Kapitola 40.: Chmury a jiné radosti

Otevřel oči, ale hned je zase s rozladěným zavrčením zavřel, protože se mu odněkud přímo do tváře odráželo chladné zimní slunce. Nálada ze včerejška ho očividně neopustila a ani ho to moc nepřekvapovalo. Vlastně si v téhle depresivní melancholii celkem lebedil. Na mysl mu vytanul začátek jedné z písní, které kdysi dávno slyšel. Její slova "Bylo zasraně krásné ráno, ptáci řvali a kytky smrděly" sice neodpovídala počasí venku, na druhou stranu mu mluvila přímo z duše.

Byly to již dva týdny, co vstoupil do společenské místnosti a byl nucen čelit krajně nepřátelským pohledům svých spolužáků. Sice jim to nemohl mít za zlé, incident při turnaji opravdu musel nezasvěcenému divákovi připadat jako vrchol zákeřnosti a zlovůle, přesto nečekal, že se vůči němu zvedne až taková vlna zášti. A ani následné vysvětlení, které podala zástupkyně ředitele před celou Velkou síní, všeobecnou nevraživost příliš neotupilo.

Harry víceméně dobrovolně odstoupil z turnaje, byť de iure žádné pravidlo neporušil. Nepovažoval však za moudré v soutěži pokračovat. Byl si jistý, že jeho příštímu soupeři se pořádně ulevilo.

Díky skutečnosti, že se ho ostatní spolužáci tak očividně stranili, si připadal jako nakažený morem. Zdálo se, že mají regulérní strach, neboť zejména mladší ročníky zřejmě slyšely o možnosti nahlédnutí do cizích myslí skrze nitrozpyt poprvé. Snad měli obavu, že by četl myšlenky každému na potkání.

Mnohem více ho ovšem mrzelo, že si od něj udržovaly zřetelný odstup i tři nejbližší osoby, které na hradě měl. Na Hermioně bylo sice znát, že rozumově jeho čin víceméně chápe, emocionálně to však zatím nedokázala překousnout. Rona neopouštěl šokovaný výraz, jako by svého kamaráda vůbec nepoznával. A Ginny se mu vyhýbala úplně. Na první večeři nedorazila. Předpokládal, že ji svým konáním tak vyvedl z míry, že raději zůstala ve své ložnici. Ale ani v následujících dnech to nebylo o moc lepší. Musel tedy počítat s tím, že bude trvat dost dlouho, než dokáže snést jeho přítomnost. S tím ale momentálně nemohl nic dělat. Zvykl si proto chodit do Velké síně sám mimo obvyklé časy, aby ostatním nebral chuť k jídlu.

Do Vánoc každopádně zbýval jen týden. Normálně by tak nádhernou slunečnou sobotu těsně před svátky strávil dováděním ve sněhu se spolužáky nebo procházkou po školních pozemcích s Ginny. Jenže nemohl dělat ani jedno z toho.

Při pohledu na hodinky zjistil, že není ani půl osmé, přesto v tichosti vstal a prošel mezi spícími spolužáky ven z ložnice. Ve vylidněné společenské místnosti našel pouze Hermionu, jak si zachumlaná v županu čte v nějaké tlusté knize. Vzhlédla k němu a kývla na pozdrav. Harry odpověděl stejným způsobem a pokračoval v chůzi.

"Harry?" zaslechl za sebou její hlas.

Otočil se a pohlédl na sedící dívku, která pokynula na vedlejší křeslo. Chvilku se rozmýšlel, nakonec ale udělal pár kroků a usedl. Hermiona si označila místo, kde skončila se čtením, a knihu odložila. Chvíli se na sebe dívali a Harry čekal, až kamarádka začne mluvit.

"Máš se dobře?" zeptala se a Harry tázavě pozvedl obočí, co že má ta otázka jako znamenat.

Opět bylo pár vteřin ticho. "No dobře," pokrčila pak rameny, "uznávám, že to byla vážně hloupá otázka. Ale vždyť víš, na co se chci zeptat."

Harry se trochu zamračil. "Vím."

Hermiona změnila na křesle polohu a naklonila se blíže. "Dej nám ještě čas, byl to pro nás pro všechny dost velký šok."

