Kapitola 16.: Smutek a zášť

Slunečný, i když mrazivý listopadový den dával všem na vědomí, že je zima za dveřmi. Stromy již ztratily valnou většinu listí a zmrzlou zem pokryla jako bílý závoj jinovatka.

Po cestě vedoucí z Prasinek kráčelo několik postav a vedlo mezi sebou rozhovor. Postarší pár, vedle nich mladá dívka a u její pravice se metr nad zemí pohyboval velký proutěný koš se dvěma dřevěnými tyčemi po stranách. Koš byl na první pohled naplněn různými látkami a dekami, zblízka by si ale kolemjdoucí mohl všimnout malé dětské tvářičky, poněkud zčervenalé od mrazu, jinak ale spokojeně spící.

"Holčičko," promluvila teď starší žena, "opravdu si nemyslím, že bys na to místo měla chodit. Akorát to v tobě vyvolá smutek a trápení."

"Já tam ale chci jít, mami," odpověděla její dcera rozladěně a rukou mírně upravila směr letu koše.

"Ginny, chápeme, že na něj chceš vzpomínat, proč ale raději nejdeme na hřbitov?"

Dívka otočila hlavu k muži kráčejícímu vedle ní. "Protože u jeho hrobu je to takové... divné. Vůbec se mi to tam nelíbí, jako by tam Harry..." Odmlčela se a zavřela oči. Ušli dalších pár desítek kroků, nikdo nic neříkal.

"Prosím, jen chvilku pohlídáte Albuse. Nezůstanu tam dlouho, slibuju."

Manželé se na sebe podívali, než muž odpověděl. "No dobrá, vymlouvat ti to nebudeme. Počkáme na tebe na kraji lesa, ano?"

"Děkuju," dodala tiše.

Dál šli mlčky, jedinými zvuky byly jejich kroky a šustící oblečení. Odpojili se z hlavní cesty a vydali se po pěšině k hranici lesa. Oba dospělí se u prvních stromů zastavili a s nimi i vznášející se košík. Žena se nad něj sklonila, aby zkontrolovala spící dítě, zatímco mladičká matka zamířila hlouběji do lesa.

Aniž by si toho mohla všimnout, její kroky spustily důmyslně skryté poplachové kouzlo. To kdesi daleko odsud upozornilo jiného mladého člověka, že nadešel čas provést určitý plán.

***

Ostrý zvuk uvnitř hlavy ho vytrhl z dřímání. Odhodil na zem knihu, která mu ležela otevřená na klíně, vyskočil na nohy a hmátl po hůlce ležící na blízkém stolku. Do ruky chytl koště a v tu chvíli se přemístil.

Zjevil se těsně u bariéry, která obklopovala bradavické pozemky. Mezi hradem a jeho pozicí se rozprostíral Zapovězený les, z této strany ale nestála žádná zeď či jiná pevná překážka, která by bránila v průchodu. Po jedné ze stezek před deseti měsíci prchal, když byl Pán zla poražen. Tehdy letěl na koštěti, které si prozíravě pro všechny případy nachystal. Zmijozelský sklon připravovat se na každou alternativu mu tenkrát zachránil život... nebo minimálně svobodu. Dnes mu snad konečně pomůže vyrovnat účty.

Nasedl na koště a zastřel se. Věděl, že tohle kouzlo moc neovládá, ale ve výšce těsně nad stromy a ve vysoké rychlosti ho nikdo nemá šanci zahlédnout. Kdysi tu létali ti odporní hipogryfové, testrálové a kdovíjaká další Hagridova havěť, takže by nikdo se špetkou rozumu tuhle cestu nezvolil. Při postupu smrtijedské armády byla naštěstí velká část obyvatel lesa zahubena, takže se nemusel obávat nějakého útoku. Ostatně byl tu už několikrát a nikdy nic nebezpečného nepotkal.

Trvalo jen pár minut, než les přeletěl. Jakmile se přiblížil k palouku, kde ten zatracený Potter údajně chcípnul, ubral rychlost a opatrně se snesl níž. Na zemi se rozhlédl a spatřil ženskou postavu, jak se blíží k malému prostranství obklopenému stromy. Protože byl na jeho konci, měl v plánu si nejprve prohlédnout, o koho jde, a až bude dotyčný odcházet, zaútočit zezadu.

