Kapitola 20.: Poslední kapka

Po návratu se v Godrikově dole příliš nezdržoval, přesunul se do Bradavic a pustil se do prohledávání ředitelské knihovny s novou vervou. Pořád cítil, že nemá tolik energie jako dříve, ale alespoň tolik netrpěl těmi nepříjemnými záchvaty. Jen několikrát kolem sebe musel vyčarovat ochranné štíty a dát průchod naakumulované surové energii.

Trávil listováním starými spisy prakticky veškerý čas, spal málo a jedl, jen když to bylo nezbytně nutné. Tři týdny na pokraji vyčerpání byly nakonec odměněny. Když narazil na detailní popis dávno zapomenutého maskovacího kouzla, snad minutu zíral na zažloutlou stránku knihy, než to jeho unavený mozek zpracoval. Další čtyři hodiny se snažil pochopit princip toho kouzla a úspěšně ho seslat. Ve chvíli, kdy se mu kousek zjizveného předloktí po jednom z pokusů změnil na zdravou kůži, vykřikl radostí. Přejel si po ní prsty druhé ruky a ani hmatem necítil nic než hladkou pokožku. Měsíce a měsíce hledání, pokusů a debat s portréty. Dneska konečně se to podařilo! Díval se na svou levou ruku jako na zjevení a nemohl uvěřit tomu, co vidí.

Svlékl se do půl těla, opět se zkoncentroval, zamával hůlkou ve vzduchu a namířil na své levé rameno. Takřka okamžitě se zjizvená kůže změnila na docela normální, obyčejnou. Znovu nahlas zajásal, jako by právě vyhrál famfrpálový pohár. Opakoval postup pořád a pořád, až většina povrchu jeho těla vypadala naprosto přirozeně. Jako poslední nechal obličej, na pomoc si přivolal zrcátko, co mu komnata ochotně poskytla, a začal s nejdelikátnější částí úpravy svého vzhledu.

Znovu si vytvořil své neposlušné černé vlasy. Oči opět zazářily zelenou barvou, přesně takovou, jakou zdědil po své matce. Konečně se bude moct ukázat svým přátelům! Obejme pořádně Ginny a Albuse! Vykašle se na strach ze záchvatů a prostě s nimi bude! Teď ještě pravou tvář, bradu a...

Po zádech mu přejelo krajně nepříjemné a stejně tak znepokojující zamrazení. Pocítil nával hrůzy a paniky. Něco se muselo stát!

"Pět minut radosti," zakřičel do ticha komnaty, "copak jsem toho chtěl tolik?"

***

Albusův stav se už skoro dva týdny nezlepšoval. Trpěl horečkami a přivolaní léčitelé si nevěděli s jeho stavem rady. Pak však nastal náhlý zvrat a začaly mu jeden po druhém selhávat orgány. Ginny ho urychleně vzala k Mungovi, sotva se ho ale lékouzelníci ujali, malý chlapec zemřel. Jeho matka se vypotácela z nemocničního pokoje nevnímajíc okolí a jako bez duše se přesunula do Doupěte.

Tam našla pouze Hermionu. Ta, když se dozvěděla tu strašnou zprávu, zkusila svou mladší přítelkyni utěšit, ale sama byla úplně vykolejená. Nabídla se, že dojde pro uklidňující čaj, a běžela do kuchyně, sotva vidíc přes slzy na cestu.

Ginny v sobě cítila naprostou prázdnotu. Poslední světlo jejího života, živoucí připomínka jejího milovaného, je pryč. Nic nezbývá.

Posadila se na svou postel a vzala do ruky zarámovanou fotografii sebe a brýlatého mladíka s rozčepýřenými černými vlasy. Jak byli šťastní! Těch několik týdnů skutečně cítila, že je naživu. Milovala ho a bez váhání by za něho položila život, kdyby mohla. Jenže ji opustil a nyní i jejich syn. Již nemá, pro koho by chtěla žít.

Odložila fotografii zpátky na stolek a svezla se na podlahu k rozházeným dětským hračkám. Ne, už ji tady nic nedrží. Půjde za nimi.

Vytáhla hůlku, zhluboka se nadechla a vyřkla poprvé a naposled ve svém životě smrtící kletbu.

***

Hermiona stoupala po schodech s podnosem, na kterém byla konvice a dva hrnky. Byla sotva tři kroky od dveří, když škvírou pod nimi zahlédla záblesk zeleného světla. Úzkostí zalapala po dechu a rozrazila dveře. Zděšeně hleděla na mrtvé tělo. Podnos jí vyklouzl z rukou a čajový servis se roztříštil na malé kousíčky, to ji ale nezajímalo ani trochu. Klekla si zdrceně k bledé dívce a s pramalou nadějí zkusila nahmatat tep.

