Kapitola 27.: Začátek školního roku

Zbytek prázdnin strávil Harry v Doupěti. Listoval učebnicemi, které nakoupil, spíše než jejich obsahem se však v duchu zamýšlel nad svými dalšími kroky. Trochu ho trápilo, že se oddal spokojenému životu mezi svými blízkými a vykašlal se na ničení viteálů. Nedokázal však odolat, když poslední roky zažíval vesměs jen utrpení. Zařekl se tedy, že Voldemorta začne likvidovat s Brumbálem, jakmile k němu začne chodit na soukromé hodiny.

Prvního září ráno proběhlo v obvyklém shonu, jak se čtyři studenti balili na cestu. Srdečně se rozloučil s Fleur, dokonce obě děvčata ji pozdravila a Harry si všiml, že i Ron získal vůči vílímu opojení částečnou imunitu.

Opět pro ně byla připravena ministerská auta a cesta na nádraží proběhla bez jakýchkoliv komplikací. Jakmile se dostali skrz přepážku až k vlaku, Ron s Hermionou se odpojili a zamířili k prefektskému vagónu. Harry zahlédl Nevilla s babičkou, která jako obvykle měla na hlavě klobouk s vycpaným ptákem. Když se na něj podíval, pomyslel si, že dneska ten sup vypadá obzvláště nasupeně. Neville jen poslušně pokyvoval hlavou, neboť do něj paní Longbottomová hučela nějaké pokyny.

Harry si jako obvykle vybral poslední část vlaku, dal si do uličky kufr a klec s Hedvikou a pak se vrátil na nástupiště, aby se rozloučil s Weasleyovými. Ginny právě dostávala poslední rady od své matky, takže zatím podal ruku panu Weasleymu, a když jeho manželka konečně pustila dceru z objetí, objal se s ní také.

To už však zapískala píšťalka a z lokomotivy se vyvalil oblak páry. Pomohl Ginny s jejím kufrem do vlaku a pak spolu mávali jejím rodičům, dokud se neztratili z dohledu. Otočil se k dívce a zeptal se: "Ginny, ty asi půjdeš za Deanem, co?"

Pohlédla na něho a s lehkým náznakem omluvy v hlase odpověděla. "Jo, slíbila jsem mu, že pojedeme spolu."

"Jasně, tak ho pozdravuj." Rozhlédl se a viděl spousty zvědavých tváří, které si ho celkem bezostyšně prohlížely. "Tak tohle mi fakt nechybělo," zabručel pochmurně a Ginny se povzbudivě pousmála.

"Nějak už to přežiješ. Tak zatím!" Zavlál za ní závoj dlouhých rudých vlasů a Harry si tiše povzdechl. Naštěstí zahlédl Nevilla s Lenkou a vyrazil k nim. "Ahoj, vy dva!"

"Nazdar Harry," ozvali se oba zároveň.

"Jak se máte?"

"Já se mám báječně, děkuju za optání," odpověděla dívka s dlouhými vlasy a velkýma zamlženýma očima. "Neville mi zrovna vyprávěl, jak trávil prázdniny."

"Tak pojďte najít prázdné kupé, ať si můžeme popovídat," řekl rychle Harry a vyrazil vpřed, aby co nejrychleji zmizel z dohledu zvědavých studentů.

Konečně objevili jedno volné kupé a rychle zalezli dovnitř. Následně si pověděli své zážitky z uplynulých dvou měsíců, probrali Brumbálovu armádu, výsledky NKÚ i novinky o útocích Smrtijedů. Harry pak zdvořile, avšak důrazně odmítl pozvání Romildy Vaneové k přesednutí do jiného kupé, takže jí nezbylo než zmizet i s chumlem chichotajících se čtvrťaček.

O něco později dorazili Ron s Hermionou, takže si nevzrušeně vyslechl zprávu o Malfoyově letargii a čekal, až dorazí Křiklanovo pozvání. Dočkal se vzápětí, když jemu a Nevillovi předávala červenající se třeťačka pergameny ovázané fialovou stuhou.

"Co je zač, ten profesor Křiklan?" zajímal se Neville potom, co si přečetl svou pozvánku.