Neviděl dotyčné do skloněné tváře, ale ve chvíli, kdy si všiml rudých vlasů vykukujících zpod čepice, se zlověstně usmál. Konečně, tolik planých poplachů, než se ukáže některý z těch hnusáků. Čekal spíše toho jeho natvrdlého kamarádíčka nebo tu mudlovskou šmejdku, ale tohle je ještě lepší! Krvezrádkyně, co mu porodila dítě! Tolik měsíců a teď se konečně pomstí!

***

Zastavila se a zhluboka dýchala. Věděla předem, že ji první návštěva tohoto místa od těch strašných událostí rozruší, když ale viděla ten kus země před sebou mezi stromy v reálu, nedokázala jít dál. Otřela si slzy, které ji studily na tváři, jinak se nepohnula.

Před necelým rokem právě tudy spěchala za svým Harrym, jakmile ji neblahá předtucha napověděla, že je něco v nepořádku. Od chvíle, kdy se probudila na bradavické ošetřovně a uvědomila si, že je mrtvý, dávala si za vinu, že tehdy neutíkala rychleji, že mu neřekla o jejich dítěti a o tom, jak ho miluje.

Vysvětlili jí, že to musel udělat kvůli zničení Voldemorta. Svým rozumem to chápala, emocionálně to však přijmout nedokázala. Hermiona jí nakonec prozradila i příčiny toho, proč se Harry v posledních týdnech před bitvou choval tak odtažitě. Když si uvědomila, jakou volbu musel učinit ve prospěch ostatních, proplakala mnoho bezesných nocí.

Častokrát si za poslední měsíce říkala, že kdyby nebylo malého Albuse, neměla by pro co žít. Raději by odešla za Harrym stejným způsobem, jako to udělal on, v naději, že by se zase někde v jiném světě setkali. Kvůli svému dítěti ale musela zůstat silná a nepoddávat se smutku a beznaději.

Jenže nyní stála pár desítek metrů od místa, kde její milovaný zemřel. Ne, nedokáže jít dál. Možná někdy v budoucnu, ale dnes ne. Vtom zaslechla povědomý dětský křik, jak se někde v dáli kdosi dožaduje své matky. Otočila se zády k palouku a co nejrychleji se vydala pryč. "Už jdu, můj malý," promluvila polohlasně a zrychlila do běhu. "Hned jsem u tebe!"

***

Zamračil se. Co to sakra ta mrcha dělá? Proč utíká pryč?! Přece mě nemohla vidět! Rychle překonal několik metrů, které ho dělily od volného prostoru, a sedl znovu na koště. Vyrazil vzhůru a vpřed, takže znovu letěl těsně nad úrovní stromů. Viděl, že nic netušící dívka je už za polovinou vzdálenosti ke kraji lesa. To ještě stihne, pokud...

Naštvaně zaklel, když zahlédl dvě další postavy ještě s nějakým košem, jak jdou té běžící holce vstříc.

Rychle si zhodnotil své možnosti. Nenechá tu mrchu odejít, když už je tak blízko pomstě. Poznal ony další dvě postavy a přes tvář mu znovu přeběhl úšklebek. Další krvezrádci, i s tím malým parchantem! Tím lépe!

Přeletěl nad jejich hlavami a snesl se za tlustý kmen nějakého stromu. Tímhle mají odříznutou cestu a s tím košem s dítětem nemůžou dost dobře zdrhnout přes les. Jsou v pasti, ani o tom nevědí.

***

Utíkala, aby byla co nejdále od toho strašného místa. Chladný vzduch ji pálil v krku a nutil oči slzet. Aspoň tím zamaskuje předchozí pláč. Nedaleko před sebou spatřila své rodiče i s Albusem, jak jí jdou v ústrety. Zastavila se až těsně před nimi a z úst jí vycházela pára, jak rychle dýchala.

Její matka si ji starostlivě prohlížela. "Stalo se něco, holčičko moje?"

"Ne, jsem v pořádku, prostě jsem si potřebovala trochu pročistit hlavu. Chybí mi pohyb na čerstvém vzduchu, když se pořád jen starám o malého."

Oba se na ni nedůvěřivě zahleděli, ale raději dál nevyzvídali. Bylo zřejmé, že ji tahle výprava neudělala dobře.

"Jdeme?" zeptal se pan Weasley a počkal na dceřino přikývnutí, pak otočil koš o sto osmdesát stupňů a všichni čtyři vyrazili ven z lesa.

Ušli jen pár metrů, když zpoza jednoho stromu vylétl rudý paprsek a zasáhl starší ženu přímo do prsou. Ta se okamžitě skácela v bezvědomí k zemi. Ve stejnou chvíli už její manžel instinktivně odrazil další kletbu, která mířila na něho. Vyčaroval zářivý štít a rychle očima pátral po útočníkovi.