Přímo za ní se ozvalo prásknutí, a když vzhlédla, uviděla tam stát zahalenou postavu. Podle nachystané hůlky a šedého pláště poznala Becka. Kdyby nebyla tak vyvedená z míry, možná by si všimla, že na jeho ruce není jediná jizvička, na podobné drobnosti ale momentálně neměla ani pomyšlení. V tu chvíli totiž příchozí spatřil mrtvou dívku. Několik vteřin se ani nepohnul a pak padl na kolena vedle těla. Uslyšela zvláštně povědomý hlas, i když tichý a přeskakující: "J-jak... Co se s-stalo?"

Ani pořádně nevěděla, proč mu to všechno říká, ani kde vzala sílu o tom mluvit, přesto mu popsala poslední události, které k té tragédii vedly. "Proč jsem jen byla tak strašně hloupá a nechávala ji o samotě?! Přece jsem věděla, co pro ni Albus znamenal." Svěsila hlavu do dlaní a rozplakala se.

Po dlouhé chvíli ucítila na rameni ruku a uslyšela znovu hlas, jak říká: "Není to tvoje chyba, Hermiono, ale moje. Já můžu za to, že Albus... To já ho vlastně zabil."

Překvapeně se na něho zadívala. Co to vykládá? Jak mohl Albuse zabít? Další pokračování vnitřního monologu bylo v ten okamžik přerušeno rychlým pohybem cizincovy ruky, kterou si odhrnul z hlavy kápi a odkryl tak z poloviny normální a z poloviny děsivě zjizvený obličej. Chvíli trvalo, než mozek omámený Ginnyinou smrtí zpracoval obraz, který mu zrak poskytl. S očima vytřeštěnýma a ústy dokořán zírala na svého dávno pochovaného přítele. Když ucítila pálení v hrudníku, došlo jí, že zadržuje dech. Nabrala hltavě vzduch do plic a s výdechem ze sebe dokázala dostat pouze nevěřícné "Harry?"

Smutně se na ni usmál. Nahnul se nad mrtvé tělo a něžně pohladil navždy spící dívku po tváři.

"Ty žiješ?! Celou tu dobu a nechal jsi nás v přesvědčení, že jsme tě ztratili?" Slyšel v té otázce mnoho emocí, ale i zřetelnou výčitku.

Zavřel oči a těžce vydechl. Když začal mluvit, stále se díval do tváře své milované, jako by ji svým pohledem mohl vzkřísit. "Ne, Hermiono, zemřel jsem. Jen jsem nebyl dost mrtvý na to, abych odešel z tohoto světa. Pořád jsem tu byl, celou tu dobu jsem s vámi zůstával v Doupěti nebo tam, kam jste zrovna šli. Bylo to hrozné utrpení vidět vás, jak truchlíte, a nemoct se jakkoliv projevit." Několikrát polkl a navlhčil si jazykem vysušené rty. "Až když na dům zaútočila Bellatrix a její kumpáni, dokázal jsem se dostat do skutečného těla a zabránit jí, aby Albuse odvlekla."

Odmlčel se a Hermiona poslouchala ten neuvěřitelný příběh bez jediného přerušení. Zavládlo ticho a její analytická mysl si pomalu poskládávala informace dohromady, načež téměř vykřikla: "Ty jsi posedl Albusovo tělo?! To tys zabil všechny ty Smrtijedy a vyléčil Ginny?"

Nezmohl se na víc než drobné přikývnutí.

"A zachránil jsi Rona a přemohl Malfoye?"

Další kývnutí. "Kdybych ale Albuse neposedl jako nějaký démon, mohl teď žít a ona taky. Třeba byste ho od Smrtijedů zachránili jinak, já nevím... A Ginny... Tolikrát jsem si přál se vám ukázat a prozradit svou totožnost. Vídával jsem ji proplakat celé noci. Ale nebyl jsem ve stavu, abych to mohl udělat. To až dnes... Teď už bych mohl..." Zlomil se mu hlas.

Zvedl hlavu, takže na něm zřetelně viděla ohromnou bolest ze ztráty a slzy, které mu stékaly jedna za druhou po tvářích. Posunula se blíž k němu a objala ho a on to gesto roztřeseně opětoval. "Harry, nemůžeš změnit, co se stalo. Bude to těžké, ale musíme se s tím naučit žít."

Ucítila, jak ztuhl. Vytrhl se z obětí a s výrazem, který se jí pranic nelíbil, vyhrkl: "Můžu! Můžu změnit minulost, už jsme to přece jednou udělali!"

