Kapitola 14.: Ron vs. předsudky

Jednoho rána na konci září se v Doupěti jako obvykle podávala vydatná snídaně. Přítomná byla kromě Weasleyových i Hermiona, která zůstala přes noc. Když dojedli, rozdělila se společnost do dvou debatujících skupinek.

Ginny s Hermionou probíraly malého, což komentovala i paní Weasleyová. Ron hovořil na svého otce ohledně posledních neprozkoumaných místností na Grimmauldově náměstí, které bylo potřeba odemknout a vyčistit, případně zrušit vpravdě ošklivé kletby, co tam mohly zůstat po Blackových.

"Prostě nebudeme riskovat. Holky se přece nemůžou vystavovat takovému nebezpečí. To my jsme snad silnější pohlaví, ne?"

Panu Weasleymu přelétl po tváři úsměv. "No, Rone, co se síly pohlaví týče, my jsme možná fyzicky silnější, ale ženy ovládají síly, kterými si nás omotají kolem prstu, kdykoliv se jim zamane. Něžné zbraně, jestli chápeš, co tím myslím. Když chtějí, stejně dosáhnou svého."

Jelikož jeho nejmladší syn nadzvedl obočí, pokračoval: "Tuhle jsem někde četl docela výstižnou charakteristiku, jak to jen bylo... Ach ano, už vím. Slabé pohlaví je silnějším pohlavím z důvodu slabosti silnějšího pohlaví k slabšímu pohlaví. Docela trefné, ne?"

Ron se ušklíbl, zatvářil se otráveně, ale zamručel na souhlas. Ohlédl se na dámskou část přítomných, jelikož si všiml nenadálého ticha, a zjistil, že na něj jeho přítelkyně hledí velmi, velmi nahněvaně.

Ginny jí položila ruku na rameno a zastala se své kamarádky, schválně nahlas, aby to Ron slyšel. "To nic, Hermiono, víš dobře, že chlapi jsou chronické oběti otravy testosteronem. Znáš aspoň dvojnásobek kouzel, co on, a máš plné právo se podílet na zabydlování domu stejnou měrou. Prostě tyhle bráchovy řeči ignoruj."

Hermiona přesto vstala, přešla místnost a postavila se nad sedícího Rona. "Ať tě ani nenapadne odstrkovat mě od práce na našem domě, ať je nebo není nebezpečná. Jestli tě ještě jednou uslyším říkat něco v tomhle smyslu, odstěhuju se pryč. Nebo snad chceš, abych vypadla?" Poslední slova už skoro vrčela.

Ron na ni vyjeveně zíral, neschopen slova.

Dívka stále stála s rukama v bok a nervózně poklepávala špičkami ukazováků. Očividně neměla trpělivost na čekání, až se Ron vzpamatuje a odpoví. "Tak co, už se to tvoje rozhodování chýlí ke konci? Trvá ti to poněkud dlouho, nemyslíš? Zrovna tu prošel Godot a taky říkal, že je to celá věčnost."

Ron zamrkal. "Kdo je Godot?"

"Ále, zapomeň na to. Prostě budeme dělat na Grimmauldově náměstí oba stejně a basta!"

Ronovi zrudly uši, povzdechl si nahlas a přikývl. Kapitulace tváří v tvář naštvané Hermioně nebyla až tak špatným nápadem.

***

O tři dny později narušila poklid babího léta neradostná zpráva, která do Doupěte dorazila spolu se vzlykající Hermionou. Jak se ostatní záhy dozvěděli, oba spolu vyklízeli jednu z mnoha sklepních místností v čísle 12, když Ron narazil na mužskou bustu z černého mramoru, která měla na podstavci runový nápis. Odložil ji k dalšímu harampádí určenému na vyhození, když se jí ale Hermiona dotkla, aby si nápis přečetla, busta se rozzářila bledě zeleným světlem. Ron stihl Hermionu odstrčit bokem, jeho však část uvolněné magické energie zasáhla.