Zavrtěl hlavou. "Však vám to nevyčítám, nebo snad jo? Jen jsem nečekal, že mi bude postavení persony non grata ještě tolik vadit. Chápu, že jsem vás zklamal, když jsem tajil své schopnosti..."

"Tím to není," přerušila ho tiše, "spíše jsi nás vyděsil tím, že jsi schopný udělat něco tak krutého. Nejde o to, že by si to tvůj protivník nezasloužil, ale zkrátka jsme nečekali, že bys vážně dokázal někomu vědomě ublížit."

"Takže jsem prostě rozbil vaši nerealistickou představu o mé dokonalosti?" zeptal se poněkud sarkasticky, aniž by to měl vlastně v úmyslu.

"Nevylévej si na mně svou frustraci, jo? A ani na ostatních. Ginny je kvůli tobě zralá na psychické zhroucení, Ron chodí jako tělo bez duše a ani mě tahle situace nijak zvlášť netěší."

Odmlčela se. Potom vzdychla a zeptala se: "Máš nějaké plány na svátky?"

Harry pokrčil rameny. "Weasleyovi mě před časem zvali do Doupěte, ale nevím, jestli by o mou společnost tentokrát stáli."

"Ale jistě, že ano," namítla dívka. "A já tam budu taky, rodiče sice neměli radost, ale nakonec jsem si prosadila svou. Uvidíš, že nám všem prospěje, pokud vypadneme na pár dní ze školy. A bude aspoň příležitost všechno si vyříkat."

"Hermiono, já vám ale nemám moc co..."

"Tak si třeba trhni nohou, Harry," vyhrkla nakvašeně, "a zůstaň klidně tady ve škole. A nás si taky nemusíš všímat, když ti naše přátelství nestojí ani za pár slov vysvětlení." Zvedla se a odkráčela směrem k dívčím ložnicím. Pod schody se však ještě otočila a trochu smířlivějším tónem poznamenala: "Včera jsem zaslechla pár holek, že si na tebe chtějí políčit pod jmelím. Možná si myslí, že jste se s Ginny rozešli, a chtějí využít šanci, nebo to berou jako bobříka odvahy. Každopádně si dej bacha." Hned nato vyběhla schody a zmizela z dohledu.

Pár minut seděl bez hnutí, pak vztekle praštil rukou do opěradla křesla a vstal také. Prolezl kolem zívající Buclaté dámy a zamířil na snídani. Náladu měl ještě mizernější, než když se probudil. Tradiční vánoční výzdoba, která zahalila celý hrad do svátečního hávu, mu šla v tu chvíli upřímně na nervy. Měl co dělat, aby nejbližší brnění, ze kterého se ozývala koleda, nerozmetal kouzlem na kusy.

Jak se blížil ke vstupu do Velké síně, všiml se hloučku dívek, jak se strkají ve snaze získat pro sebe strategickou pozici přímo pod zavěšeným jmelím. Zřejmě se nějak doslechly o jeho časných snídaních. Protočil oči, ale nezastavil se. Jakmile ho spatřily, strkanice nabrala na intenzitě, až se zdálo, že to skončí rvačkou.

Harry se znechuceně ušklíbl. Hmátl rychle pro hůlku a za chůze vyslal ke stropu své kouzlo. Ze jmelí rázem vylétla sprška jisker a celý trs spadl mezi tlačící se studentky. Ty se poděšeně rozestoupily a Harry se utvořenou uličkou rychle protáhl. Nedbal zklamaných i naštvaných pohledů, které ho doprovázely, a zamířil k prakticky prázdnému nebelvírskému stolu.

Asi po deseti minutách, kdy se do sebe snažil nacpat trochu jídla, uslyšel za zády odkašlání. Otočil se a ke svému překvapení zjistil, že je to Neville. Díval se na něho a čekal, co se bude dít. Jeho spolužák si ještě jednou pročistil hrdlo a pak se zeptal: "Můžu si přisednout?"

Harry pokrčil rameny a Neville to vzal jako souhlas. "Podívej," začal nepříliš jistým hlasem, "asi nejsem sám, koho tvůj výkon na turnaji překvapil, ale chci ti říct, že plně souhlasím s trestem pro toho Smrtijeda."

