřejmě někde pod úrovní země. Sám Nott právě trápil postaršího muže kletbou Cruciatus. Výjev vystřídal jiný, kde Voldemort nejprve mučil a následně ukončil život dalšího z vězňů, čemuž se Nott i ostatní škodolibě smáli. Následovala vzpomínka prostoupená chtíčem a krutostí, ve které pán domu švihal nějakou svázanou ženu bičem, načež nechal zmizet většinu jejího oblečení a znásilnil ji. Jeho příkladu pak následovali i další Smrtijedi, kteří dosud přihlíželi po stranách kobky.

Harry vystoupil z Nottovy mysli a sotva se ovládal natolik, aby sám nepoužil smrtící kletbu. Místo toho na tu zrůdu v lidské podobě seslal Enervate, čímž ji probudil. Ozval se hrozivý řev, ze kterého Harrymu div že nepraskly ušní bubínky.

Okamžitě přispěchal jeden z bystrozorů s úmyslem Smrtijeda uspat, ale Harry ho zastavil hlasitým "NE!"

Pak na zmítající se postavu znovu namířil hůlku a neverbálně seslal Silencio. Jekot okamžitě ustal, ačkoliv muž na zemi sebou dál házel jako šílený, což ostatně nebylo daleko od pravdy. Vyčaroval ještě pouta na jeho ruce a nohy, načež se od muže odvrátil.

"Tohohle... hajzla," pronesl Harry mrazivě k zástupcům ministerstva, "neuspávejte. Ať zakusí aspoň trochu z toho, co sám způsobil jiným. Rozumíte mi?"

Bystrozoři se po sobě podívali, ten přívětivější po chvilce pokrčil rameny, druhý se beze slova otočil a zamířil k jinému muži v černém, který se právě začal probouzet z bezvědomí.

"Fajn," zamumlal si Harry pro sebe, "tady jsem prozatím skončil." Potom se přemístil pryč, zanechávaje po sobě nehlučný řev jednoho notně zesíleného svědomí.

***

Ginny pomalu ale jistě propadala zoufalství. Prohledali s Hermionou bezmála celý hrad i část pozemků, než jim konečně její otec prozradil, že se Harry vypravil na ministerstvo.

Rozhodla se počkat na jeho návrat. Ne, že by měla na výběr, jak si sama moc dobře uvědomovala. A aby se z toho nesesypala, rozhodla se zajít do Velké síně a zahnat hlad. Říkala si, že se Harry dřív nebo později vrátí a tohle místo bylo na čekání stejně dobré jako kterékoliv jiné.

Nyní seděla u nebelvírského stolu a připadala si dosti nepatřičně. Všude okolo postávali či posedávali lidé, studenti s rodiči, učitelé včetně Hagrida, zahlédla i povědomé tváře z Prasinek. Všichni se smáli, vesele klábosili, připíjeli si... Zkrátka oslavovali Voldemortovu porážku. Jenže Ginny nebylo ani do smíchu, ani neměla chuť slavit. Stále dokola si v hlavě přeříkávala omluvu za své dřívější chování, kterou hodlala Harrymu okamžitě nabídnout, jakmile ho uvidí. Hermiona už před nějakou dobou vzdala snahu Ginny rozveselit a nechala se Ronem odvést pryč, aby prý oslavili konec války po svém. Sami. Kdykoliv jindy by kvůli tomu dvojici přátel počastovala trefnými komentáři, jenže zrovna teď měla Ginny úplně jiné myšlenky.

***

Jak scházel po kamenných schodech hlouběji do podzemí, pochodně na stěně se samy od sebe rozhořívaly a osvětlovaly cestu. Schody končily v úzké krátké chodbičce, ze které vedly patery dveře. První po obou stranách byly pootevřené a při zběžném pohledu Harry zjistil, že jsou to skladiště všelijakého nepotřebného haraburdí. Další vpravo byly zavřené, avšak nezamčené, nicméně se tam nacházelo jen několik zaprášených regálů s vínem. Místnost za čtvrtými dveřmi vypadala jako vězení, na stěně byly přidělané železné kruhy a pod nimi se nacházela kupka starého sena, ve kterém to podezřele šustilo. Harry si posvítil hůlkou, načež ze sena vyrazila vyhublá krysa a zmizela v malé díře ve zdi.

Harry vyšel ven a začal zkoumat poslední dveře. Byly zamčené, což mu napovědělo, že je u cíle. Odemkl je tedy a vstoupil dovnitř. Ve světle své hůlky spatřil podobný výjev jako v předešlé kobce, zde však ležela nahá postava, řetězem přikovaná ke zdi. Popošel k ní blíž a vyslal diagnostické kouzlo. Zjistil, že vězněm je mladá dívka na pokraji naprostého vyčerpání. Rychle k ní poklekl, odstranil okovy a otočil si ji obličejem k sobě. Odpovědí mu bylo sotva slyšitelné zachrčení.

"Nebojte se, nechci vám ublížit. Odvedu vás odsud pryč."