Zatvářila se nešťastně. "Harry, nemáme obraceč času. A i kdybychom měli, Albus by pravděpodobně zemřel tak jako tak, na tom by několik hodin nic nezměnilo. Snad bys přesvědčil Ginny, aby se n-n-nezabila, byl by to však obrovský zásah do kontinuity času. A víš dobře, že něco takového se prostě nesmí. Následky by mohly být naprosto katastrofické!"

"Mě už ale pěkně serou všechny tyhle rány, který mi ten parchant jménem Osud uštědřuje. Ať se nitky času třeba zamotají a zpřetrhají, já to risknu! A nevrátím se zpátky o hodiny, ale o roky! Zachráním Brumbála, Siriuse, Cedrika... K čertu, třeba i své rodiče!"

"Harry, to nejde, nikdo se nedokáže vrátit tak daleko do minulosti. V každé knize, co jsem o tom kdy četla, to bylo jasně napsané."

"Já jsem Vyvolený, jestli jsi zapomněla," zavrčel temně, "na mě pravidla a zákony nikdy neplatily."

Dívka se vyděšeně dívala na až fanatické odhodlání vepsané ve tváři mladíka před ní. "I kdyby to šlo, Voldemort by byl znovu naživu, stejně jako Smrtijedi, mozkomoři, Šedohřbetovi vlkodlaci... Pokud bys zachránil své rodiče, vše by se změnilo. My bychom se třeba nikdy nesetkali a neskamarádili, možná bys vůbec nepoznal Ginny!"

Podíval se na ni, ale neřekl nic. Znovu se sklonil k mrtvé dívce a přejel po nádherných rudých vlasech. Ucítil známý lehký závan květinové vůně a znovu mu vyhrkly slzy. Nemohl se přece smířit s tím, že už ji nikdy neuvidí smát se, nebude ji moct políbit ani pohladit.

"Do háje s kauzalitou, musím to zkusit, ať to stojí, co to stojí!"

Pochopila, že ho nemá šanci přesvědčit. Vlastně i chtěla, aby se mu to podařilo a všichni ti mrtví by dál žili své životy. "Harry?" pronesla tiše.

Zvedl k ní své zelené oči.

"Zachraň je. Zachraň je všechny!"

Dívali se na sebe a pak se znovu objali. Nebylo třeba cokoliv dalšího říkat. Harry vstal, naposled se podíval na svou milovanou, nandal si na hlavu kápi a se soustředěným a odhodlaným výrazem se přemístil.

***

Nedbal už na možné prozrazení. Objevil se přímo v bradavické ředitelně, kde se právě nacházela nejen ředitelka, ale i Artur Weasley a Kingsley Pastorek. Jeho příchod ty tři vyděsil, vytáhli proto instinktivně hůlky, když jim ale došlo, že jde o Becka, opět se uklidnili.

Harry přistoupil k Brumbálovu obrazu, ze kterého na něj bývalý ředitel překvapeně shlížel.

"Co se stalo, chlapče?"

Harry si musel odkašlat, aby dokázal vyslovit tu strašnou pravdu. "Ginny je mrtvá a Albus také."

Artur vyskočil a snažil se návštěvníka popadnout za hábit, aby se domohl vysvětlení, Harry ho ale rukou odrazil zpátky do křesla a otočil se zpět k obrazu. "Mám toho dost, jak jde celý můj život všechno do háje. Nejdřív Voldemort, pak ta pseudosmrt, přežívání v neustálé bolesti a teď tohle. Už to prostě nedokážu déle snášet."

Málokdy bývalému Nejvyššímu divotvůrci Starostolce, stejně jako Nejhlavnějšímu hlavounovi Mezinárodního sdružení kouzelníků a exveliteli Fénixova řádu došla slova. Tohle byl jeden z těch mála okamžiků. Díval se na zdrceného mladého muže, kterému osud nedopřál téměř nic kromě strádání a bolesti.

Ten se najednou otočil k přítomnému ministrovi kouzel. "Kingsley, máte ještě na ministerstvu nějaký funkční obraceč času?"