Harryho nenapadla jiná reakce než přikývnutí.

"Hele, mohl bys mi prosím prozradit, jak se dostávat lidem do hlavy? Je to vážně tak těžké, jak povídala McGonagallová? Nedokázal bys mě to naučit?"

Harry se na chvilku odmlčel a přemýšlel, proč to po něm chce zrovna Neville. Pochopil by ještě nitrobranu, ale k čemu nitrozpyt? Podíval se znovu na viditelně nervózního chlapce s kulatým obličejem a v ten okamžik mu konečně došlo, o co tady jde. "Kvůli mámě a tátovi?"

Neville sklopil provinile oči a přikývl.

Harryho to v tu chvíli dojalo a úplně zapomněl na předešlou naštvanost. Ihned začal dumat nad tím, jestli by bylo něco takového skutečně možné. Nechtěl kamarádovi dávat zbytečné naděje, ale ani je brát, proto počkal, až Neville znovu vzhlédl. "Víš, vůbec si tím nejsem jistý." Protože Neville okamžitě svěsil ramena zklamáním, honem pokračoval. "Půjdu za Brumbálem a zeptám se ho, jestli je něco takového možné. Třeba už někdo podobnou věc s tvými rodiči zkoušel. Abych ale odpověděl na tvou otázku... no, obávám se, že pro nitrozpyt musíš mít jisté predispozice a tak jako tak učení trvá velice dlouho. Jestli bys o to ale stál, mohl bych zajít do nemocnice a zkusit to sám."

Nevillovi zazářily oči. "Vážně bys to pro mě udělal, Harry?"

"Samozřejmě, jsme přece přátelé, no ne?" pousmál se. "Ty jsi neváhal jít se mnou na ministerstvo a utkat se s tlupou Smrtijedů, oproti tomu je návštěva u Munga maličkost. A tvých rodičů si velmi vážím."

"Díky!" zachroptěl Neville a překvapeného Harryho objal. Když ho konečně pustil, vyskočil od stolu a nedbaje nachystané snídaně odešel ze síně.

Harry se za ním díval a zároveň sliboval sám sobě, že udělá cokoliv, aby Nevillově rodině pomohl. Konečně se otočil zpátky ke svému jídlu, kupodivu však zjistil, že kousek od něj sedí Ginny s Hermionou a pozorují ho. Vůbec si jejich příchodu nevšiml a teď najednou nevěděl, jak reagovat. Tak na ně jen rozpačitě kývl a vzal do ruky topinku s úmyslem dokončit snídani.

Jak ukusoval další a další sousta, všiml si hned několika studentů, kteří Hermionu zdraví či jí poklepávají na rameno a přejí hodně štěstí. Přišlo mu to poněkud zvláštní, ale jen do chvíle, než mu došlo, že má dnes vyvrcholit turnaj. Zbývalo poslední klání, velké finále. Musel si přiznat, že po svém odstoupení ztratil o celou akci zájem.

"Hermiono," upoutal na sebe dívčinu pozornost, "s kým se to máš vlastně utkat?"

"Už si opět všímáš světa kolem sebe?" odpověděla kousavě, pak však přešla do normálního tónu hlasu a odpověděla: "S Cho Changovou."

"S Cho?" ozval se překvapeně, "ona se dostala do finále?" Všiml si Ginnyina upřeného pohledu a chtěl honem dodat něco ve smyslu, že je Hermiona jasná favoritka, v ten moment ale vedle Hermiony ztěžka dosedl Ron celý rudý v obličeji.

"Co je ti?" zeptala se jeho sestra.

Oslovený se nejprve pořádně napil dýňového džusu. "To Levandule. Když jsem chtěl vyjít ze společenské místnosti, zastavila mě a ukázala na jmelí nad průchodem. Než jsem se nadál, přitiskla se na mě a políbila. Já se hnedka odtáhl, jenže ona začala říkat cosi o tradici, a když jsem trval na tom, že od ní pusu nechci, dala mi facku a utekla pryč. Káča jedna pitomá!"