Dívka pomalu pootočila hlavu a podívala se na Harryho. Byla hrozně bledá, dříve hezké rysy měla ztrhané prožitým utrpením a schované pod vrstvu špíny a krve. V očích měla strach zraněného zvířete zahnaného do kouta a očividně příchozímu nedůvěřovala.

"Věřte mi, prosím. Jmenuju se Harry, a ten zmetek, co vás tu věznil, je už pryč, nemůže vám nijak ublížit."

Viděl na ní, jak se usilovně snaží nepřipouštět si naději, že by mluvil pravdu.

"Dovolíte mi, abych vás odsud odnesl?"

Několik vteřin se na něj dívala, pak zavřela oči a hlava jí klesla. Harry ji vzal opatrně do náruče a takřka okamžitě se přemístil k Mungovi.

Ocitl se v hlavní hale, kde obvykle sedávala čarohosteska a třídila pacienty do správných oddělení nemocnice. Momentálně však byla celá místnost opuštěná.

"Haló! Je tu někdo?" zavolal Harry co nejhlasitěji, ale ani po několikerém opakování nikdo nepřišel. Domyslel si, že po oznámení jeho smrti všichni lékouzelníci raději zmizeli pryč a s nimi i pacienti. Už se chtěl vrátit na bradavickou ošetřovnu, když ho napadlo, že na oddělení Januse Paklíče by třeba někdo zůstat mohl. Přemístil se rovnou vedle postele, kterou obvykle okupoval Zlatoslav Lockhart a rozhlédl se okolo. Většina postelí byla prázdná, jen čtyři úplně vzadu měly své obyvatele. A na páté seděla...

"Haló, pomůžete mi, prosím?" zavolal na onu mateřsky vyhlížející ošetřovatelku, kterou si pamatoval z jedné z předchozích návštěv tohoto místa.

Žena vstala z postele a rychlým krokem došla k Harrymu, který mezitím položil dívku na Lockhartovu postel.

"Co se té chudince stalo?" zhrozila se ošetřovatelka, když si pacientku prohlédla.

"Smrtijedi ji nějakou dobu drželi a ošklivě mučili. Ještě před chvílí byla vzhůru, ale myslím, že upadla do bezvědomí, když jsme se přemisťovali. Dokážete jí pomoct?"

Ošetřovatelka vytáhla hůlku, vyslala několik kouzel, pak švihla znovu a z hůlky jí vyrazil Patron ve formě lvice a zmizel ve stěně. Dalším švihnutím změnila Lockhartovo povlečení za nové, vyčarovala tenkou deku, kterou pacientku přikryla, a otočila se na Harryho, který se dosud díval na zeď, kde zmizel Patron.

"Poslala jsem pro kolegu Pye z Oživovací sekce. Je kromě mne jediným, kdo tady po noční evakuaci zůstal. Ale přece jsme tu ty nejtěžší případy nemohli nechat samotné, když se nesmějí přemísťovat nebo potřebují speciální léčbu, která jinde není dostupná, no ne?"

Harry si pomyslel, že podoba jejího Patrona očividně odpovídá její povaze, když se rozhodla zůstat v nemocnici navzdory hrozbě, kterou ještě před pár hodinami Voldemortovi Smrtijedi představovali. Pokýval hlavou na souhlas.

Sotva za minutu dorazil léčitelský praktikant, kterého zavolala. "Tak co tu máme, Matyldo?" zeptal se ošetřovatelky, sotva vešel do dveří. "Á, pan Potter, my už se známe, že? Moc rád vás zase vidím. Už jsme samozřejmě slyšeli o dnešním ránu, vážně skvělá práce!" To všechno stihl ze sebe vypravit ještě před tím, než došel k posteli s pacientkou.

"Takže ji mučili, ano? Hm..." Pye začal mávat hůlkou nad bezvědomou dívkou a něco si pro sebe mumlal. Když skončil, otočil se na ošetřovatelku. "Je to hodně vážné. Mám obavu, že je už pozdě. Matyldo, nemáš tady náhodou nějaké lektvary na akutní stavy? Dokrvovací, třemdavu, fénixovy slzy nebo něco takového?"

Žena místo odpovědi zavrtěla hlavou. "Ne, z nich tu míváme jen dokrvovací, a i ten si vzali při odsunu s sebou."

"Kruciš! Já mám dole trochu třemdavy, ale jinak také nic. Poslední dokrvovák jsem rozdělil těm dvěma marodům, co mi tam skomírají."

"Poslyšte," vložil se do hovoru Harry, "mohl bych zkusit ošetřovnu v Bradavicích, madam Pomfreyová by něco určitě mít mohla."

"Skvělý nápad, pane Pottere. Přineste mi cokoliv z toho, co jsem před chvilkou vyjmenoval a co poberete. Něco bych použil i pro ty dva dole. Hlavně si pospěšte!"

Harry přikývl na souhlas a v tu chvíli byl pryč.

***

Objevil se v rohu ošetřovny. Našel tam spícího Brumbála, toho ale budit nehodlal. Zaklepal na dveře vedoucí ho vedlejší pracovny, jenže odtud vykoukla jen hlava jedné z domácích skřítek.

"Přejete si, pane?"

"Hledám madam Pomfreyovou, nevíš, kde je?"