"Nový profesor lektvarů. Má takovou zálibu pořádat setkání studentů, kteří jsou něčím zajímaví, ať už díky příbuzenstvu nebo vlastním schopnostem. Ty spadáš do obou těchto kategorií," pronesl, načež se chlapec s oválným obličejem trochu zarděl a sklopil oči. "Já se tomu pozvání zřejmě nevyhnu, ostatně mám podezření, že to kvůli mně to učitelské místo nakonec vzal." Rozhlédl se po ostatních a zastavil se na Hermioně. "Nepochybuju, že příště pozve už i tebe, jen co tě pozná. A u vás dvou by mě to také nepřekvapilo. Uvidíte." Chvilku se odmlčel a pak dodal. "Asi bychom tam měli vyrazit, co myslíš?"

Neville trochu váhavě pokýval hlavou, takže se Harry postavil a vyšel na chodbičku, druhý chlapec hned za ním. Snažil se ignorovat ty desítky očí, co ho cestou pozorovaly, než se konečně dostali do kupé C. Hlavou mu proběhlo, že být mrtvý a neviditelný mělo i pár výhod.

Proběhlo Křiklanovo představování jednotlivých účastníků a Harry se usmál na Ginny, která byla očividně zaražená z toho, kde se to ocitla. Následně profesor začal se svými otázkami na příbuzné přítomných studentů, Vyvoleného si přirozeně nechal nakonec. Tentokrát ale Harry nemlčel, když přišla řeč na události z odboru záhad.

"Věštec samozřejmě celou událost příšerně zkreslil, pravdou ale je, že jsme tam skutečně byli. Tady Neville a Ginny, stejně jako její bratr Ron, Hermiona Grangerová a Lenka Láskorádová se mnou bojovali proti Smrtijedům. A přežili jsme, jak vidíte, ačkoliv jsme žádnou věštbu neslyšeli."

Křiklan se s velkým zaujetím zadíval na Harryho, pak na Nevilla a nakonec na Ginny a jeho mroží knír se lehce třásl vzrušením. "To je fantastické! Šest studentů se ubránilo té smrtijedské pakáži, máte všichni můj obdiv, vážení."

Harry si všiml, jak se Zabini zamračil a přivřel oči.

"Je pravda, že se tam nakonec objevil i sám Vy-víte-kdo?" vyzvídal dál Křiklan.

Harry přikývl. "Naštěstí se tam dostal včas Brumbál a dokázal ho zadržet na tak dlouho, aby ho spatřil i Popletal na vlastní oči. Ministerstvo tak muselo konečně přiznat, že jsme celou dobu o Voldemortově návratu mluvili pravdu."

Všichni kromě Harryho a Ginny se při jméně Pána zla ošili. Právě v tu chvíli je skrze okno osvítil rudý západ slunce a Křiklan je začal vyhánět, aby se stihli před příjezdem do Prasinek převléci.

Tři přátelé vyšli z kupé a vyrazili chodbičkou pryč. Harry si rozhodně nepřál opakovat fiasko s výpravou do zmijozelského oddělení, takže prošel skrz celý vlak až do kupé, kde byli už převlečení Ron, Hermiona a Lenka.

"Tak jaké to bylo?" zeptala se starší dívka příchozích chlapců, neboť Ginny se od nich již dříve odpojila.

"Nuda, jak se dalo čekat. Pozvánku dostali ještě McLaggen, Zabini a Belby z Havraspáru. Ti tři tam byli očividně jen díky tomu, čí jsou příbuzní. To Ginny si pozvání vysloužila díky svému nestvůrnému netopýřímu zaklínadlu, které použila na Zachariáše Smithe. A dobře mu tak, idiotovi," ušklíbl se. "Jaké dojmy sis odnesl ty, Neville?"

Chlapec se trochu zamračil. "Souhlasím s tebou, Harry, bylo to dost ubíjející. Příště si takové posezení klidně nechám ujít."

"No, osobně doufám, že příště to bude lepší zážitek. Křiklan je sice dost divný patron, ale slyšel jsem, že když jde o pořádání večírků, je dost schopný. A i kdyby zábava vázla, bude nás tam víc, takže si už nějak poradíme, ne? A Ron se konečně pořádně nají," zazubil se na závěr, čímž rozesmál i ostatní. To už ale vlak začal zpomalovat a zanedlouho ujížděli v kočárech tažených testrály k bradavickému hradu.

***

Slavnost na přivítanou proběhla jako obvykle, stejně jako rozřazování. Snape si užil potlesku své koleje, jakmile ředitel ohlásil jeho angažmá při výuce obrany. Později večer Harry ležel potmě ve své kolejní posteli a přemýšlel, jaké další kroky bude muset podniknout.