Síla mocného artefaktu uvrhla mladého muže do kómatu. Co bylo ještě horší, začal nezadržitelně krvácet z nosu, očí, uší i dalších částí těla. Jak uslzená dívka mezi vzlyky sdělila, dostala ho ke svatému Mungovi, kde se o něj snažili postarat. Popsala ošetřujícím bustu i runový nápis, který podle ní říkal něco o zkoušce čisté krve, pak ji ale vypověděli z místnosti, aby se nepletla pod nohy. Neustále mu podávali dokrvovací lektvar, nikdo si však nevěděl rady s tím, jak ho vyléčit. Lékouzelníci po mnoha a mnoha marných pokusech konstatovali nulový pokrok v léčbě. Všem bylo jasné, že Ronovo tělo takovou zátěž nemůže dlouho vydržet.

Harry se tuto špatnou zprávu dozvěděl o pár dní později, když se na chvilku vypravil do Doupěte, aby spatřil Ginny. Nejprve tak jako ostatní doufal, že u Munga něco vymyslí, když ale zaslechl mluvit zničeného pana Weasleyho o tom, že je to otázka spíše hodin než dnů, než Ron zemře, rozhodl se jednat. Věděl, že pokouší štěstí, když chce zajít do nemocnice plné lidí, pro svého nejlepšího přítele byl ale rozhodnut udělat cokoliv.

Vyrazil proto okamžitě do Bradavic, aby se podíval do ředitelské knihovny po něčem užitečném. Měl už pár spisů o léčitelství přečtených, přece jen ho toto téma eminentně zajímalo, byl si ale jistý, že v nich nic o bledě zelené kletbě nezahlédl. Poptal se Brumbála a přes něj i ostatních portrétů, takže dostal několik tipů na relevantní knihy.

Listováním stránkami a učením několika nadějných zaklínadel strávil zbytek odpoledne i celý večer. Nemohl polevit, když byl v sázce Ronův život. Zároveň si dobře uvědomoval lhůtu, která podle pana Weasleyho měla brzy vypršet. Po půl čtvrté ráno se už nemohl soustředit na čtení, nejen kvůli únavě, ale hlavně měl strach, aby nepřišel pozdě. Bez dalšího meškání se proto zastřený přemístil k Mungovi. Nejprve ze záznamů zjistil, kde má pokoj, došel až k jeho dveřím a pak se přesunul přímo dovnitř.

V setmělém pokoji osvětleném jen skrze falešné okno ale našel kromě Rona i dřímající Hermionu. To ho nejprve zarazilo, v duchu se však plácnul do čela, protože to přece měl tušit. Nějak mu vůbec nedošlo, že s ním někdo určitě bude. Na závažnosti Ronovy situace to nijak neubralo, takže i když si nepřál potkat nikoho dalšího, nemohl prostě zmizet a přijít jindy. Už zvedal hůlku, aby odstínil Hermionu od hluku, který by mohl při pokusu o léčení vyvolat, když sebou dívka zavrtěla a zvedla hlavu.

***

Něco ji vytrhlo z neklidného spánku, netušila, co přesně, ale nemohla se zbavit pocitu, že je tam někdo cizí. Rychle začala kouzly pátrat po nezvaných hostech. Najednou jí hůlku někdo vytrhl z ruky. Chtěla zakřičet o pomoc, ale z jejího hrdla nevyšel ani hlásek. Vzápětí na ni bylo sesláno poutací kouzlo a ona se sesula na zem. Ležela teď bezbranná a naprosto vyděšená.

Vtom se před ní objevil stín, který následně získal lidskou podobu. Po pár vteřinách už před ní stál kdosi v tmavém plášti a s kapucí přes hlavu. Nejprve jí na mysl přišla představa pomstychtivého Smrtijeda, ale tato entita neměla na tváři bílou masku. Postava se pohnula směrem ke stolku u Ronovy postele a položila na něj uzmutou hůlku, přičemž dívka zahlédla příšerně zjizvenou ruku vyčuhující z rukávu. Pak se vetřelec sehnul a opatrně ji zvedl zpátky do křesla, na kterém prve spala.