"Paní se odebrala do Velké síně za paní zástupkyní. Říkala, že si potřebuje s ní a několika dalšími členy učitelského sboru pohovořit. Prý se tam i nají, když teď nemá nic akutního na práci, dokud se pan ředitel neprobere."

"Aha, díky." Aniž čekal na cokoliv dalšího, přemístil se před pootevřené dveře do Velké síně. Nikoho kolem neviděl, ale zpoza dveří slyšel spoustu hlasů a občasné cinknutí příborů a nádobí. Prošel tedy dovnitř, ale nestihl udělat ani pět kroků, když šum hovorů zeslábl a nakonec ztichl docela. Každý, kdo postával či posedával ve Velké síni, nyní zíral na příchozího. Harry se zamračil, pak si však uvědomil, že má na svém oblečení pořád spoustu krve a špíny od toho, jak dostával zraněnou dívku k Mungovi. Zavrtěl nad tím hlavou a ráznými kroky prošel mezi kolejními stoly až k učitelskému. Zastavil se před bradavickou ošetřovatelkou, která na něj hleděla stejně znepokojeně jako všichni ostatní.

"Madam Pomfreyová, omlouvám se, že vás ruším při jídle, ale dost naléhavě potřebuji několik lektvarů z vašich zásob. Nějaké dokrvovací, třemdavu, případně cokoliv s podobnými účinky. A také povzbuzující lektvar by nebyl na škodu, když o tom tak přemýšlím."

Žena okamžitě odložila příbor a vstala. "Jste zraněný, pane Pottere?"

"Harry, stalo se něco na ministerstvu?" přidala se s otázkou profesorka McGonagallová.

Zavrtěl hlavou. "Ne, tam je celkem klid. Ale z Nottovic domu jsem dostal jednu mudlovskou dívku ve velmi špatném stavu, přemístil se s ní k Mungovi, jenže tam teď nemají žádné zásoby a ona je nutně potřebuje, stejně jako další pacienti. Prosím," otočil se zpátky na ošetřovatelku, "jde jim o život!"

Obě starší ženy se na sebe krátce podívaly, zástupkyně lehce kývla na souhlas a ošetřovatelka už vteřinu na to pospíchala k východu. Harry vyrazil za ní, ale po pár krocích si všiml Ginny, která popošla ke dveřím tak, aby mu zkřížila cestu.

"Harry?" uslyšel její hlas, když byl skoro u ní.

"Promiň, Ginny, ale teď vážně nemám čas. Promluvíme si později." Proběhl kolem a zmizel ve dveřích.

***

Nevěděla, jak dlouho stála a dívala se na místo, kudy Harry odešel. Každopádně to nejspíš nějaká chvíle byla, protože ji do reality vrátila až Hermionina ruka položená na jejím rameni.

"Ginny? V pořádku?"

Dívka zavrtěla hlavou. Tahle otázka jí začínala lézt na nervy. Co se to předtím stalo? Harry se konečně objevil zpátky, jenže měl přední část oblečení ušpiněnou od něčeho, co podezřele připomínalo krev. Prohnal se k učitelskému stolu, prohodil pár slov s ředitelkou a ošetřovatelkou a hned poté opět uháněl pryč. Chtěla ho zastavit a promluvit si s ním, omluvit se za předchozí chování, obejmout ho. Ale místo toho se jen vymluvil, že spěchá, a vmžiku byl ten tam. Po hodinách čekání naprosté fiasko. Cítila, že se jí do očí tlačí slzy, ale silou vůle potlačila nutkání plakat.

"Nejsem," pronesla nakonec, "a nebudu, dokud mi nedá příležitost k omluvě."

Hermiona ji objala a chlácholivě ji poplácala po zádech.

"Slečno Weasleyová," uslyšela za sebou hlas vedoucí své koleje, "pan Potter opravdu velice spěchal, neberte si to, prosím, osobně."

Ginny zvedla oči ke starší čarodějce. "Vy víte, co se stalo, paní profesorko?"

"Inu, jestli jsem správně pochopila jeho vysvětlení, tak jde o jakousi mudlovskou dívku, kterou věznil jeden ze Smrtijedů. Pan Potter ji dostal ke svatému Mungovi, ale tam nemají potřebné medikamenty na její ošetření, proto se vrátil do Bradavic pro zásoby."

"Nebyla to jeho krev, že ne?" zeptala se Hermiona.

"Nemyslím si to, slečno Grangerová. Nevypadal zraněně. Nejspíše patřila té nebožačce."

Ginny si povzdechla a otočila se k druhé studentce. "Díky za podporu, Hermiono, ale nějak už se necítím na čekání, kdy se zase ukáže. Půjdu si raději lehnout zpátky na kolej."

Dívka přikývla, otočila se a namířila si to k nebelvírskému stolu. McGonagallová Ginny poplácala po rameni stejně jako předtím nebelvírská prefektka a rovněž se vrátila ke svému místu. Ginny udělala čelem vzad a vyběhla ze síně ven.

Doufala, že by třeba mohla opravdu usnout a přestat tak aspoň na chvilku myslet na tu zatracenou facku. I když moc nadějí tomu nedávala.

