Kapitola 19.: Odchod

Harryho stav se den ode dne zlepšoval. Jeho tělo sílilo, takže začal konečně zase chodit, nejprve jen po pokoji, nakonec se ale odvážil i sejít schody do přízemí.

Bylo časné sobotní ráno, takže v kuchyni narazil jen na hlavní hospodyni domácnosti, jak chystá snídani. "Dobré ráno, paní Weasleyová."

Žena se překvapeně otočila od linky a zadívala se na příchozího. "Dobré, ehm... Becku. Měl jste někoho požádat o asistenci s chůzí po schodech, co kdyby se vám zamotala hlava?"

Nemohl si nevšimnout nejen formálního oslovení, tak i upřímné starosti o jeho zdraví. "To je v pořádku, cítím se fajn. Prosím, nevykejte mi, jsem ve věku, že bych mohl být vaším synem."

Trochu se zarazila, pak ale přikývla a pokynula mu ke stolu. "Dáš si s námi snídani?"

"Pokud v tom není problém. Stačí, že okupuji jeden z pokojů, nechci se proti vašemu přání vetřít ještě k rodinnému stolu."

"Jaképak vtírání? Vděčíme ti za to, že u tohoto stolu vůbec můžeme být, tak neříkej hlouposti."

"Děkuji za pohostinnost, kterou mi prokazujete. Velmi si jí vážím, opravdu."

Poslední větu přešla bez reakce a stočila rozhovor na praktičtější otázky. "Co si dáš? Topinky s marmeládou? Slaninu s vejci? Nebo bys raději něco jiného?"

"Dám si to, co ostatní, kvůli mně si nepřidělávejte zbytečně další práci."

V tu chvíli uslyšel na schodech kroky a za okamžik do kuchyně vešla Ginny ještě v županu a s Albusem v náručí. Trochu překvapeně hleděla na nového stolovníka, pak se nicméně usmála a opětovala jeho pozdrav. Pustila jednou rukou dítě a hůlkou si z rohu místnosti přivolala dětskou židličku. Následně do ní chlapečka posadila a zajistila popruhy. Potom přešla k lince a začala připravovat nějakou kašičku.

Harry se s prazvláštním pocitem díval na svého syna, který si ho taktéž se zájmem prohlížel. "Ahoj Albusi," pronesl polohlasně a usmál se. Obličej malého klučiny se rozzářil a zároveň s tím dítě natáhlo před sebe ruce.

Ginny se otočila od míchání kaše. "Asi se mu líbíš, Becku."

Polkl, přisunul se blíže a chytil nabízené ručičky do svých. Ozval se veselý dětský smích.

"Klidně si ho pochovej, jestli chceš, ještě mi to bude chvíli trvat."

Zavrtěl hlavou. Paní Weasleyová však přistoupila k židličce, odepnula popruhy a vzala dítě do rukou. Chlapeček začal okamžitě protestovat a stále natahoval ručky původním směrem. Jeho babička si povzdechla a podala svého vnoučka Harrymu na klín. Tam se okamžitě uklidnil a spokojeně si něco brblal.

Měl co dělat, aby ovládl emoce, které se na něho navalily. Bylo to už několik měsíců, co ho večer po křtu držel naposled v náručí. A teď ho měl znovu u sebe, svého syna, svou krev. Nedokázal zabránit několika slzám, aby mu stekly po tváři. Vzhlédl a uviděl Ginny, jak drží v ruce misku s příkrmem a velice zvláštně si ho prohlíží.

Otřel si oči a vrátil chlapečka do židličky. Před případnými zvědavými otázkami ho zachránili Ron a Hermiona, kteří se právě objevili v kuchyni. Posadili se na židle a oba si Harryho zkoumavě prohlíželi. To naštěstí skončilo, když paní Weasleyová začala na stůl servírovat snídani. Hermiona se zvedla a pomohla rozdat hrnky a čaj a Ron se začal plně věnovat osmahnuté slanině, která mu přistála na talíři.

Po trochu rozpačitém úvodu se rozproudil živý rozhovor o tom, co je celý den čeká a jaké plány mají na další dny. Harry jen poslouchal a po velice dlouhé době cítil, že někam opět patří.

Hermiona s Ronem se dohadovali o zařizování domu na Grimmauldově náměstí. "Pořád si myslím," prohlásila právě dívka, "že by se ten dům měl kompletně zrenovovat. Kdykoliv tam přijdu, mám takový nepříjemně stísněný pocit."

"Hermiono, ten dům má svou atmosféru a svou minulost. Mně se ten dech dějin, co tam cítím, docela líbí.

"Nelpi na minulosti, Rone, soustřeď se na budoucnost," ozval se tiše nový stolovník.

Rudovlasý mladík se na něho dlouze zadíval, pak ale svěsil hlavu a povzdechl si: "Víte, co zemřel Harry, budoucnost už není, co bývala..."