Už od svého příchodu do minulosti se zabýval ideou, že by mohl znovu použít obraceč času a stejným způsobem přeskákat třeba až do doby svého narození. Minimálně svého kmotra by zachránil více než rád. Musel si nicméně přiznat, že poprvé měl víc štěstí než rozumu a další přesun do minulosti a hlavně další smrt by jeho chatrná magicko-duševní podstata nemusela ustát. Navíc pokud by se pokusil opětovně spojit se svou mladší verzí a vymklo by se to kontrole, mohl zničit nejen sebe v obou vydáních, ale tím de facto i naději na zničení Voldemorta. To prostě nemohl dovolit za žádnou cenu.

Jak tak ležel, zřetelně cítil, že se jeho tělem přelévají vlny magie. Nebylo pochyb o tom, že musí přijít na způsob, jak spotřebovávat svou přebytečnou energii a udržet části své bytosti navzájem v rovnováze. Pamatoval si Brumbálovo varování a musel se jím řídit.

A proč neudělat první krok právě teď? Pozorně se zaposlouchal do pravidelného oddechování - případně chrápání - svých spolužáků, a jelikož uznal, že nejspíše tvrdě spí, vyhoupl se do sedu, zastřel se a tiše se přemístil před vstup do Komnaty nejvyšší potřeby. Uzpůsobil si ji jako rozlehlou obdélníkovou místnost bez jakéhokoliv vybavení. Nejprve vyčaroval asi pět metrů kolem sebe ty nejsilnější magické ochrany, podobně jako to dělával ve svém domě, postavil se zády k jedné z kratších stěn, pozvedl hůlku v natažené ruce a vyslal do prostoru mocný proud energie.

Ten, když narazil na magické ochrany, vybuchl v roj zářivě bílých jisker a vydal ránu jako úder do gongu. Harry okamžitě zkontroloval stav ochran, jelikož ale nebyly nijak oslabeny, spokojeně pokýval hlavou. Pak se rozkročil, aby získal větší rovnováhu, zavřel při soustředění oči, opsal hůlkou širokou elipsu, a právě když cítil, jak se v jeho ruce hromadí magická síla, vyslal ji skrze hůlku do ochranné bariéry. Nepřerušovaná tryskající energie narážela do ochran a s temným duněním se měnila na oslnivé světlo a spoustu odletujících jisker.

Harrymu začalo být horko, protože to vypadalo, jako by stvořil malé slunce. Cítil žár na tvářích i rukou, zatím ale stále nechtěl probíhající akci přerušit. Učinil tak teprve, když se z jeho hábitu začalo kouřit, odkrytou kůži měl zarudlou a hlava se mu nejspíše z úpalu mírně točila. Fyzické nepohodlí bylo nicméně zastíněno úlevou a pocitem zvláštní lehkosti, jaký už dlouho nezažil. Neustálá tlumená bolest a mravenčení v končetinách nezmizelo úplně, ale rozdíl oproti předchozímu stavu byl markantní.

Harry zrušil ochranná kouzla a okamžitě se zvedl mírný vítr, jak se přehřátý vzduch mísil s chladnějším ze zbytku místnosti. Poodešel pár kroků zpátky ke zdi, ve které byly dveře z komnaty, a lehl si na chladnou kamennou podlahu. Vyčaroval si sklenici a naplnil ji vodou, které se následně napil a zbylou část si rozlil po obličeji.

"Tohle budu muset dělat častěji," pronesl do ticha a spokojeně si užíval tu báječnou chvíli klidu a pohody.

***

Ráno při snídani si nechal od vedoucí koleje zapsat předměty, než ale vyrazil na vyučování, měl v plánu ještě jednu věc. Odešel do jedné z umýváren, opět se zastřel a přemístil se na kraj lesa. Nedělal si iluze, že by našel byť jen hromádku popela ze svého starého těla, o ten se už jistě postaral déšť a vítr.

Místo toho mávl hůlkou a v duchu si přivolal předmět, který postrádal. Do jeho nastavené dlaně opravdu něco zlatavě se třpytícího přilétlo. Když to cosi zvedl k očím, uviděl napůl roztavený kousek kovu, jehož původní tvar byl sotva poznatelný.

Díval se na tenhle jediný reálný důkaz, že skutečně prožil to, co prožil. Zavřel oči a neubránil se několika vzpomínkám na Ginny a Albuse. Zhluboka se nadechl, sevřel zbytek prstenu do pěsti a přemístil se zpátky, aby stihl první hodinu.