Harry i obě dívky se naklonili blíže a při důkladnějším pohledu skutečně našli na Ronově tváři obrys prstů.

"Hm," ocenila to Ginny, "ta sedla."

Hermiona zapila poslední sousto, odsunula talíř stranou a přitáhla oběma rukama Ronovu tvář blíž ke své. "To máš za to, že ses Levanduli bránil," políbila ho dlouze, "a tohle za to, že se necháváš líbat od cizích holek." A plácla ho přes méně rudou polovinu tváře. Hned potom vstala a odkráčela s Ginny po boku pryč.

"Chápeš to?" otočil se Ron zmateně na Harryho a prolomil tím několikadenní mlčení mezi nimi.

"Myslím, že jsi právě prošel testem věrnosti," zasmál se Harry a trochu žasl sám nad sebou, že se po dvou týdnech splínu ještě dokáže smát. "To víš, ženská logika, tu my nikdy nepochopíme."

Ron jen zakroutil hlavou. Potom přejel očima po prostřeném stole, zaostřil na jednu z uzenek a hladově se na ni vrhnul, jako by byl ten kus masa jeho úhlavním nepřítelem.

***

Odkašlal si a vyslovil heslo. Chrlič úslužně uhnul a nechal Harryho vejít na točité schodiště. O pár vteřin později již ťukal na Brumbálovu pracovnu, a jakmile dostal pokyn, vstoupil dovnitř.

"Dobrý večer," pozdravil a očima přejel po místnosti. Okamžitě ho zaujal velký objekt překrytý bílým plátnem stojící u jedné zdi. Ředitel dopsal větu na pergamen, ten pak stočil a zasunul do svého stolu.

"Na tvém vzkazu stálo, že máš nějaké nejasnosti ohledně nitrozpytu, Harry. Jsem ti tedy k dispozici."

Harry odtrhnul oči od zahaleného objektu, který mezitím poznal, a usadil se do nabídnutého křesla. "Ano, pane, a děkuji za přijetí. Chtěl jsem se zeptat, jestli víte o nějakém případu, kdy by se zkoušel na psychicky nemocných lidech."

Brumbál se zamyslel a opřel se zády o opěradlo. "Inu, abych pravdu řekl, není to úplně můj obor. Možná bys v mé knihovně objevil pár svazků na tohle téma. Co vy, Dilyso, máte o tom nějaký zprávy?" obrátil se na jeden z obrazů.

Postarší čarodějka s dlouhými stříbrnými loknami otevřela oči a zadívala se na Harryho. "Hm, skutečně se několik takových pokusů odehrálo. Nitrozpyt se celkem úspěšně používal u lehčích případů uměle navozené ztráty paměti. Kouzelníků ovládajících toto umění byl však vždy nedostatek, takže málokdy měli čas a chuť léčit nemocné. Nicméně se domnívám, že podobný pokus u opravdu těžce duševně chorého jedince by byl pro nitrozpytce poměrně riskantní a měl by jen malou šanci ovlivnit jeho stav."

Harryho odhodlání poněkud polevilo, přesto se zeptal: "Zkusil někdo něco podobného na Nevillových rodičích? Myslím Nevilla Longbottoma."

"Harry," ozval se Brumbál, "je chvályhodné, že bys chtěl pomoci svému kamarádovi, ale stav Alice a Franka je natolik špatný, že je už nemožné jim pomoci. Oba vytrpěli tolik, že se jejich osobnosti nejspíše úplně rozpadly, nebo jsou příliš hluboko a nikdo se k nim nedokáže dostat."

Harry chvilku vstřebával získané informace, než opět promluvil. "Přesto bych to rád zkusil. Snad to nebude znít nafoukaně, ale pokud je nějaká věc pokládána za nemožnou, neznamená to, že s ní nedokážu něco udělat já. Vlastně nemožné obvykle zvládám na počkání a zázraky nejpozději do druhého dne."

"Víš, že bys neměl zbytečně riskovat, zvlášť ve stavu, v jakém jsi," podotkl ředitel a srovnal si brýle na nose. "Jenže má vůbec smysl ti to rozmlouvat?"

Harry jen zavrtěl hlavou. "Můžu se zeptat, pane, proč tu máte Zrcadlo z Erisedu?"