Byla pořádně zmatená z počínání onoho tajemného přízraku, neboť ji nejprve připravil o možnost obrany a teď jí nadmíru ohleduplně pomohl ze země. Než stačila dojít k nějakému logickému závěru, uslyšela tichý chraplavý hlas, jak říká: "Neboj se, nic zlého vám neudělám, přišel jsem pomoct."

Sice mu nedůvěřovala, ale stejně neměla šanci jakkoliv protestovat, takže jen sledovala, co zahalená postava udělá. Všimla si, že vytáhla nějakou zvláštní tlustou hůlku, ale kvůli absenci světla nedokázala rozeznat podrobnosti.

***

Harry nejprve vyslal několik diagnostických kouzel, aby přesně zjistil, jak na tom kamarád je. Jeho několikatýdenní sebezdokonalování v této oblasti magie se mu nyní hodilo i k jiným věcem než léčitelským pokusům na vlastním těle, a rychlokurz snímání kleteb z uplynulých hodin taktéž přispěl svou porcí znalostí.

Bohužel se mu potvrdily ty informace, jaké už znal z vyslechnutého rozhovoru v Doupěti. Soustředil se a vyslal na ležící tělo postupně spoustu odeklínadel a protikleteb, až po dlouhých minutách snažení konečně narazil na tu, na kterou Ron sice málo, ale přece jen reagoval. Znovu se zkoncentroval a silou obou hůlek vyslal protikletbu ještě zesílenou jeho magickými schopnostmi. Ronovi po celém těle přejelo několik temně rudých vln energie, které se během pár vteřin vytratily. Seslal ještě několik léčivých kouzel a pak naposled zkontroloval pacientův stav. Povedlo se. Rozsvítil malou lampičku stojící na stolku a v jejím světle jasně viděl, že se mladému muži pomalu vrací barva do tváře.

Otočil se zpátky k Hermioně, která vypadala, jako by celou dobu zadržovala dech, jak se bála o svého přítele. Zadíval se do toho ustaraného obličeje a opět tím chraplavým hlasem pronesl: "Už je v pořádku, kletbu jsem zrušil. Bude ještě pár dní malátný, než se jeho tělo zotaví, ale jinak mu žádné následky nezůstanou."

Když zaregistroval drobný pohyb na posteli, ještě pokračoval. "Zdá se, že se probírá. Teď tě uvolním, aby ses mu mohla věnovat. Omlouvám se za to spoutání, ale neměl jsem v tu chvíli moc na výběr." Pak zrušil poutací kouzlo a poodstoupil na druhou stranu místnosti.

***

Když opět získala vládu nad svým tělem, zvedla se pomalu z křesla. Podívala se na svou hůlku, kterou měla nyní na dosah ruky, ale rozhodla se ji tam nechat. Posadila se na postel vedle ležící postavy a láskyplně ji pohladila po tváři.

"Rone, slyšíš mě?"

Nejprve se mu pohnula víčka, pak několikrát zamrkal, a když konečně zaostřil na dívčin obličej, unaveně se na ni usmál. Hermiona se k němu z živelné radosti přitiskla, div že ho nezalehla.

"Měla jsem takový strach, že tě ztratím! Už mi nikdy nic takového nedělej! Promiň mi to, byla to moje chyba, ta kletba byla určená mně!"

Tušila, že je Ron asi překvapený, co se kolem něho děje, ale pak ucítila, jak obtočil ruce kolem jejího těla. Letmo se mu podívala do tváře a viděla jeho nadmíru spokojený výraz, tak se k němu přitulila ještě víc.

Snad po pěti minutách, i když čas v tu chvíli moc nevnímala, otočila hlavu na tajemného cizince, který kupodivu stále postával nedaleko a se slzami štěstí v očích se zmohla tak akorát na prosté a zároveň všeříkající "Děkuju!"

Postava jen lehce kývla hlavou a překvapivě tiše zmizela.