***

Harry netrpělivě čekal, až ošetřovatelka sbalí onu hromadu lektvarů, kterou si nachystala, do velikého kufru. Když jí během cesty hradem vylíčil, kolik je v nemocnici personálu, rozhodla se nakonec opustit Bradavice a vypomoci u Munga. Poslala akorát po skřítce vzkaz zástupkyni, že se na chvíli vzdálí.

Zámky na kufru zaklaply a Harryho ten zvuk probudil ze zamyšlení. "Chytněte se, prosím, kufru, pane Pottere, je to schválené přenášedlo přímo k Mungovi. Bude to rychlejší, než letax nebo cesta mimo pozemky kvůli přemístění."

Harry chtěl namítnout, že nic z toho není potřeba, ale rozhodl se uposlechnout příkaz bez odmlouvání. Sotva se dlaní opřel o víko kufru, ošetřovatelka klepla hůlkou na madlo, kufr modře zazářil a o chvilku později už oba stáli v hlavní hale nemocnice.

"Mohu teď já?" zeptal se a nabídl čarodějce ruku. "Vím přesně, kde jsou."

Ošetřovatelka přimhouřila oči, jako by odhadovala, jestli Harry zvládne asistované přemístění, ale pak přikývla a ruky se chopila. Následoval přesun na Oddělení trvalých poškození.

Harry ustoupil o krok zpět, aby nepřekážel. Madam Pomfreyová již otevírala svůj kufr a vytahovala lektvary, zatímco se odbornou řečí domlouvala s Pyem na léčebných úkonech. Hůlkou vyčarovala zástěnu, která Harrymu zakryla výhled na dění, což samozřejmě chápal. Posadil se tedy na vedlejší postel a dopřával si krátký oddech. Uvědomil si, že má pořádný hlad. Nenapadlo ho nic lepšího než zavolat Dobbyho.

Skřítek se téměř okamžitě objevil mezi postelemi s obvyklým radostným výrazem a stejně tak tradiční otázkou, co jeho zachránce od Malfoyových potřebuje. Jakmile Dobby obdržel žádost o jídlo, šťastně pokýval hlavou a odporoučel se zpátky do Bradavic.

Otevřely se dveře a do místnosti opět vešla zdejší ošetřovatelka jménem Matylda, jak teď už Harry věděl. Usmála se na něj, přistoupila k zástěně a zavolala: "Auguste, slyšíš?"

"Ano, Matyldo? Jak jsou na tom?"

"Vše při starém, vyměnila jsem jim obvazy, ale jsou oba dost bledí. Vážně budou potřebovat dokrvovací lektvar."

"Díky," ozvalo se zpoza zástěny, "lektvary už máme. Jen co tady skončím, půjdu se o ně postarat."

Čarodějka odstoupila a otočila se k Harrymu. V tu chvíli se vedle něj objevil Dobby se dvěma tácy plnými jídla. Ošetřovatelka se trochu polekala, ale když viděla domácího skřítka, opět se uklidnila. Harry Dobbymu poděkoval, převzal jeho náklad a položil jídlo vedle sebe na postel. Do ruky popadl první obložený chléb a už chtěl ukousnout, když se otočil na Matyldu a zeptal se: "Nemáte také hlad? Klidně si vezměte, nemám šanci toho tolik sníst!"

Žena přikývla a také si vzala obložený chléb. "Popravdě řečeno jsem měla poslední jídlo v noci, než ostatní sbalili zásoby. Nemohl byste zařídit ještě něco málo pro ty čtyři chudáčky támhle vzadu? A řekla bych, že i drahoušek Augustus by ocenil něco na zakousnutí."

"Co říkáš, Dobby?"

Skřítek se celý rozzářil štěstím. "Dobby rád obstará jídlo třeba pro celou nemocnici, když si to Harry Potter bude přát!"

Mladík se usmál, ale zakroutil hlavou. "To nebude třeba, i když těch pár porcí pro pacienty a ošetřovatele támhle za plentou by určitě pomohlo. Doufám, že se ve škole kvůli tomu nebudou muset příliš uskromnit. Možná se raději zeptej profesorky McGonagallové, jestli nevadí, když odneseš tolik jídla."

"Pan Harry nemusí mít obavy, v Bradavicích je jídla víc než dost, určitě chybět nebude."

"Fajn. Tak to prosím zařiď, Dobby."

Skřítek se uklonil nejprve Harrymu a potom i Matyldě a zmizel, aby se za minutu vrátil s mísou plnou jídla v každé ruce a ještě balancoval na hlavě velkým košíkem plným ovoce. Mladý čaroděj i starší čarodějka mu rychle pomohli a zabránili tím hrozící katastrofě. Odnesli jídlo na druhý konec místnosti pacientům a Matylda ještě dala trochu stranou pro svého kolegu.

Trvalo víc než půlhodinu, než madam Pomfreyová vyšla zpoza plenty. Na její tváři byla znát únava a smutek. Harry tak tušil prognózu ještě dříve, než promluvila.