***

Vážně by ten mladík neměl tolik pokoušet štěstí, pomyslel si chmurně. Ale je to jedna z jeho nejlepších a neobdivuhodnějších vlastností, že se snaží pomoci každému ve svém okolí, nehledě na vlastní bezpečí. A kdo je on, aby mu v tom bránil?

Sáhl do ozdobné krabičky položené před ním na stole a vzal si jeden ze svých oblíbených bonbónů. Harry jako už tradičně nabídku odmítl.

"Několik posledních let bylo uschované zde na hradě. Já se nicméně rozhodl, že ho vrátím na původní místo na ministerstvu." Pozorně si prohlížel chlapcovu tvář a čekal, jestli se chytí na vějičku.

"Mohl bych se do něj na chvíli podívat, pane?"

Takže se chytil, přesně jak doufal. Poslední dobou začínal mít obavy o Harryho duševní zdraví. Změny v chování byly stále patrnější, jako by ho prožité události zbavily optimismu i naděje. A po nedávném incidentu při turnaji se zdál jako oprávněný i strach o jeho morálku a schopnost rozlišovat dobro a zlo. Bylo tedy potřeba vymyslet způsob, jak ho zároveň otestovat a navrátit mu správný žebříček hodnot. A tak jako už tolikrát ho vlastní mozek překvapil, s čím že to tentokrát přišel.

Přikývl. Mladík se tedy odebral k zakrytému zrcadlu a stáhl plátno na zem. Postavil se před skleněnou plochu a chvíli se do ní mlčky díval, zatímco jeho počínání pozorně sledovaly ředitelovy oči.

Nervozitou rozkousl kyselý bonbón v ústech. Nebyl si jistý, zda je z Harryho nijaké reakce moudřejší. Potřeboval si ověřit, jestli stále ještě nejvíce touží po setkání se svými blízkými a ne po pomstě či získání ještě větší moci. Odhodlal se tedy hádat. "Jsem si jistý, že se s nimi opět setkáš, chlapče."

Student se probral ze zadumání, otočil se a chvilku na něj nechápavě hleděl. "Setkám?"

"Ale jistě, Harry, že se znovu shledáš se svými rodiči, jsem si tím jistý."

Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou, po kterém zneklidněl ještě víc. Až po chvilce se přidala i slova. "Některé věci jsou zkrátka nemožné, pane," promluvil sotva slyšitelně. Pak si smutně povzdechl a odvrátil se. "Pokud to nevadí, raději už půjdu. Na Hermioninu počest se koná oslava a nechci ji zmeškat. Na shledanou, pane profesore."

Starý kouzelník nějakou dobu seděl v pochmurných myšlenkách. Nakonec vstal a zrcadlo znovu zakryl. Dával si přitom velmi dobrý pozor, aby do něj sám nepohlédl.

***

Sotva znovu prošel kolem chrliče, zastavil a zády se opřel o prochladlou zeď. Dýchal těžce, jako by zrovna uběhl několik mil, a zvuk jeho dechu se odrážel od stěn chodby a vracel se ozvěnou zpátky.

Tam v Brumbálově pracovně měl hodně co dělat, aby se nesesypal. Nejprve se mu v odraze zrcadla objevili rodiče a následně i Sirius a další členové rodiny. Ty všechny očekával a těšil se na ně. Pak se však objevily dvě další postavy. Sledoval, jak se na něho tak pětiletý Albus Potter usmál a potom natáhl ruce ke své matce. Ta ho zvedla do výše a otočila se s ním dokola, až dítě neslyšně zavýsklo.

Nebýt ředitelova vyrušení, nejspíše by před tím zrcadlem zůstal hodně dlouho. Takhle se raději rychle rozloučil a vypadl pryč.

Když o tom teď přemýšlel, byla to vážně zvláštní náhoda, že se zrcadlo z Erisedu nacházelo v ředitelské pracovně. Tušil za tím Brumbálův záměr, ale v čem přesně spočíval, nedokázal určit. Nějak ho otestovat?