Oslovený se zarazil překvapením, nejen nad oslovením, ale i nad tématem. Potom sklouzl pohledem na Brumbálův obraz a zdvihnutým obočím žádal o radu. Když viděl krátké přikývnutí, odpověděl: "Ano, asi půltucet exemplářů máme pečlivě chráněný na odboru záhad. Víc jich nezůstalo, potom co byla před lety zničena skoro celá ministerská zásoba. Těchto šest bylo tehdy naštěstí jinde. Od té příhody se vůbec nepovoluje odnášet je mimo půdu ministerstva." Podezíravě se na Becka podíval. "Každopádně je jejich používání striktně omezeno. Nikdy nesmí být obraceč použit pro nápravu událostí, a to ani v případě něčí smrti. Jinak bychom je používali za války a zachránili třeba tady Albuse, nebo možná dokonce Harryho Pottera. Ale nemůže se narušovat časové kontinuum, to je jeden z těch úplně nejvyšších a nejdůležitějších kouzelnických zákonů. Ani Voldemort," i po době uplynulé od jeho zabití se nedokázal vyvarovat zajíknutí, "si nikdy nedovolil některý z těchto artefaktů použít."

"Pche, Brumbál už byl téměř mrtvý tak jako tak a Harry Potter," neubránil se posměšnému tónu, "je živý i teď. To nejsou zrovna vhodné příklady."

Zachmuřený Kingsley, nehybný Artur i vyjevená Minerva zalapali po dechu. První se ozvala současná ředitelka: "Jak to myslíte? Harry Potter je naživu?"

Povzdechl si, byl tak rozčilený a zdrcený ze smrti své milované a svého syna, že nedokázal pořádně přemýšlet. Otočil hlavu k obrazu, na kterém našel Brumbála s velice pochmurným výrazem. Nečekal, že by z téhle strany dostal nějakou pomoc.

"Pořád ti to ještě nedochází, Minervo?" ušklíbl se z vedlejšího portrétu Snape.

Harry se na něj rozčileně otočil. "Neprovokujte, Snape, to, že jsem vám vděčný za spoustu věcí, neznamená, že bych vaším portrétem nechtěl přitopit v nejbližším krbu!"

"Co mi nedochází?" ozvala se nervózně ředitelka.

Vyhledal ji očima. "Víte, Harry Potter zemřel při rozhodující bitvě. Víceméně. Jenže jeho duše a mysl zůstaly na tomto světě. Teprve po nějaké době a během jistých událostí," zadíval se na okamžik na pana Weasleyho, "se vrátil mezi živé. Ehm, taky víceméně. Byl však svému okolí natolik nebezpečný, že se rozhodl zůstat pro zbytek světa mrtvým."

Artur, který před pár vteřinami vyskočil z křesla a už u krbu nabíral do ruky letaxový prášek, zůstal po posledních slovech šokovaně stát uprostřed pohybu a nedbal na zrnka prášku, která mu propadávala skrze prsty.

Harry věděl, že to některému z nich brzy docvakne, strhl si kápi a rovnou odpověděl na otázku dříve, než ji kdokoliv stačil položit. "Já jsem Harry."

Arturovi klesla natažená ruka k boku, zbytek prášku se vysypal na koberec před krbem. Kingsley rychle mrkal s pohledem upřeným na znovunalezeného zachránce kouzelnického světa. Minerva otevřela ústa, zavřela je a znovu otevřela, žádná slova z nich ale nevyšla. Pak pomalu přistoupila ke svému bývalému studentovi a vztáhla pravou ruku k jeho napůl zahojené tváři. "Harry?"

Stočila pohled na obraz. "Vy jste o tom věděl, že ano, Albusi?"

Brumbál pomalu přikývl.

Minerva McGonagallová, jindy přísná a upjatá ředitelka, následně udělala něco, co by od ní Harry nečekal - láskyplně ho objala.

Trvalo několik dlouhých vteřin, než se nejprve zbavil překvapení a následně přerušil to mateřské gesto. Viděl na její tváři slzy. Mnoho slz. Nakonec ale od ní odstoupil a znovu pevným hlasem se zeptal: "Jak daleko do minulosti se člověk může obracečem dostat? Vím, že minimálně tři hodiny, ale nechce se mi věřit, že by to záleželo čistě na počtu otočení."

Byl to Brumbál, který po chvilce ticha odpověděl. "Obvykle se dá dostat řádově hodiny do minulosti. Závisí to na síle čaroděje či čarodějky, která obraceč používá. Harry, nemůžeš ale změnit minulost, i kdyby šlo o slečnu Weasleyovou a tvého syna. Jsou známé případy, kdy se kouzelníci zkoušeli dostat dále do minulosti, ale podle všeho přitom okamžitě zemřeli. Pokud by to přesto někdo dokázal a narazil sám na sebe nebo změnil výrazněji běh událostí, nejspíše by to skončilo pořádnou explozí. Nejde to udělat!"