"Hrozně nerada to říkám, ale stav té mladé ženy je ještě vážnější než u pana ředitele. Upadla do kómatu a dost pravděpodobně se z něj již neprobere. Očividně byla také opakovaně vystavena mučící kletbě, v důsledku čehož jí selhává hned několik vnitřních orgánů. A to nemluvím o dalším utrpení, které musela zažít od těch..." Bradavická ošetřovatelka se odmlčela a zavrtěla hlavou. "Nechci být sprostá."

"Chápu," pověděl Harry chmurným hlasem. "Viděl jsem něco z toho ve vzpomínkách původce toho mučení. Můžete si být jistá, že jsem se postaral o jeho potrestání."

Čarodějka se na studenta před sebou dlouze podívala, ale nezdálo se, že by měla nějaké námitky. "Tady jsem nejspíše skončila. Augustus a Matylda se postarají o to, aby měla alespoň klidný odchod z tohoto světa. Nechám jim tady svůj kufr s lektvary, aby se mohli postarat i o další pacienty. Já se nicméně musím vrátit do Bradavic, pan ředitel se brzy probudí."

Harry přikývl na srozuměnou. "Vyřiďte, prosím, profesorce McGonagallové, že svůj slib splním. Ona už bude vědět, co tím myslím. A děkuji za pomoc, madam."

"Kdykoliv, pane Pottere." A s tím se přemístila pryč.

O chvilku později se plenta roztáhla a objevil se léčitelský praktikant. Rozhlédl se okolo, a když uviděl Harryho, přistoupil blíž.

"Jak už vám asi řekla kolegyně, pacientce mnoho času nezbývá. Nemusíte si nic vyčítat, o její smrti bylo rozhodnuto už před mnoha hodinami, když ji doslova utýrali k smrti."

"Což nijak nezmenšuje mou zlost na ty parchanty, co jí to udělali," prohlásil Harry naštvaně a uhodil pěstí do pelesti postele, na které seděl.

"Chápu, jak se cítíte, pane Pottere, ale těžko s tím něco uděláme."

Harry pokrčil rameny. "Probudila se aspoň na chvíli? Neřekla, kdo je?"

"Kdepak, celou dobu byla mimo. Možná je to tak lepší, aspoň pro ni, že nemusí déle snášet to utrpení."

"Mohl bych ji vidět?"

"Jistě. Sice vás nebude vnímat, ale nikdo by neměl umírat sám. Jestli u ní zůstanete, tak já zajdu za svými svěřenci o tři patra níž."

"Dobře. Kdybyste měl náhodou hlad, paní Matylda má támhle nějaké jídlo z Bradavic."

"Zaplať Merlin, hlady už skoro šilhám. Mějte se, pane Pottere."

Harry počkal, až si Pye nabral několik pokrmů, vybral několik lektvarů z kufru a odešel na své oddělení. Potom slezl z postele a přešel k lůžku s neznámou dívkou. Přisunul si jednu z židlí, které byly připravené pro návštěvy, a posadil se. Vzal dívčinu ruku do své a jemně ji stiskl. Žádné reakce se nedočkal, pacientka očividně nevnímala svět kolem. Díval se na tu kdysi hezkou tvář a přemýšlel, kolik podobných obětí za sebou Voldemort zanechal. O kolika se ještě dozví, a kolik bezejmenných ani nikdy nebude nalezeno.

Zavrtěl hlavou. Ne, tohle nebude jedna z těch bezejmenných. Rozhlédl se, co dělá Matylda, ale ta právě krmila jednoho ze svých svěřenců. Vyndal hůlku, levačkou se dotkl dívčina spánku a neverbálně seslal Legilimens.

Ocitl se uprostřed povědomého bílého prázdna. "Haló? Slečno?"

Před ním se objevila docela půvabná mladá žena v bílých šatech.

"Kdo jste?" zeptala se zvědavě.

"Jmenuji se Harry. Našel jsem vás tam v té cele, vzpomínáte si?"

Dívka se zachmuřila, jak se snažila vybavit si, co se stalo. Pak se rozhlédla kolem. "Ano. Kam přesně jste mě to vzal?"

Harry si povzdechl. "Dopravil jsem vás do nemocnice, ale bohužel už bylo pozdě, nemohou vás zachránit."

"Nic mě nebolí!" podivila se.

"Víte, skutečné tělo leží na lůžku v nemocnici. Jsme uvnitř vaší mysli, proto nic necítíte. Ale umíráte."

Zvedla ruce před oči a zblízka si je prohlížela. "Zvláštní. Tady na dlani mám mít jizvu od řezné rány, co jsem si udělala v dětství při hře se svou sestrou. Není tu."

"Říkal jsem, že tohle není vaše skutečné tělo," připomněl znovu Harry.

"Jak jste ale dokázal proniknout do mé hlavy? Jste něco jako telepat?"

"Svým způsobem. Jsem kouzelník. Tím myslím skutečný, mám kouzelnickou hůlku, umím vyčarovat vodu, přeměnit židli v divočáka, létat na koštěti a tak. Magie je skutečná."