Zavrtěl hlavou. Tím se nemá smysl zabývat. Ohledně oslavy si nevymýšlel, jenže se mu na ni nějak nechtělo. Beztak by jeho přítomnost jen pokazila náladu ostatním spolužákům. Na druhou stranu ho deptala současná izolace a věděl, že s ní bude muset něco udělat.

Vlastně proč to dál odkládat? Mohl by něco podniknout hned teď, něco, čím by podal Hermioně a Ronovi pomyslnou olivovou ratolest na důkaz smíření, něco speciálního, co by oba jeho přátele skutečně potěšilo, něco...

Na dosud unavené a utrápené tváři se začal pomalu rýsovat poťouchlý úsměv.

***

Ginny seděla vedle Hermiony a hovory kolem sebe vnímala jen na půl ucha. Sice měla z Hermionina výkonu upřímnou radost, jenže vlastní ponurá nálada jí nedovolovala užívat si okolního veselí. Potřebovala si s Harrym promluvit, vyřešit současnou situaci, hlavně aby už opět byli spolu. Chyběl jí. Tak strašně moc jí chyběl.

Zpozorněla, neboť mezerou mezi hlasitě slavícími spolužáky zahlédla právě toho, na koho myslela, jak zrovna vstoupil do společenské místnosti. Průhled se uzavřel, zvedla se tedy z křesla a prodírala se davem ke vchodu, aby jí Harry neutekl.

Když konečně dosáhla druhého konce, zjistila, že její přítel není nikde v dohledu. Vytáhla se na špičky a přejížděla pohledem po hlučné místnosti. Tam! Zahlédla ho jen na okamžik, než zmizel na schodišti k chlapeckým ložnicím.

V duchu zaklela a zase se začala prodírat lesem nebelvírských. Výhled se jí opět omezil jen na bezprostřední okolí, takže jí nezbývalo než doufat, že tentokrát Harryho nemine. Dosáhla paty schodiště, vystoupla na třetí schod a rozhlédla se, jestli přece jen neproklouzl. Vtom nad sebou uslyšela rychlé kroky a o pár vteřin později se přihnal Chlapec, který ji tak trápil.

Zarazil se a viditelná veselost na tváři mu poněkud opadla. "Ahoj, Ginny," promluvil tak, že ho přes ten rámus sotva slyšela.

"Ahoj, Harry," odpověděla rozpačitě a odmlčela se. Dívali se jeden na druhého bez hnutí, dokud ji konečně nenapadlo téma k hovoru. "Co říkáš na Hermionin výkon? Paráda, že jo?"

Přikývnutí bylo ovšem jedinou reakcí, jaká se jí dostala, takže tento těžkopádný pokus o zapředení rozhovoru naprosto ztroskotal.

"Harry? Chtěla bych se ti..."

"Musím běžet něco zařídit," skočil jí do řeči, "uvidíme se později, ano?"

Než stihla něco namítnout, zandal si do kapsy neviditelný plášť, který dosud držel v ruce, protáhl se kolem ní a vnořil se mezi křepčící houfy studentů. O chvilku později už jen zahlédla, jak mizí za portrétem Buclaté dámy.

Zůstala bezmocně stát a dívala se na nyní opět uzavřený průchod. Přepadl ji pocit beznaděje, a tak se rozhodla raději vytratit do své ložnice. Harry, posteskla si, zatímco stoupala po schodech, co to s tebou je?

***

Bylo jí smutno, hrozně smutno. Posadila se sama ve stále ještě setmělé společenské místnosti a čekala, až nadejde čas snídaně. Mohlo být tak půl sedmé ráno, spát se jí ale nechtělo ani trochu.

Věděla, že asi bylo přehnaně optimistické doufat, že by si dali s Harrym vztah konečně do pořádku, jenže jeho rychlý odchod ze včerejší oslavy jí neumožnil ani začít něco řešit. Byla si vědoma i toho, že současné odcizení má z větší části na svědomí ona sama, jenže prostě potřebovala trochu času. Teď už si to všechno promyslela a smířila se s tím, že její milý občas bude muset někomu ublížit, pokud má vést válku proti zlu. A protože byla přesvědčená o tom, že celkem zná Harryho povahu, tušila, že jeho taková představa musí dost ničit. O to víc byla na sebe nahněvaná, že se k němu otočila zády, když potřeboval po tom nešťastném souboji podpořit. Bude to muset konečně napravit. Hned, jak Harryho uvidí, odtáhne ho někam, kde si budou moci promluvit.

