Kapitola 21.: Cizincem doma

Nevěděl, kdo je, ani kde je. Jediné, co vnímal, byla nezvyklá lehkost. Trvalo pár sekund, než mu mysl začala znovu fungovat. Vzpomněl si, co se stalo. Stále ještě vleže si uvědomil, že necítí žádnou bolest, což mu po měsících takřka permanentního utrpení připadalo zvláštní, nepatřičné.

Zvedl se na loket a otevřel oči. V tu chvíli se dostavil velmi silný pocit déja vu, protože vedle sebe spatřil ležet znetvořené tělo. Jeho vlastní tělo. Zkusil se do něj vrátit, ale ať se soustředil sebevíc, nedokázal to. Ta hromádka prohnilých a magií prosycených kostí a masa ho odmítala.

Propadl se do zoufalství. Takže dokázal poslat sám sebe do minulosti, jen aby přitom zemřel. V návalu hořké ironie se rozesmál, ale chechtot se brzy změnil v apatické chrčení. A pak se v jednom okamžiku znovu bíle zablesklo a z toho těla zbyl jen prach. Oblečení se záhy vzňalo a shořelo během chvilky taktéž.

Zíral na ten výjev a do jeho ještě napůl omráčené mysli se dostala jediná myšlenka: je konec. Nemá tělo, do kterého by se vrátil. Nemá syna, jehož malé tělíčko kdysi v budoucnosti dokázal na chvíli ovládnout. Nemá nic. Je opět jen duch, spíše ještě méně než duch, ale tentokrát bez naděje na návrat do hmotného světa. Není zde žádné... Zarazil se uprostřed výlevu deprese.

"Teda mně to dneska fakt nemyslí!" pronesl a zakroutil hlavou. Je tu přece jedno živoucí tělo, které by ho nemuselo odmítnout. Nejprve ale potřeboval zjistit, jak daleko se vlastně dostal. Postavil se a vrávoravým krokem vyrazil ke hradu.

Bylo zřejmě brzké ráno, nikde nikoho neviděl. Prošel skrze zavřenou hradní bránu, zaskočil nejprve do Velké síně, ale ta byla také úplně prázdná. Zamířil proto po schodech vzhůru do Nebelvírské věže. Prošel společenskou místností až do ložnic, ale nikde nebylo ani živáčka. Nakonec se vypravil do ředitelny. Tam se snad konečně něco dozví.

Když se dostal až k cíli, uviděl opět jen prázdnou místnost. Už chtěl odejít, když mu pohled padl na Denního věštce, položeného na ředitelském stole. Přešel k němu a pohlédl na palcový titulek:

Albus Brumbál se setkal s novým ministrem kouzel Rufusem Brouskem

Harry se zamyslel. Pokud je Brousek novým ministrem, dorazil někdy o prázdninách mezi pátým a šestým ročníkem. Tedy krátce po...

Zavřel oči a chvilku se nehýbal, než dokázal zaplašit pocit zmaru. Sirius už je mrtvý. Nedokáže ho zachránit, tak jako poprvé. Sirius znovu propadl Obloukem při pokusu zachránit svého kmotřence na odboru záhad.

Zdrceně si chtěl sednout do křesla, jenže místo měkkého dosednutí propadl skrz až na zem, takže mu z křesla čouhala jen ramena a hlava. Sakra, na tohle už zapomněl. Jako by mu to tvrdé dosednutí pomohlo soustředit se na realitu, opět vstal, zavřel oči a soustředil se na přemístění. Jako nehmotné entitě mu to kdysi šlo lépe, než s tělem...

Že se to povedlo, poznal podle zvuku, jako by se někdo převaloval po posteli. Otevřel oči a před sebou viděl sebe samého, i když mladšího, jak právě leží v posteli a prožívá jednu z mnoha nočních můr. Pamatoval si na tohle období svého života, nebylo hezké.

Pohlédl na noční stolek, kde ležel povědomý dopis. Jistě, vzpomněl si, že byl od Brumbála, že pro něho osobně zajde do Zobí, vezme ho ke Křiklanovi a pak do Doupěte. Pár dní předtím ale Brumbál najde viteál v prstenu a bude zasažen kletbou, která ho bude postupně zabíjet. Ne, tomuhle musí zabránit, pokud může.

Otočil se zpátky na převalujícího se chlapce. Teď se uvidí. Buď se to podaří, nebo celý dům vyletí do povětří. Ale není jiná možnost, tím si byl jistý.

Nahnul se nad postel a snažil se vybavit si, jak to tehdy dokázal. Musel hodně, ale opravdu hodně chtít. Začal se soustředit, obě ruce natáhl k hlavě spícího chlapce a představil si, že chce vstoupit do jeho těla. Cítil známý pocit táhnutí a během okamžiku už znovu vnímal hmotný svět.