Dívka dala ruce zpátky podél těla a chvíli zkoumala Harryho pohledem. "Ano, oni také používali hůlky. Tehdy jsem nechápala, co ty kousky dřeva jsou, ale teď už je mi to jasné."

"Ne všichni kouzelníci jsou zlí. Vlastně většina jsou úplně normální, hodní a slušní lidé. Vás unesli ti nejhorší z nejhorších. Je mi to vážně líto."

"To mě také," pronesla se smutným pousmáním. "Dostali jste je? Myslím ty, kteří mi to udělali."

"Ano, nevím, jestli už jsou pochytaní všichni, ale pravděpodobně ano. Sám jsem je potrestal za jejich předchozí zločiny ještě předtím, než jsem se dozvěděl o vás."

"Dobře," řekla prostě a odmlčela se.

Harry si vzpomněl, proč vlastně tenhle výlet do její mysli podnikl, a zeptal se: "Nezjistili jsme vaše jméno, ani odkud jste. Můžete mi to říci, abych mohl alespoň kontaktovat vaši rodinu?"

"Ach!" vydechla a z očí se jí vyhrnuly slzy. "Mí rodiče! Má sestřička! Musejí mít o mě takový strach!"

"Kde rodiče bydlí?" zeptal se Harry znovu po chvilce ticha.

Dívka si rukou setřela slzy a trochu se vzchopila. "Bydlí vedle svatého Michaela v Alnwicku. Elisabeth a Moris Hallovi, číslo 28. Sestra bydlí s manželem v jiném městě." Na minutu se opět odmlčela, když ji znovu přemohl pláč. "Takže vy se jmenujete Harry?" zeptala se poté.

"Ano, Harry Potter."

"Ráda tě poznávám. Já jsem Lucy."

"Těší mě, Lucy. Chtěla bys, abych tvým rodičům vyřídil něco konkrétního?"

Dlouze se zamyslela, ale pak zavrtěla hlavou. "Jen jim raději neříkej pravdu, co se mi stalo. Nechci, aby se kvůli tomu trápili až do konce života. Pověz jim, že jsem měla nějakou nehodu a že jsem nijak netrpěla."

"Jistě. Ještě něco?"

Dívka si sáhla ke krku, jako by čekala, že tam něco najde. "Měla jsem takový řetízek s medailonkem ve tvaru čtyřlístku, ještě i tam v té kobce. Tušila jsem, že se odtamtud nedostanu, tak jsem ho schovala do díry po vypadlém kameni ve zdi za tou kupou sena, na které jsem ležela. Prosím, najdi ho a odnes rodičům. Dala mi ho babička Beth, když jsem se narodila. Chtěla bych, aby ho dostali zpět."

Harry přikývl. Náhle si všiml, že okolní záře pomalu ztrácí jas.

"Prosím," řekla s náhlým spěchem v hlase, "pověz jim ještě, že je mám ráda a ať nejsou příliš smutní, že se znovu shledáme, tam někde na druhé straně."

Okolí se opravdu měnilo. Ne snad, že by světlo kolem zhasínalo, spíše se zdálo, že se rozsvěcuje tma.

"Harry?" zaslechl ještě, zatímco se postava v bílém zvolna rozplývala.

"Ano, Lucy?"

"Děkuju."

O pár vteřin později už kolem nebylo nic a Harry otevřel oči do reálného světa.

***

Zvedl se ze židle, hůlkou vyslal na ležící tělo diagnostické kouzlo a potvrdil si to, co tušil - Lucy zemřela. Díval se na tu klidnou nehybnou tvář a sám měl co dělat, aby potlačil vzlyky. Ani vlastně nevěděl, proč ho smrt prakticky neznámé dívky tak vzala, ale řekl si, že po tom pátrat nebude. Jen se pokusí splnit její poslední přání.

Řekl Matyldě o dívčině skonu a poprosil ji, aby její tělo zatím nechali na místě, že zajistí pohřeb. Poté ještě jednou poděkoval za pomoc, rozloučil se a přesunul se zpátky do Nottova domu. Díky jednoduchému přivolávacímu kouzlu mu trvalo nalezení medailonku jen pár vteřin.

Poté se přemístil do kuchyně na Grimmauldovo náměstí 12, kde svým příchodem pořádně vylekal Kráturu. Harry skřítkovo brblání ignoroval, ale zatímco hledal letax, dal si závazek, že si musí najít čas dojít do Voldemortovy jeskyně na pobřeží a vrátit Kráturovi falešný viteál po Siriusově bratrovi.

To ale teď musel nechat být. Ještě zaskočil do koupelny, vyčistil si oblečení a po krátké úvaze ho i změnil podle obvyklé mudlovské módy. Vrátil se do kuchyně, zastřel se, vhodil letaxový prášek do krbu, zvolal nahlas "Alnwick" a tiše doufal, že má někdo v tom městě připojený krb.

Očividně měl, objevil se totiž v jiné kuchyni, naštěstí prázdné. Honem se přemístil ven na chodník a čekal, jestli někdo nespustí poplach. Zřejmě si jeho příchodu nikdo z obyvatel domu nevšiml, takže se po chvilce otočil a vyrazil ulicí dál. Až nyní si překvapeně uvědomil, že je večer. Pouliční lampy svítily, i když ještě nebyla úplná tma. Z nebe se sypaly vločky a svou tichou monotónní pomalostí přesvědčovaly městečko, aby se uložilo ke spánku.