Zaslechla nějaký lomoz a otočila tím směrem hlavu. Rozeznala stín, jak se přesouvá z druhé strany místnosti. Jakmile se to cosi dostatečně přiblížilo, Ginny zvedla nad hlavu hůlku a vyčarovala světlo.

"Hermiono?!" vyhrkla překvapeně.

Prefektka ztuhla na místě a přikrčila se. "Au, Rone, dávej sakra pozor, kam šlapeš!" zaklela polohlasně a Ginny si všimla i druhého a o něco rozměrnějšího stínu.

"Ginny? Jsi to ty?" zamžourala Hermiona do světla hůlky. "Co tady děláš takhle brzo ráno?"

Mladší dívka sklonila hůlku a pak s ní zapálila svíčku stojící na stolku vedle křesla. "To bych se měla zeptat spíše já vás, ne?"

"Do toho ti nic není," zabručel Ron. "Hele, nevím jak vy, ale já hodlám ještě pár hodin spát. Takže dobrou." Po tomto proslovu zívnul, obešel svou přítelkyni a vyrazil pryč.

Hermiona okamžik zaváhala, než se posadila do křesla naproti Ginny.

"Takže? Kde jste byli?" zeptala se rudovláska.

"Ehm, tak nějak pryč," začala váhavě.

"Po celou noc?" ušklíbla se Ginny.

Hermiona přikývla. "Jo. Vlastně za to může Harry."

"Harry? Jak to?"

"No, McGonagallová tu naši oslavu rozpustila už někdy po jedenácté. Když se společenská místnost vylidnila, na což jsme měli s Ronem dohlédnout, dorazil Harry. Už jsem se mu chystala domluvit kvůli toulání po večerce, on mi ale položil prst na ústa a řekl, že ví, co chci říct, ale že pro mě zařizoval odměnu za vítězství."

"Odměnu? Jako nějakou cenu?"

Hermiona se trochu začervenala. "Tak trochu. Předal mi svůj neviditelný plášť a Pobertův plánek, a když jsem se ho zeptala na důvod, odpověděl, že se máme vypravit do Komnaty nejvyšší potřeby."

"Proč?"

"Že prý připravil pro mě a Rona malou soukromou oslavu. Abych ho citovala přesně: Užijte si hezký zbytek večera. A jídlo taky."

Ginny užasle naslouchala a při poslední větě se usmála. "Tohle vážně řekl?"

"Jo, pak nás už akorát popoháněl, tak jsme zkontrolovali plánek, hodili na sebe plášť a vyrazili. Abych pravdu řekla, nevěděla jsem, co čekat, ale v komnatě jsme našli velký stůl se svíčkami plný dobrot, které tam Harry nejspíše s Dobbyho pomocí přichystal. U stolu byla dvě lehátka, na která jsme se posadili, a začali s pozdní hostinou. Když už jsme měli dost, pomyslela jsem na umytí a jako na zavolanou nám komnata vyčarovala vanu plnou horké vody a pěny. A po, ehm, společné koupeli se objevila ještě obrovská postel. Co bylo dál, asi slyšet nepotřebuješ."

Mladší dívka zakroutila nevěřícně hlavou. "To se tak někdo má..." povzdechla si. "Proč něco podobného nepřipraví pro mě?"

"Na tohle odpověď neznám, Ginny. Hádám, že sis to s ním ještě nevyříkala, co? O Vánocích se určitě nějaká příležitost naskytne, neboj." Pak dívka zazívala. "Ron má pravdu, potřebuju ještě trochu spánku, jinak budu celý den polomrtvá. Dobrou noc."

"Dobrou, Hermiono," odpověděla a dívala se za ní, jak mizí na schodišti. Naklonila se ke svíčce a sfoukla ji, neboť díky úsvitu nebylo její světlo nadále zapotřebí. Opřela se zády do křesla a protáhla si nohy i ruce. "Uvidíme," řekla si sama pro sebe, "co nový den přinese."