Harrymu po tváři přeběhl temný stín. "Nemám v plánu vracet se pár hodin a zachránit Ginny a Albuse." Podíval se Brumbálovi do očí, než pokračoval. "Chci se vrátit tak daleko, abych mohl zachránit vás, Siriuse a vůbec co nejvíc lidí, kteří zemřeli kvůli Voldemortovi. Chci jít tak daleko do minulosti, nakolik mi stačí moje síla."

Viděl šok ve tváři bývalého ředitele, a když se otočil, i výrazy ostatních vypadaly podobně. První se vzpamatoval ministr: "To byste ale riskoval, že se Pán zla vrátí a tentokrát ovládne celou zemi. To nemohu za žádných okolností dovolit, jakkoliv bych si přál některé lidi znovu potkat živé."

Viděl Kingsleyho, jak sahá po své hůlce. Neměl ale už chuť poslouchat, že to nemůže udělat. Chápal, co riskuje, zároveň však věděl, že by obětoval cokoliv, aby své milované zachránil. Byl rozhodnutý. Podíval se naposled na Brumbálův portrét, řekl jen "Brzy na shledanou" a dřív, než ho mohlo Kingsleyho odzbrojovací kouzlo zasáhnout, se přemístil pryč.

***

Ocitl se přímo na odboru záhad, v místnosti, kde před lety s přáteli zdemoloval ministerskou zásobu obracečů času. Nyní zde stála jen jediná skleněná skříň s několika málo magickými předměty.

Neváhal a odčaroval ochranné bariéry. Když vzal jeden obraceč do ruky, ozval se ostrý zvuk ječivého kouzla. Zřejmě neodčaroval úplně všechny ochrany. S tím si ale nelámal hlavu a obtočil si řetízek s magickým předmětem kolem krku.

Slyšel rychlé kroky, jak se někdo vehementně snaží zabránit probíhající loupeži, proto se přemístil zpátky do Bradavic. Tentokrát ale nezamířil do ředitelny, místo toho se zhmotnil na okraji Zapovězeného lesa. Pohlédl na hrad, z mnoha a mnoha oken zářila do večerního soumraku světla. Vyčaroval si pergamen a brk, zamyslel se a pak začal počítat dobu, která uplynula od Cedrikovy smrti. Nedělal si raději naděje, že by se dostal až ke svým rodičům, takže si vybral Červíčkovu vraždu jako první věc, kterou měl v plánu změnit. To bylo na konci jeho čtvrtého ročníku. Jestli jedno otočení znamená návrat o jednu hodinu...

Zatočila se mu hlava, když mu vyšel výsledný počet nutných otočení. Najednou ho přemohl pocit, že něco takového prostě nedokáže, že nemá ani zdaleka dost síly. Pak si ale vzpomněl, proč to všechno dělá. Zhluboka se nadechl chladného vzduchu. Musí to dokázat, musí minulost změnit!

Nastavil si jednoduchým kouzlem požadovaný počet otočení a dalším samohybným nepřetržité otáčení. Věděl, že bude potřebovat každou trošičku své magické energie, proto zrušil všechna svá léčitelská a maskovací kouzla, která udržovala jeho tělo pohromadě. Okamžitě ucítil bodavou bolest po celém těle, ale nedbal na ni. S pohledem na bradavický hrad se párkrát zhluboka nadechl a pak prstem uvedl obraceč do pohybu.

Před očima se mu nejprve pomalu a pak stále rychleji střídaly záblesky dnů a nocí. Netrvalo dlouho a cítil, jak i jeho ohromná magická síla postupně mizí a byl stále slabší a slabší. Spatřil změny ročních období, letní trávu, rozkvetlé jarní kvítí i hromadu sněhu, který zmizel v barevné paletě listí z opadávajících stromů.

Hrad samotný mezitím nejprve ztrácel postupně opravované části, aby pak náhle stál celý, neponičený a stejně úchvatný, jako když ho Harry viděl poprvé. Došlo mu, že právě minul bitvu s Voldemortem. Na mysl mu vytanuly vzpomínky na všechny, kteří toho strašného dne zemřeli. Než si vůbec stačil vybavit jejich tváře, přeletěl další rok. Podlomily se mu nohy a padl na kolena. Vysílené a zbědované tělo vypovídalo službu, cítil, že už mu nezbývá žádná energie. Řval bolestí, která mu pulzovala celým tělem. Definitivně věděl, že to nedokáže.

Rychlost posunu v čase se trhavě měnila, z vysoké na téměř žádnou, kdy dokázal rozeznat i jednotlivé postavy, jak se procházejí po pozemcích. Potom přišlo poslední zrychlení a on ztratil vědomí. Jeho tělo tlumeně dopadlo na orosenou trávu, obraceč se během záblesku světla proměnil v oblak dýmu a pak všechno utichlo.