Jelikož Harry netušil, kde přesně je, vešel do první restaurace, na kterou narazil. Vývěsní štít hlásal jméno Černá labuť, čemuž odpovídaly i kresby tohoto zvířete na arkýři v prvním patře. Uvnitř moc návštěvníků nebylo, nicméně obsluha mu na mapě ochotně ukázala, jak se dostane ke kostelu u svatého Michaela. Harry poděkoval a po pár minutách chůze dorazil na místo.

Stál před domem číslo 28 a přemýšlel, co rodičům Lucy vlastně poví. Stále na nic nemohl přijít, když jeho zrak sklouzl na obrysy kostela rýsujícího se proti temnému nebi. Popošel ke zdi, aby si budovu lépe prohlédl, a všiml si i spousty náhrobků rozesetých kolem přístupové cesty.

Ano, pomyslel si, právě tady by měla Lucy spočinout, pěkně blízko domova. Nějak musí zařídit, aby její tělo mohli pochovat zde. Třeba by našel i náhrobek se jménem rodiny Hallových a mohl by její ostatky přidat k jejím předkům. Byla mudla, takže nehrozilo, že by se vrátila jako duch a strašila svou...

Harry se plácl do čela. To je nápad! Udělá ze sebe ducha a zjeví se rodičům! Jen si musí dost jasně vybavit Lucyinu podobu. Nebo taky ne. Vrátil se před dům a nenápadně se podíval do okna. Zahlédl obývací pokoj s televizí, pohovkou a křeslem. V něm podřimoval postarší muž a na pohovce seděla žena ve středních letech, nepřítomně se dívající před sebe. Bylo to jediné okno, ve kterém se svítilo, takže se soustředil a neslyšně se přemístil za jedno z oken v patře. Měl štěstí, rozhodně to vypadalo spíše jako pokoj mladé ženy než ložnice rodičů. Na nástěnce dokonce viselo několik fotografií Lucy s dalšími lidmi. Harry raději nezkoušel hádat, zda to jsou přátelé, rodina, nebo třeba nějaká známost.

Schoval brýle do kapsy, vytáhl hůlku a využil světla z lampy na protější straně ulice, aby přetvořil svou podobu na její, což ostatně byla i původní funkce všech těch maskovacích kouzel, která na sobě měl z dřívějška. Otevřel nejbližší ze skříní, vybral jedny z šatů a přetvořil své oblečení podle jejich vzoru. Nebyl si jistý, jestli dokázal napodobit každý detail, ale pak se úmyslně nedostatečně zastřel, takže se jeho vzhled stal nejasným a rozostřeným.

Když si výsledek ověřil v zrcadle, spokojeně pokýval nyní nezvykle vlasatou hlavou. Neverbálně kolem sebe vyčaroval zvukovou clonu, zkusil promluvit a po pár pokusech s kouzlem měnícím hlas dokázal znít zhruba jako Lucy.

Naposled se podíval do zrcadla. Bylo velice zvláštní dívat se na sebe a vidět úplně jinou osobu. Napadlo ho, jestli by se za to na něj Lucy nezlobila, ale nakonec takovou myšlenku zavrhl. Třeba by i byla ráda, že budou mít její rodiče možnost ji ještě naposled spatřit.

Každopádně byl připraven. Přemístil se o patro níž a zůstal stát u dveří.

"Mami? Tati?" pronesl nepříliš nahlas, ale dost hlasitě na to, aby připoutal ženinu pozornost.

"Lucy!" vykřikla a okamžitě vyskočila na nohy. Tím zároveň probudila svého manžela, který se rovněž rychle postavil. Harry je rázným gestem zastavil. "Nepřibližujte se, prosím. Pokud byste se mě dotkli, navždy zmizím."

"Co se ti proboha stalo, holčičko?" vyhrkla žena a zakryla si dlaní ústa. "Vypadáš jako..."

"Zemřela jsem. Ale dostala jsem možnost se s vámi rozloučit."

Matka při jejích slovech zavrávorala a musela se opřít o svého muže. Ten se na ni vyděšeně díval a z očí mu tekly slzy. "Jsi opravdu mrtvá, Hvězdičko? Ale proč? Jak se to stalo? Celé dny jsme tě hledali, my, tvá sestra, policie, všichni. Kde jsi byla?"

Harry se krátce zamyslel. "Stala se mi taková hloupá nehoda. Jela jsem na pobřeží, abych si trochu pročistila hlavu, uklouzla jsem na útesech a rozbila si hlavu. Nebojte se, nijak jsem netrpěla. Mé tělo odnesly vlny na moře, nikdo ho neměl šanci objevit."

Harry rozevřel dlaň a ukázal řetízek s medailonem. Potom ho bezhůlkovou magií pomalu odlevitoval k rodičům, kteří se drželi navzájem v objetí. Řetízek přistál matce na rozevřené dlani a ta si ho přitiskla k srdci.