Ginny, když viděla, že je otec chrání štítovým kouzlem, zastavila pohyb koše, vytáhla rychle hůlku a sklonila se k bezvládně ležící matce.

"Je jen omráčená, tati," křikla a opět se postavila. "Kdo na nás útočí?"

"Nevím, Ginny. Nikoho nevidím. Zkus matku probudit a vyndej Albuse. Musíme se dostat mezi stromy, tady jsme moc na ráně!"

"Tak to ne!" ozval se rozčilený hlas, "na útěk ani nemyslete. Mám s vámi jiné plány!"

"Malfoy!" zavrčela Ginny, "to ti nestačilo, jak dopadla tvoje rodina i tvůj odporný pán?"

"Právě proto, co jste jim vy všichni a taky Potter způsobili, teď zaplatíte. Neodejdu, dokud vás všechny nezabiju!" Jak to dořekl, zamával hůlkou. Z té vyšlehly obrovské plameny a zapálily les napravo od bránící se čtveřice. Hůlkou jako plamenometem přejel přes celou pěšinu. Vyčarovaný štít plameny zastavil, ale vzplál podrost a stromy i na druhé straně.

"Ginny, jak jste na tom?" křikl za sebe pan Weasley. Jeho žena právě trochu omámeně vstala a postavila se vedle své dcery, která už měla v náručí své dítě.

"Mamka je trochu mimo, nevím, jestli se dokáže sama bránit."

"Vezmi matku a syna a utečte zpátky. Do stran to nejde, je to jediná možnost."

"A co bude s tebou? Nemůžeme tě tady přece nechat!"

"Já se stáhnu hned za vámi, tak už jděte!"

Jak dvě ženy s dítětem začaly couvat, ozval se zepředu znovu nepřátelský hlas. "Kdepak, kdepak, řekl jsem, že tu zůstanete, než s vámi skončím. Jestli vám ten ohníček nestačil, abyste to pochopili, zkusím trochu přidat!"

Proud ohně tříštící se o štít na okamžik ustal, aby vzápětí těsně před skupinku vylétl další, ještě silnější výšleh. Tenhle byl ale jiný. Z ohně se tvarovaly hlavy příšerných oblud a plameny je během chvilky obstoupily ze všech stran jako hradba.

"Promerlina, to je zložár!" vykřikl pan Weasley, když mu došlo, o co se jedná.

"Správně, uhodl jsi, ty odporný krvezrádče, před tímhle prokletým ohníčkem vás štít nezachrání," chechtal se Malfoy šíleným smíchem. "Konečně chcípnete a já se dočkám své pomsty!"

Znovu namířil na své cíle hůlkou a vyslal další zášleh zložáru.

***

Harry seděl ve svém křesle v Komnatě nejvyšší potřeby a debatoval s Brumbálovým portrétem o několika zaklínadlech, na která při čtení narazil.

Najednou sebou škubnul. Zamračil se a nervózně se otáčel dokola po místnosti.

"Děje se něco, chlapče?"

"Nevím, pane. Mám hrozně nepříjemný pocit, že je něco špatně." Přemýšlel, co by to tak mohlo být, když mu najednou Komnata na dosud rovné stěně vytvořila výklenek s oknem. Udělal k němu několik kroků a zjistil, že má výhled na velkou část bradavických pozemků. A pak to spatřil. Dým stoupající z lesa a teď dokonce ohnivé plameny, jako by si tam daly dostaveníčko alespoň tři tucty draků.

"Musím jít." Aniž by čekal na odpověď, zmizel.

I křeslo na obraze záhy osiřelo, jak Albus Brumbál vyrazil najít současnou ředitelku.

***

Artur Weasley pochopil, že je zle. Ten zmetek měl pravdu, proti zložáru je štítové kouzlo k ničemu. Vůbec netušil, co dělat. Kdyby z toho aspoň dostal ostatní, ale jak? JAK?

Viděl, jak se k němu blíží ohnivá smrt a v tu chvíli mu již bylo definitivně jasné, že tohle nepřežijí. Chtěl ještě naposled pohlédnout na svou rodinu, a tak otočil hlavu k vyděšeným ženám a křičícímu dítěti.