"Budoucnost je taková, jakou si ji uděláš. Za posledních pár dní jsem vás trochu poznal a nemohl jsem nevidět, jaké city k sobě s Hermionou chováte. Jestli si mohu dovolit dát ti radu, pořádně uprav a zútulni ten dům, požádej ji o ruku a žijte naplno dál. Jsem si celkem jistý, že by to ten váš Harry ocenil."

Překvapeně na něho hleděli a Hermiona měla co dělat, aby se nezadusila kouskem topinky. Ron poplácal přítelkyni po zádech a zároveň jeho nervózní tvář červenala z návrhu, co právě zazněl.

Konečně se pořádně nadechla a napila se čaje. Potom i ona pohlédla na Becka a vyslovila otázku, kterou podle všeho měli na jazyku i ostatní. "Ty jsi znal Harryho osobně?"

Usrkl z hrnku, aby získal chvilku času. "Párkrát jsem ho potkal, ano."

Hermiona vycítila šanci dozvědět se něco nového. "Kdy to bylo? Nikdy se o tobě nezmínil, aspoň pokud vím."

Chápal, že se nesmí zamotat do nějaké složité lži, protože by to zajisté neušlo Hermionině pozornosti. "Harry Potter měl svá tajemství, stejně jako mám já. Oba jsme měli shodný cíl - zbavit svět Voldemorta. Z tohohle pohledu jsme byli spojenci. On zhruba věděl, co podnikám já, já zase, co dělá on. Víc vám k tomu ale neřeknu." Odmlčel se a uhryzl další kus topinky.

Ani ostatní nic neříkali. Jediný, kdo vydával nějaké zvuky, byl Albus, do kterého se jeho matka snažila nepříliš úspěšně dostat snídani.

Když Harry dojedl poslední sousto, poděkoval za jídlo a vydal se zpátky do pokoje. Tam padnul obličejem na postel a snažil se zapudit pocit viny, že musí svým nejbližším takhle lhát.

***

Před polednem za ním znovu přišla Ginny. Měla trochu opuchlé oči, takže mu bylo jasné, že ji vzpomínky dohnaly k pláči. V tu chvíli se cítil ještě hůř, než po snídani.

Sedla si jako obvykle na okraj jeho postele, nic však neříkala.

Harry měl co dělat, aby ze sebe dostal alespoň omluvné "Promiň mi to, Ginny."

Smutně se na něho podívala. "Nemáš se za co omlouvat, Becku. Je prostě těžké o Harrym mluvit, když nám všem tolik chybí."

Připadal si čím dál hůř. Promnul si čelo a povzdechl si. "Nechtěl jsem vás rozrušit. Ale vypadá to, že mám holt takovou schopnost, že kolem sebe šířím chmury. No, cítím se už docela v pořádku, takže jsem se rozhodl, že konečně zmizím."

Překvapeně na něho pohlédla a zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Není to přece tvoje chyba. Zůstaň tu ještě pár dní, než se ti vrátí všechny síly."

Tak strašně rád by u ní zůstal. Nemohl však riskovat, že ho přepadne jeden z jeho záchvatů tady v Doupěti. Cítil, že mu magie opět proudí celým tělem a je jen otázkou času, než bude chtít ven.

"Musím, Ginny. Už jsem vám narušoval rodinnou pohodu dost dlouho. Zítra brzy ráno odejdu."

"Když musíš, nedá se nic dělat." Zvedla se z postele a přešla ke dveřím. "Budeš mi chybět, Becku."

***

Druhý den ráno vstal, ještě než vyšlo slunce. Hůlku měl přichystanou a nic jiného vlastně neměl, takže akorát sešel tiše po schodech do kuchyně. S ostatními se rozloučil už večer, takže nepředpokládal, že na někoho takhle brzy narazí.

Jakmile ale vešel, spatřil na jedné z židlí Ginny, jak klimbá s hlavou opřenou o stůl. Měl podezření, že tam takhle čeká už dlouho. Nejspíše vycítila něčí přítomnost, probudila se a snažila se prohlédnout skrz šero v místnosti.

"Opravdu tu nezůstaneš?" zeptala se a její hlas měl v sobě zřetelný podtón zármutku.

"Ne, Ginny. Velice ti děkuju, že ses o mě starala. Je to už velmi dlouho, co se ke mně někdo choval tak mile a přátelsky."

Vstala a popošla k němu. Hleděli si navzájem do očí, pak udělala poslední krok a objala ho. Cítil, jak se dívka chvěje, a nebyl si jistý, jestli se netřese i on sám. Objal ji oběma rukama, a neschopen myslet na nic jiného, tiskl ji k sobě, jen aby mohl ještě chvilku cítit teplo jejího těla.

Nevěděl, jak tam stáli dlouho - možná minutu, možná deset. Když od něho nakonec pomalu odstoupila, viděl, že pláče.

"Měj se hezky, Ginny," promluvil tiše, "a hlavně nepřestávej žít. Nikdy nevíš, co ti budoucnost přinese." Otočil se a vyšel hlavním vchodem vstříc prvním slunečním paprskům.