"Když jsem viděla, jak se trápíte nejistotou, co se se mnou stalo, přišla jsem se rozloučit. Já musím jít dál a vy byste měli zase začít žít. Vaše druhá dcera vás potřebuje, abyste jí to pomohli překonat." Harry udělal krok dozadu. "Jednou se zase uvidíme, tam na druhé straně. Berte to, že jdu jen trochu napřed. Všechny vás mám moc ráda. Sbohem."

S posledním slovem se neslyšně přemístil ven a okamžitě se zastřel. Ještě nakoukl do okna na manžele, kteří pořád stáli v objetí a oba plakali pro svou ztracenou dceru. Harry si povzdechl a přemístil se pryč.

***

Ginny se probudila z neklidné dřímoty v jednom z křesel v nebelvírské společenské místnosti. Možná měla jít spát do své ložnice, ale řekla si, že zůstane tady a třeba narazí na Harryho, až dorazí. Stejně prakticky všichni studenti během dne odcestovali ke svým rodinám, takže ji nic nemělo rušit. Ale někdo se přece jen našel. Vzhlédla a spatřila Hermionu, jak přes ni opatrně přetahuje deku.

"Díky," řekla rozespale hnědovlasé dívce.

"Promiň, Ginny, nechtěla jsem tě budit. Jenže je tu docela chladno, tak bys nejspíše nastydla."

"To nic, Hermiono. Vážně ti děkuju za starost. Jdeš taky spát?"

"Jo, je dost pozdě. Ron právě odešel do své ložnice, aby se podíval po Pobertově plánku. Říkal, že by ti ho kvůli Harrymu mohl půjčit."

"Jo, ten by mohl pomoct. Ještě kdyby ten plánek šel začarovat tak, aby třeba cinknul, když se hledaná osoba objeví na hradě. Ale to bych asi chtěla moc."

Hermiona pokrčila rameny. "Můžu to zítra zkusit, ale teď už jsem vážně moc ospalá." Na potvrzení vlastních slov dlouze zívla.

Ginny uslyšela kroky. Po schodech se vracel Ron a namířil si to rovnou k oběma děvčatům.

"Máš pro mě ten plánek, Rone?" zeptala se jeho sestra.

Chlapec zavrtěl hlavou. "Není potřeba. Harry spí nahoře ve své posteli. Ani se nepřevlékl. Musel být vážně utahaný."

Mladší dívka okamžitě ožila. "Harry je zpátky? Jak se sakra dostal do ložnice, aniž bych ho viděla?"

"Zapomněla jsi? Dokáže se přece přemisťovat i tady po hradě," uchechtl se Ron.

Teď byla na řadě Ginny, aby pokrčila rameny. "Moc mi to nemyslí. Myslíš, že bych ho mohla vidět?"

"Klidně, ale nebuď ho, buď tak hodná. Promluvit si s ním můžeš zítra."

Ginny si povzdechla a přikývla. "Máš pravdu. A co ty, Rone? Jdeš spát nahoru do ložnice?"

Její bratr trochu zčervenal a tázavě se podíval na svou přítelkyni.

"No, vlastně jsme se domluvili, že budeme spát spolu v Komnatě nejvyšší potřeby. Ve vší slušnosti," dodala rychle Hermiona, když zachytila kamarádčin úšklebek. "Prostě se chci ráno v klidu probudit vedle člověka, kterého mám ráda, aniž bych skončila v bezvědomí jako o Vánocích."

"Však nic neříkám, nebo jo?" usmála se na oba dva. "Tak jděte, vy dva romantici, nikomu vás neprásknu."

Popřáli si navzájem dobou noc a oba starší studenti zmizeli za Buclatou dámou. Ginny zavrtěla hlavou a vstala. "Hermiona měla pravdu," promluvila polohlasem, "vážně je tu chladno." Přehodila si deku přes ramena a zamířila k chlapeckým ložnicím. Našla správné dveře a opatrně je otevřela. Chvilku počkala, aby si její oči přivykly na tmu rušenou pouze nejasnou měsíční září, a došla až k posteli, na jejímž okraji ležel Harry. Opravdu zůstal oblečený v jakémsi mudlovském oblečení, dokonce si ani nesundal obuv.

Ginny se pár vteřin rozmýšlela, pak však rozvázala tkaničky na Harryho botách a sundala mu je. Spal skutečně tvrdě, protože se ani nepohnul. Peřinu měl shrnutou pod sebou, ale ta trocha nepohodlí mu zřejmě nevadila. Na okamžik zaváhala, jestli má přinést deku z Ronovy postele, pak si však vzpomněla na tu kolem svých ramen. Stáhla ji ze sebe a přikryla spícího chlapce. Vybavila si Hermionina slova, a tak si sundala boty a přilehla na postel za Harryho záda. Deka byla naštěstí dost velká na to, aby se pod ni pohodlně schovala i ona.

Chvíli se ještě dívala na jeho siluetu a přemýšlela, co jim dvěma asi přinese budoucnost. Jenže to už se jí začaly zavírat oči. Nebránila se tomu. A neuběhly ani dvě minuty, než se i ona propadla do říše snů.