Tu se těsně vedle něj ozvalo prásknutí a takřka okamžitě se kolem něj a ostatních vytvořila zářivě bílá polokoule štítu. Nechápavě se otočil zpátky k útočníkovi a zalapal po dechu, protože uviděl postavu v šedém plášti stojící zády k němu. V natažené ruce třímal zřejmě nějakou velmi tlustou hůlku a z jejího konce vycházel oslňující proud světla, který se po pár metrech formoval do onoho neskutečného štítu. Co bylo ale ještě neuvěřitelnější, plameny zložáru se o tu zářící hradbu tříštily za velmi zlověstného syčení.

***

Přemístil se doprostřed povědomé lesní pěšiny a mohl děkovat svým dobrým reflexům, že stihl vyslat proti blížícímu se výšlehu ohně štít. Ten pokryl i zbytek skupinky, protože další plameny útočily ze stran. Posílil svou ochrannou sféru, jak jen dokázal. Veškerou svou energii v ten okamžik využíval k tomu, aby zastavil údajně nezastavitelný kouzelný oheň dostatečně daleko od svých blízkých.

Podle hlasitých nadávek Harry poznal, kdo je původcem té zkázy, která už spálila mnoho set metrů čtverečných okolního lesa. Malfoy ale vyčarovával další a další dávky ohně, takže neměl možnost na něho zaútočit a zneškodnit ho. Když to takhle pokračovalo další minuty, bylo zřejmé, jak se štít pod náporem deformuje do tvaru komety. Harry stál na místě, kde by bylo její jádro. Cítil, jak ho síly opouštějí a ochranné pole se neustále zmenšuje, takže ostatní byli nuceni postavit se těsně za něj, aby zůstali mimo ohnivé peklo za ochranou bariérou.

Žár byl nesnesitelný i přes štít. Harry viděl dým stoupající z jeho hůlek i rukávu pravé ruky, ve které je držel. Mhouřil oči, každý kousek odkryté kůže ho pálil, jako by stál pod deštěm vařící vody. Vlastně to nebylo daleko od pravdy. Pan Weasley zřejmě pochopil, že životy jeho rodiny závisí na tajemném cizinci, a snažil se vyčarovanou vodou rozstřikovanou do okolí ochladit trochu prostor uvnitř štítu. Než ale voda dopadla na zem, už byla přeměněná na obláčky páry.

Zářivá sféra pokrývala plochu sotva postačující na to, aby se tam všichni namačkali, pan Weasley se musel dokonce přikrčit. Proutěný koš, ve kterém ještě před chvílí odpočívalo malé dítě, dávno vzplál plamenem a změnil se v hromádku popela.

Harry ztrácel cit v končetinách, jeho přehřátý organismus hrozil, že během chvilky vypoví službu. Risknul bleskové pootočení za sebe, aby viděl stav ostatních, a zjistil, že všichni čtyři jsou namačkaní a skrčení snad na metru plochy těsně za jeho zády. Zahlédl úzkost a strach ve tváři Ginny, která se marně snažila utěšit křičícího Albuse a vlastním tělem ho alespoň trochu odstínit od nejhoršího žáru.

Tohle přece nemůže dovolit, nesmí je... zklamat. Je jejich jediná... šance... na přežití...

Jeho mysl se snažila utéct do blaženého nevědomí, ale vůle ho stále nutila zůstat při smyslech. Každá vteřina se zdála věčností. Tělo však stejně přestávalo poslouchat pokyny z mozku. Jediná myšlenka, kterou ještě dokázal udržet nad hladinou příčetnosti, byla chlad. A pak, když už nemohl ani to, převzala vládu nad jeho činy poslední instance, pud sebezáchovy. Zbytky magických sil se spojily s primární energií oživující celé jeho tělo. Levá ruka, dosud pomáhající třesoucí se pravačce s držením rozpálených hůlek, chytla tu bezovou a spíše sama než vedena vůlí namířila proti původci všeho toho ohně.

Vyšlehl stříbrný záblesk, obranný štít začal překotně expandovat do všech směrů a přes co přešel, to se vmžiku změnilo v led. Obludné plamenné nestvůry zložáru zmrzly v děsivé skulptury prazvláštních tvarů. A kousek za nimi nyní stála ledová socha v podobě mladíka s překvapeným výrazem ve tváři.

Kromě malého oválného prostoru pokrytého doutnající trávou bylo vše do vzdálenosti snad pěti set metrů naprosto změněno v led. Tráva, stromy, půda, vše se blyštilo na slunci, dokonce bylo vidět skrz zem, jako by šlo o vodní hladinu.

Postava, která tuto proměnu před okamžikem způsobila, dopadla bezvládně na zem. Hůlka s jádrem z pera fénixe se skutálela vedle do trávy a rozpadla se v prach.