Krátká chvilka uspokojení z toho, že se to povedlo, byla náhle vystřídána myšlenkou, že je něco šeredně špatně. Celým tělem mu projížděly vlny bolesti, raději se proto zakousl do peřiny, aby nezačal křičet nahlas. Jeho nehmotné vědomí se začalo spojovat s mladší verzí sebe samého. Znovu a znovu cítil, jak se mu otevírají po těle hluboké rány, cítil krůpěje krve, jak mu pod pyžamem vytékají z ran. Trvalo to snad pět minut, než záchvat pominul, ačkoliv jemu to připadalo jako celá věčnost. Zmučeně vylezl zpátky na postel, ze které se předtím zřítil na podlahu. Ztěžka dýchal, když se ale odvážil podívat se na svou ruku, překvapeně zjistil, že na ní je sice krev, ale po otevřených ranách není ani památky a na kůži jsou jen droboulinké jizvičky.

V tu chvíli si také uvědomil, že celkem dobře vidí i bez brýlí. Zřejmě se na toto tělo přenesly spolu s vědomím i některé charakteristiky jeho nehmotné podstaty. Raději by ale viděl špatně jako dřív, kdyby ho netrápila ta zatracená bolest.

Vstal a převlékl se z propoceného a zakrváceného pyžama do normálního oblečení, posléze přešel k oknu a zahleděl se ven. Směr východu slunce už byl zřetelný, ačkoliv ono samo dosud zůstávalo skryté za horizontem. I když se cítil zesláble a psychicky vysíleně, jeho současné tělo bylo přece jen plné života a energie.

Žádná sova z ministerstva kvůli těm předešlým vlnám magie nedorazila, tak si z toho vyvodil, že jeho počínání nikdo nedokázal vysledovat. Otázkou zůstávalo, jak bude kouzlit, aby ho kvůli tomu neposlali před disciplinární řízení. Speciální varianta přemisťování nikdy žádný poplach nezpůsobila, takže jako první vyzkouší tu. Zamyslel se, kam se přesunout, a protože věděl o nebezpečí hrozící Brumbálovi, vybral si stavení, které ukrývalo Gauntův prsten.

Objevil se v Malém Visánku a hned jak stál pevně na zemi, zastřel se. Pak se teprve rozhlédl, jestli jeho příchod někdo nezaznamenal. Nezdálo se.

Prošel kolem vysokých živých plotů a pak, stejně jako kdysi v Ogdenově vzpomínce, došel k domu obrostlému mechem a kopřivami. Neviděl na dveřích připíchnutého hada, ale jinak se tu toho moc nezměnilo, jen vše působilo ještě o něco pokročilejším stádiem rozkladu. Vešel dovnitř, podlaha pod jeho nohama zlověstně vrzala.

Prsten by měl být někde v zemi, vzpomněl si Harry, a jal se prozkoumávat ztrouchnivělou dřevěnou podlahu. V jednom místě se zastavil, protože ucítil zvláštní vibrování. Namířil hůlkou na podlahu a vytrhal z ní několik trámů, pod nimiž uviděl zlatou truhlici. Odlevitoval ji z díry a začal zkoumat magické ochrany. Přejel mu mráz po zádech, když si uvědomil, co za strašné kletby na ní byly umístěny.

To ale znamenalo, že tu Brumbál ještě nebyl. Oddechl si, že alespoň tentokrát nepřišel pozdě. Pustil se do složitého odeklínání, věděl přitom, že jako původní Harry Potter by si s tím ani omylem neporadil. Trvalo mu dobrou čtvrthodinu, než prorazil i poslední ochranu. Truhlice se otevřela a na měkkém polštářku se skvěl prsten s podivným kamenem.

Pohled na něj mu připomněl jiný prsten, který možná stále leží na kraji Zapovězeného lesa vedle hromádky prachu, pokud se teda sám také nerozpadl. Harry si dal v duchu závazek, že se ho pokusí najít, ale nyní se soustředil na viteál před ním. Neměl u sebe nic, čím by ho zničil, aniž by přitom nezdemoloval celou tuto barabiznu. A to nechtěl, potřeboval, aby Voldemort nevěděl, že je viteál pryč. Vyzvedl opatrně polštářek s prstenem z truhlice, tu vrátil na původní místo a kouzlem opravil podlahu do původního stavu. Pak zabalil prsten do cáru látky, který byl přehozen přes jednu z židlí a původně snad sloužil jako utěrka nádobí.

Když bylo hotovo, nechal polštářek zmizet a balíček s prstenem si schoval do kapsy. Co teď? Bylo mu jasné, že Brumbál sem dorazí během nejbližších několika dnů. Také věděl, že ředitel bude jediný, kdo ho alespoň vyslechne dříve, než by na něho poslal ministerstvo. Vyzvednutím viteálu a záchranou Brumbála už budoucnost pozměnil. Jediným řešením, které ho napadlo, bylo přemístit se do Bradavic a promluvit si s ním přímo. Vyšel před dům a pohlédl na nebe. Stále mu zbývalo trochu času, než se obyvatelé v Zobí ulici probudí a začnou se po něm shánět.